Recenze | 120 BPM vypráví těžké téma originální formou

V těchto dnech můžete do kina vyrazit na film francouzského režiséra, scénáristy a střihače s marockými kořeny Robina Campilla, který letos uchvátil Evropu svým nejnovějším snímkem. Nese název 120 BPM a Francie ho letos posílá na Oscary.

120 BPM (foto: Film Europe)

Campillovým celovečerním filmovým debutem byl snímek Les Revenants (2004), na jehož základě vznikl i úspěšný televizní seriál. Mimo jiné se roce 2008 se podílel na scénáři a střihu snímku Laurenta Canteta, který v Cannes vyhrál Zlatou palmu. Druhým Campillovým celovečerním filmem byli Kluci z východu (2013), za který byl odměněn v Benátkách. 120 BPM je tedy jeho třetí celovečerní film, který byl v Cannes oceněn v několika kategoriích včetně té nejvyšší.

Ještě dávno před termínem oficiální distribuce v českých kinech bylo 120 BPM ke shlédnutí na několika tuzemských filmových přehlídkách, kde se dočkalo silného ohlasu. Robin Campillo si 120BPM sám napsal, natočil i sestříhal. A přesto, že je pocit dokumentárně laděného filmu při sledování silný, mluví o něm jako o fikci. Dle svých slov mnohé diskuze a akce francouzského hnutí upravil tak, aby vyhovovaly jeho stylu vyprávění.

120 BPM (foto: Film Europe)

Campillo v něm vypráví o období, kdy už téměř deset let v Paříži existovalo hnutí Act Up zabývající se osvětou v rámci boje proti AIDS. Ve Francii tehdy propukla epidemie AIDS (francouzsky  SIDA- zkratka se  používá také ve španělstině, italštině a portugalštině). Sám režisér snímku, který se hlásí k homosexualitě, se roku 1992 stal jejím členem poté, co náhodou zhlédl televizní rozhovor s Didierem Lestradem. Ten byl jedním ze zakládajících členů pařížské odnože hnutí, jež vzniklo v roce 1987 po vzoru newyorské základny.
Act Up bylo hnutím militantním. K tomuto postoji ho vedla zoufalá situace nezájmu a nedostatečné informovanosti veřejnosti o problematice AIDS a HIV pozitivity. Proto skupina při vymýšlení svých akcí pracovala i s prostředky, jejichž účinek mnohdy veřejnost podráždil a šokoval a hlavně měl vyburcovat k aktivitě a zbavit ji homofobních představ a pocitu, že se jí nemoc netýká. To vše se dělo v době, kdy neexistoval internet ani mobilní telefony. Největší „vymoženost“ představovala televize nebo fax. Fyzické scházení se, formování myšlenek a vymýšlení akcí bylo tedy jedinou možnou cestou, jak vzájemně komunikovat, sdílet plány a posouvat činnost Act Up někam dál.

120 BPM (foto: Film Europe)

Snímek má sto čtyřicet minut. Chápu obtížnost s jakou se musel Campillo potýkat ve snaze o pochopení stavu společnosti, doby a samotném hnutí Act Up v Paříži divákem. Nicméně první hodina snímku mě díky tomu trochu unavovala, když jsem vpodstatě sledoval neustálé kolečko diskuzí a akcí a jejich rozborů. Některé dialogy a detailní rozebírání tématu zbytečné. Na druhou stranu se ale nedá popřít vášnivost debat, do kterých se na plátně Campillovy postavy s přirozeností večer co večer formují svoje myšlenky. Režisér tak dlouho diváka neseznamuje osobněji s životy svých postav. Jakoby neexistovalo nic jiného než práce pro Act Up.

V druhé polovině snímku se středem příběhu stávají hlavně dva mladí aktivisté, kteří se do sebe postupně zamilují. Jeden z nich je letitý člen a druhý nováček. Do těchto rolí si režisér vybral argentinského herce Nahuela Peréze Biscayarta pro roli Seana a Arnauda Valoise do role Nathana. Nutno říct, že speciálně Biscayarta odvedl ve snímku skvělý výkon. Třetí výraznou postavou snímku je Sophie, do jejíž role obsadil Adèle Haenel. Tu mohou diváci znát ze snímku bratří Dardenneů Neznámá dívka (2016).

120 BPM (foto: Film Europe)

Emočně nejvypjatější je asi posledních dvacet minut snímku, ve kterých možná zapomenete na chvíli dýchat. Jako uvolnění atmosféry filmu jsou několikrát použity záběry z tanečního klubu, kde mladí tančí v rytmu house music, symbolu devadesátých let. Za všechny skladby jmenujme „Smalltown Boy“ od Jimmyho Somervilla, která vznikla v roce 1984 v době epidemie nemoci a představuje jednu z prvních otevřeně gay písniček v historii populární hudby.

  • Režie - 70%
    70
  • Scénář - 70%
    70
  • Herci - 75%
    75
  • Hudba - 70%
    70

120 BPM (2017)

120 BPM je velmi evropský film. Dává si za úkol osvěžit paměť těm, kteří ono období zažili a osvětluje minulost současné mladé generaci. Dělá to do určité míry originální formou. I přesto snímek počítá s erudovanějším a trpělivým divákem zejména ve své první hodině. Vlastně jsem od filmu čekala ještě víc...Nejspíš proto, že mě navnadily nadšené ohlasy okolí dlouho předtím, než jsem snímek měla možnost vidět.

70 %
Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto/video: Film Europe © 2017

120 BPM
120 battements par minute
Drama
Francie, 2017, 140 min

Režie: Robin Campillo
Scénář: Robin Campillo
Kamera: Jeanne Lapoirie
Hudba: Arnaud Rebotini
Hrají: Adèle Haenel, Nahuel Pérez Biscayart, Arnaud Valois, Antoine Reinartz, Félix Maritaud, Médhi Touré, Aloïse Sauvage, François Rabette, Simon Bourgade, Catherine Vinatier, Saadia Bentaïeb, Pascal Tantot, Ariel Borenstein, Théophile Ray, Simon Guelat, Jean-François Auguste, Coralie Russier, Samuel Churin, Jean-Noël Martin, Bachir Saïfi

 

Napište nám co si myslíte

Nebojte, Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.