Recenze | Po strništi bos nezklame – Svěráci jedou po vyjetých kolejích

Zdeněk Svěrák několikrát za poslední dobu poznamenal, že se jedná o zřejmě poslední společný projekt, který se svým synem Janem realizuje. Pokud by to tak nakonec skutečně bylo, je to rozloučení důstojné a zcela v duchu svěrákovského standardu. Ten prostě všichni po sérii jejich filmů známe a přirozeně máme vysoká očekávání. Jak tedy série filmů, které ukazují mužského hrdinu v různých obdobích života vyvrcholila?

Dobře. Nemohu napsat skvěle, ale dobře zcela určitě. Svěrák, stejně jako Hřebejk nebo Michálek splňují atributy rutinérních filmařů s určitým kvalitativním přesahem. Jan Svěrák navíc narozdíl od zbytku jmenované trojice se svými realizacemi šetří. Především časově. Jeho filmografie není tak bohatá, jako u jeho kolegů, ale narozdíl od nich si stále drží kvalitu, vybírá si skvělé spolupracovníky a umí vzbudit pocit uměleckého nadstandardu, i když se jedná o čistě komerční film.

Po strništi bos nabízí divákům příběh malého Edy Součka (Alois Grec). Literární předobraz Zdeňka Svěráka je za války nucen s rodiči (Tereza Voříšková, Ondřej Vetchý) odjet na venkov, aby tu potkal nerozlučné kamarády a na pozadí válečných událostí vnímal nové podněty a zážitky. Ty jsou samozřejmě ovlivněny dětskou optikou a nižší rozlišovací schopností skutečných válečných problémů dospělých lidí kolem něj. Ty ještě doplňuje sestra tatínka (Petra Špalková), její manžel (Hynek Čermák) a nerudný děda v podání Jana Třísky. To vše završeno Oldřichem Kaiserem, který jako vyděděnec s přezdívkou Vlk plní úlohu záporáka. Ale jak to s ním vlastně je, uvidíte až ve filmu.

Po strništi bos se může dospělému divákovi dějově zdát chvílemi ne zcela konzistentní, místy možná i plochý. Ale musíme si uvědomit, že sledujeme válku očima malého dítěte, které prostě věci vnímá rozkolísaně a těká v pozornosti. Takový je i scénář. A chce se mi Janu Svěrákovi věřit, že to byl záměr. Jinak bych značný rozdíl mezi drsnými a barvotiskově náladovými scénami viděl jako značně problematický.
Pořád ale Zdeněk Svěrák umí napsat nádherné dialogy, s množstvím skrytých i vyčnívajících vtipů. Tím je mnohé v tomto filmu zachráněno a divák odejde spokojený.
Dětští představitelé tu dokonce převyšují dospělé herce. Nejlepší výkon podává Tereza Voříšková v roli maminky. Mužům jednoznačně kraluje Oldřich Kaiser, jehož Vlk je plný záhady i charismatu.

Pochopitelně, že tvůrce jako Jan Svěrák musí počítat se snahou posuzovat jeho film mnohem přísnějším metrem než u většiny českých tvůrců. Ona ta zlatá plešatá soška je částečně i prokletím. Od tandemu Svěrák – Svěrák prostě očekáváme vždy to nejlepší.
Režisér si pohlídal především tři nejdůležitější složky filmu: kameru, hudbu a obsazení. Kamera Vladimíra Smutného je po většinu času opravdu nádherná. Ať už zabírá střechy historických Slavonic, maluje nádherné obrazy při zimním výletu na saních nebo pouze koncepčně rámuje klučičí scény.

Pochopitelně že skvělá je i hlavní lokace – Slavonice jsou nádherné místo, kde se zastavil čas a je fascinující, že se tam netočí víc. Před Svěrákem si město vybral Vojtěch Jasný a v roce 1963 tu natočil slavný snímek Až přijde kocour. Skvělá volba.

Srovnání s Obecnou školou se samozřejmě nelze vyhnout. Jsou tu stejní hrdinové, i když se čas posouvá směrem dozadu. Jan Svěrák jede po vyjetých kolejích (V jeho filmech doslova. Mimochodem všimli jste si, že v každém hraje vlak v nějaké formě velmi důležitou roli?). Pochopitelná snaha udělat zajímavý prequel, který nezklame milovníky Obecné školy je zřejmá. Bohužel trochu na úkor obecné uvěřitelnosti, kdy si chvílemi režisér hraje s mnoha detaily, aby pak některé rozehrané momenty nechal jaksi rozplynout do ztracena.

Martin Staněk, Totalfilm.cz
foto/video: Bioscop © 2017