Od čtvrtka je v kinech nový počin scenáristické a režisérské dvojice Eric Toledano a Olivier Nakache. Tvůrci megaúspěšné komedie Nedotknutelní, která vynesla do hvězdných výšin Omara Sy natočili další ulítlou komedii, která ve Francii trhá návštěvnické rekordy. Eric Toledano v Praze film Dokud nás svatba nerozdělí osobně uvedl a poskytl nám obsáhlý rozhovor. V textové části si můžete přečíst to, co se do našeho video sestřihu nedostalo.
Můžete mi povědět něco o místě, kde jste natáčeli? Vypadalo to totiž trochu jako ve Fontainbleau…
Je to zámek ze 17. století, který se ale normálně nevyužívá pro svatby. Všechno, co ve filmu vidíte, jsme museli pro ty účely vymyslet. Ale to nejdůležitější, co bych k tomu řekl, že jsem na tom zámku celé čtyři měsíce natáčení spal. Cítil jsem se skoro jako král – už jsem jenom každé ráno čekal až mi přivedou koně. Bylo to jako ve snu, žít v tomhle nádherném zámku.
Někde jsem četla, že kolem toho zámku byla velká bažina a snad 13 pramenů. Byla to při natáčení komplikace?
Ano, díky tomu bylo většinu natáčení odporné počasí. My jsme ve scénáři měli, že se svatba koná za slunečného počasí. Ve skutečnosti bylo skoro každý den ošklivo a my jsme přemýšleli, jak se s tím poprat.
Promiňte, natáčeli jste v létě?
[pullquote align=“left“ cite=““ link=““ color=““ class=““ size=““]Musíme se přizpůsobit[/pullquote]Ano, v létě… a jak je několikrát opakováno ve filmu: „musíme se přizpůsobit“, tak to tak bylo i celou dobu. A tak se film stal dobrým zrcadlem celému filmovému štábu. Je to úplně to stejné – máte skupinu jednotlivců, jejichž práce není samostatně tolik vidět, ale ve výsledku je práce všech to, co dělá ten film skvělým na plátně. A se svatbou je to totéž. Všichni ti zaměstnanci pracují v zázemí na tom, aby ten svatební den byl krásný. Žili jsme vlastně za kamerou totéž, co se dělo před kamerou. Všichni říkali, že jsme vlastně zrcadlový odraz a mezi námi stojí jenom kamera.
Co bylo při natáčení nejtěžší?
[pullquote align=“right“ cite=““ link=““ color=““ class=““ size=““]Nejtěžší bylo udržet rytmus[/pullquote]To nejtěžší na filmu bylo udržet jeho rytmus. Jeho rytmus je jako hudba Avishaie Cohena. Je to jako jazz, který musí být v něčem pravidelný, ne asymetrický. To obnáší velké soustředění při práci, ale pak také hodně práce ve střižně. A my spolupracujeme se stejným střihačem už na šestém filmu. A ty momenty ve střižně jsou drahocenné. Na rozdíl od placu, kde je dvěstě lidí, jsme ve střižně čtyři a každý den diskutujeme o tom, jestli tu či onu scénu máme zachovat, jak by to mělo vypadat. To nejdůležitější pro diváky je, české nevyjímaje, aby se mohli pohodlně usadit do křesel, úplně vypnout. Musíte být jako divák zcela vtažen do děje. A já se vždycky hrozně bojím těch momentů, kdy jsem v kině a začnu se všelijak kroutit. Ne, já chci, aby se lidi naprosto soustředili na příběh. A když vás ten film nenadchne, tak se většinou začnete ošívat a koukat na hodinky a přemýšlet, že máte hlídání pro děti, večeři, zítra schůzku… Já se snažím dosáhnout toho, abych ty lidi chytil za srdce, je jedno odkud jsou a ukázal jim své a vlastně naše emoce. A to je to nejtěžší, to je cíl, kterého chceme skutečně dosáhnout. Nevím, jestli se nám to povedlo, ale snažíme se o to.
Nemůžu si pomoct, ale ve vašem snímku je postava Adel..
Ano, Eye Haidara…ano…
Mně hodně připomíná ženskou obdobu Omara Sy. Promiňte, musela jsem vám to říct. Je to tak? Její obličej, chování… Chtěli jste, aby ta podoba s ním tak vyzněla?
[pullquote align=“right“ cite=““ link=““ color=““ class=““ size=““]Omar Sy v sukních[/pullquote]Je to jenom náhoda. Ale jasně, nejste první, kdo tohle říká. V první řadě jsme chtěli být hlavně realističtí, co se skladby francouzské společnosti týká. Je to multikulturní společnost složená z mnoha národností, různých sociálních a kulturních vrstev a samozřejmě i různých barev pleti. Vždycky se snažíme dosáhnout jejího věrného obrazu, nejspíš ne vždy politicky korektního, ale je to obraz dnešní Francie. A já se nemůžu vyhýbat tomuto tématu, když točím film. Ve Francii ho prostě máme a říkáme mu „předměstí“. Je to problém, který se neustále zvětšuje. Lidé, kteří emigrovali do Francie žijí na předměstích, nejsou součástí společnosti, jsou tak trochu na vedlejší koleji. A když se na tyhle lidi nezaměříme a neakceptujeme je ve společnosti, tak to bude problém, který se bude pravidelně vracet a nakonec z toho může být revoluce.
[pullquote align=“full“ cite=““ link=““ color=““ class=““ size=““]Recenze filmu zde[/pullquote]foto/video: Totalfilm.cz/Aerofilms © 2017
připravila: Dagmar Šimková