Ayelet Zurer: Chtěla jsem vzdát holt vlastní babičce (exkluzivní rozhovor)

V kinech je od čtvrtka dlouho očekávaný film Davida Mrnky Milada. Příběh Milady Horákové byl pro izraelskou herečku Ayelet Zurer velmi osobní a příprava na roli složitá. Prozrazuje to i v našem rozhovoru. 

Ayelet Zurer a Robert Gant

Co vás přesvědčilo o tom, že jste se rozhodla spolupracovat s režisérem Davidem Mrnkou?

Když mě David poprvé kontaktoval, tak jsem si nejprve myslela, že nejsem ta správná osoba pro roli Milady, protože ona byla česká hrdinka a to já nejsem. Pak jsem ale víc a víc četla o jejím životě a došlo mi, proč se David rozhodl točit příběh v angličtině. Chtěl, aby se dostal k širšímu spektru diváků a tím pádem potřeboval někoho, kdo je schopen to celé natočit v angličtině. Taky jsem uvažovala o tom, že je zde vlastně silná spojitost s životem mojí rodiny, protože moje maminka je Slovenka, moje babička, vlastně celá ženská linie naší rodiny je slovenská. Bojovala se za svobodu, aby její rodina a další mohli žít svobodně, takže jsem to osobně brala jako příležitost, jak vzdát hold také své vlastní babičce.

David mi říkal, že máte maminku ze Slovenska a já jsem jen žasla… Tuhle informaci jsem o vás nikde nenašla…

Ano, já jsem se ho tehdy ptala, jak jsi se dozvěděl, že jsem napůl Slovenka? A on sám byl z té informace hodně překvapený!

Tušila jste, kdo to byla Milada Horáková předtím než jste se pustila do tohohle projektu?

Bohužel její jméno je pro lidi mimo Českou republiku neznámé. A myslím si, že tohle je skvělá příležitost, aby se o ní všichni dozvěděli. Její celý příběh, ne jenom jeho část.
Řekla bych, že ona byla možná zapomenuta proto, že byla žena, možná proto, že skutečně odvedla kus práce. Víte, Milada, to mi říkala její dcera Jana, byla zvyklá z práce přicházet v jednu, ve dvě hodiny po půlnoci, z vesnic od rodin, kde se snažila pomáhat. Sedli si pak doma s mužem, se skleničkou vína a relaxovali. Ona byla ta, co tvrdě pracovala. To, že se z ní stala legenda, byl jen výsledek tvrdé dřiny v zájmu druhých. Všechno to, co udělala, nebylo veřejně známé, a možná ještě pořád není…

Zmínila jste se, že jste se setkala s Janou Kánskou, jedinou dcerou Milady Horákové. Jaké to bylo potkat se s někým takovým?

O tomhle nemůžu mluvit, aniž bych se nerozplakala…Víte, je to velmi dojemné. Hlavně máte obrovskou zodpovědnost, protože se bavíte a studujete někoho, kdo reálně existoval. Pro ni to není smyšlený příběh, skutečně to prožila.
Setkala jsem se tedy s Janou Kánskou a cítila jsem nesmírnou zodpovědnost, protože mluvila o tom, co skutečně zažila. A takový život nebylo jednoduché žít. Byl to příběh dívky, která ztratila svou maminku vlastně dvakrát. V tomhle jsem spatřovala podobnost s příběhem mé maminky. Navíc měly stejný věk, tím se pro mě kruh úplně uzavřel. Oběma je 83 let, obě ztratily své mámy kvůli něčemu většímu a pak znovu. I když v mém případě mámina máma přežila a po mnoha letech se mohly setkat. I tak ale byla moje babička nucena zůstat na Slovensku kvůli komunistickému režimu a nesměla se vrátit do Izraele.

  • celý rozhovor o víkendu na našem YouTube kanále.

připravila: Dagmar Šimková
foto/video: Loaded Vision, Totalfilm © 2017

%d blogerům se to líbí: