Daniel Bergmann na Festivalu krátkých filmů představil prestižní Stink Films

Letošní 13. ročník Festivalu krátkých filmů představuje ve zvláštní sekci Stink Films, špičkovou mezinárodní producentskou společnost, kterou před dvaceti lety založil Čech Daniel Bergmann. Dříve se jmenovala jenom Stink. „Někdy před jedenácti lety jsme pak založili její interaktivně-digitální filmovou odnož, která pod názvem Stink Films funguje posledních pět let,“ prozrazuje Bergmann, který se s návštěvníky festivalu podělil o svoje cenné zkušenosti.

Kreativita Stink Films je každoročně oceňována množstvím cen, které získávají. Jejich způsob práce v sobě má stabilně spoustu svěžesti, humoru, originality a inteligence. Kromě povídání o Stink Films Bergmann promítl a okomentoval průřezově i nejrůznější reklamy a další formáty, které vznikly pod hlavičkou společnosti v režii světově uznávaných špiček, mezi něž se řadí i režisér Ivan Zachariáš. Ten dlouhodobě se Stink Films spolupracuje a je už léta autorem znělek Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech.

Daniel Bergmann hned po Sametové revoluci odjel do Ameriky, kde se dál věnoval umění a hudbě a také vytváření videoklipů. Pak se dostal k produkci amerického filmu a ocitl se opět v Praze. To mu přineslo nové zkušenosti a tak tehdy s kolegou založili mezinárodní společnost, která v Praze stále funguje (Stillking Films).

„Kdo o porevoluční době u něco ví, určitě si pamatuje, že 90. léta byla nejlepší dobou pro reklamu a hudební klipy. Po celé Evropě panovala velká kreativní svoboda a ještě specifičtější to bylo v Anglii, která se díky Londýnu stala centrem. Většina režisérů tehdy byla odtud a nebo z Ameriky. Tehdy jsem si řekl, že by se mi líbilo dostat se blíž ke kreativnímu jádru toho všeho a začal jsem plánovat, co dál. Začali jsme spolupracovat s lidmi jako je třeba režisér Jonathan Glazer nebo Michel Gondry a spoustou dalších, a já si uvědomil, že tahle kreativní práce vychází především z talentu režiséra a pustil jsem se do hledání talentů.“

Tehdy potkal kromě jiných i české režiséry Tomáše Mašína, Jakuba Koháka a zejména už zmíněného Ivana Zachariáše. Byl si ale jistý, že talentované režiséry chce hledat i za hranicemi Česka, a tak začal spolupracovat se Švédy, Španěly a Brity.

„Většina našich tehdejších projektů byla z Prahy, kde se tehdy částečně odrážela kreativita Západu, ale zároveň se mísila s korupcí. Majitelé zdejších agentur, které tehdy ještě nebyli prodány velkým světovým sítím, byli raní kreativci a v podstatě si dělali, co chtěli. Bylo to divoké období, kdy vznikaly dobré koncepty, které se daly prodat za poměrně velké peníze, i když to nedávalo žádný obchodní smysl. Tehdy jsme s Ivanem (Zachariášem) dělali projekty třeba pro Toyotu, Mazdu, ale třeba i pro Národní Galerii a Pražskou filharmonii atd, kde jsme naši kreativitu měli úplně ve svých rukou.“

Posléze začali pracovat i pro agentury a klienty v zahraničí. Získali několik zásadních kampaní, vytvářeli krátké filmy a videoklipy. Peníze, které vydělali ve velkých kampaních, začali investovat do nezávislých počinů, které lze dnes shrnout pod jednotný anglický termín „creative content“.

„Naším základním krédem bylo dělat jenom projekty, které nám přišly opravdu dobré. I když to může znít všelijak, peníze nás nehrály podstatnou roli. Vlastně jsme v tomhle byli poměrně finančně nezodpovědní, ale vždycky jsme byly schopní získat dostatečné množství kvalitních projektů, abychom pak měli ještě prostor na naši volnou tvorbu. Povedlo se nám v tom najít balanc. Nikdy jsme nešli do cynické polohy, že bychom „braly“ projekty, o kterých jsme si od samého počátku mysleli, že nejsou dobré a že nemohou uspět, i když třeba měly velký rozpočet. Ono to podle mě vnitřně devastuje kreativitu a princip samotný a velmi nenápadně se tak člověk začne přesouvat z nastavené kvality do průměru a třebas i do podprůměru. Zkracuje to kariéru a kazí tvůrčí proces.“

Reklama na deodorant od Ivana Zachariáše (Stink Films)

Další věc, kterou si při svém cestování po Evropě a shánění projektů uvědomil, bylo, že skutečně dobrých je velmi málo, stejně jako velmi dobrých režisérů. Naštěstí to pro něj ale nebyla a není otázka teritoriálních hranic. Od samého začátku tak nebyl problém vytvořit firmu, která bude mezinárodní a globální a spolupracovat s kýmkoliv a odkudkoliv. Důležitý byl dobrý projekt a veliká míra talentu. Firma měla také výhodu, že byla svou otevřeností všemu a všem první vlaštovkou v Londýně, a tak lákala tvůrce i odjinud. Stávala se viditelnou pro důležité klienty, a to jí nesmírně pomáhalo v dalším rozvoji.

„Navíc humor byl vždycky náš. Reklama se nedá dělat vážně a už vůbec se nedá brát vážně. Pokud by se vážně brala, je to jenom roztáčení kol kapitalismu, což je vlastně ve své podstatě děsně depresivní záležitost a ponoukání lidí, aby si kupovali věci, které vlastně nepotřebujou. Máme i black list toho, co v reklamě dělat nechceme.“

Když zakladatel Stink mluví o výběru režisérů, považuje za nejdůležitější pocit, který vždy měl a má, když poprvé vidí jejich práci. Důležité pro něj je, jak hluboké emoce se v něm díky tomu probouzí, jak je dílo humorné či vážné, chytré nebo jak zajímavý je výsledek vizuálně. Podstatná je i originalita, která ale musí být přirozená.

„To je ale záležitost talentu a také tvůrčího procesu, které prostě neoblafnete. Taky si myslím, že pro jakéhokoliv režiséra není dobré, aby se příliš zabýval prací druhých. Většinou se to pak  všechno odrazí v jeho práci a on vytváří jenom formální leporelo z nápadů ostatních. Může to samozřejmě vypadat dobře, ale zavání to konceptem, který se chce zavděčit a má být trendy. Je to celkem velký problém současné doby, jakýsi unifikovaný styl, který je teď „cool“. Ale odráží se i v dalších odvětvích, nejenom v reklamě.“

Než existoval „rychlý“ internet, hledal režiséry hlavně přes jejich školní práce, krátké filmy, hudební videa- MTV, festivaly a různé přehlídky. Teď je jedním z hlavních zdrojů Vimeo a další podobné kanály. Práce s výběrem se tím ale rozhodně neusnadnila. Všeho je mnohonásobně víc než v začátcích společnosti. Je taky časté, že spousta režisérů různým způsobem přechází z filmové tvorby na reklamní a naopak. A novým zdrojem posledních pěti až deseti let se stávají také renomovaní režiséři, kteří mezidobí svých celovečerních filmů vyplňují natáčením kvalitních reklam.

A jak to chodí ve Stink Films, když se s režisérem domluví spolupráce? Na začátku je to především záležitost investování do jeho osoby, tzv. talent management. Tehdy je nesmírně důležité, aby si nejméně v prvních dvou třech letech dával velký pozor, na jakých projektech bude pracovat, protože zadavatelé se snaží zorientovat v bohaté konkurenci. Většinou platí, že když za sebou v tuhle dobu má režisér tři a více kvalitních projektů, stává se pro zadavatele zajímavým a utvrzuje je tak o svých kvalitách. Šance na budoucí úspěch se zvyšují. Souvislá kvalita je tehdy zásadní a dělat v tomhle období kompromisy nebo být netrpělivý, se do budoucna nevyplatí. Nehledě na to, že případ od případu je jiný.

Pak ale přichází ještě depresivnější období, kdy se onen režisér dostane do povědomí kvalitních zadavatelů. V každém tendru jsou pak minimálně tři velcí konkurenti, kteří po projektu touží, což v reálu znamená, že přichází další dva roky, kdy většinou režisér výběrová řízení prohrává a trpělivost a výdrž jsou ještě daleko víc na místě.

„Pokud tohle všechno společně ustojíme, troufám si tvrdit, že na devadesát devět procent se pak úspěch dostaví. Celý ten proces není jenom o hledání talentů, ale o tom, jak zodpovědně dovede on i my s jeho talentem nakládat a jak si ho dovede udržet.“

Asi po třech letech své existence v Anglii vyhráli Stink firmu roku, což byl pro všechny šok, také proto, že půlka firmy tehdy ještě ani pořádně nemluvila anglicky. „Bylo to ocenění naší otevřenosti k široké mezinárodní spolupráci a novátorství, které Angličani nakonec i přes svou počáteční sebestřednost ocenili.“

Pak několikrát vyhráli kromě dalších cen i v Cannes. Dalším úspěchem a výhodou oproti konkurenci bylo, že se celkem brzy začalizabývat i interaktivním způsobem vyprávění. Vytvořili inovátorský interaktivní projekt Carousel pro značku Philips, se kterým opět zvítězili v Cannes. Vlastně se tím jen potvrdilo, že Stink Films stále hledí do budoucnosti a snaží se být vždy přinejmenším v první vlně vývoje. K úspěchu přispívají i vztahy, které si budovali a budují s lidmi z businessu a nejlepšími agenturami v oboru.

„Neopomenutelná je i vnitřní kultura firmy, která je postavená na tom, že děláme to, co říkáme. A stejně tak vztahy s klienty, kde se snažíme neoddělovat sebe a je, ale fungovat společně. Jsme vlastně kolegové a spolupracujeme velmi blízce. Z toho důvodu také s některými klienty nespolupracujeme.“

Stink Films má dnes pobočky po celém světě. První byla v Londýně. Pak přišla Paříž, Berlín, Amerika, následovaly nové trhy jako Čína a Sao Paolo. Mají kancelář i v Moskvě, ke které je tamější dlouho přemlouvali. Kanceláře s produkčními firmami pomáhají hledat klienty. Vlastníky kanceláří jsou pak firmy, které jsou důležité na jednotlivých trzích.

„Stále pošilháváme také po Praze, odkud jsme vlastně vzešli. Až přijde čas, chceme vytvořit jednu i tady, protože je to potřeba pro nás i pro zdejší trh. Snažíme se být inteligentní produkční filmou. To znamená, že chceme pracovat dobudoucna hlavně sami a co nejméně se spoléhat na další agentury, abychom mohli dělat víc a víc originální práce. Dnes děláme reklamy, hudební videa, brand stories, virtuální realitu atd. Technologie a digitální věci jsou pro Stink Films velmi důležité.“

Stink Films vytvořili také dva celovečerní filmy a jednu miniserii (End of the F***ing world). „I tohle odvětví nás zajímá a chceme v něm vytvářet zajímavé věci. Celovečerní film je základní formát a většina našich vypiplaných režisérů v něm má své kořeny. S jedním z těch celovečeráků jsme vyhráli Sundance („Lilting“), s dalším Tribecu („King Jack“). A na třetím celovečerním snímku, kterým bude dokument, pracujeme a bude nám to trvat ještě dva roky než bude dotočeno.“

V podstatě každý projekt, kterému se ve Stink Films věnují, je z principu poměrně složitý, neboť se snaží dosáhnout vysoké kvality po všech srtánkách. Jak Bergmann říká, “jsme perfekcionisti”, takže si vytváří spoustu vlastních problémů. V globálu je to vždycky otázka technické náročnosti nebo dohodnutých podmínek s klientem, agenturou. Každý projekt se diametrálně liší a často ten nejjednodušší scénář bývá nejsložitější na provedení.

„Strach na všech liniích je zabiják dobrého nápadu v reklamě. Navíc podoba prostředí, ve kterém reklamy dnes vznikají se zásadním způsobem mění a rozpadá. Každá země má nastavenou nějaké tempo. V Česku to ještě celkem jde, ale třeba v Agnlii to je horší. Je tam stále míň a míň agentur a stále víc produkčních firem, které pracují přímo s klientem. Konkurence se zvětšuje. Co se týká počtu reklam, v každé zemi, kde máme kancelář, uděláme ročně asi čtyřicet reklam. O něco méně ve Francii a Německu, kde nejsou tolik kreativní trhy. V Americe zase naopak víc vzhledem k její velikosti. To je asi osmdesát reklam za rok. Jen pro představu ve Velké Británii se jinak celkově natočí za rok asi tři tisíce reklam a v Americe je to dokonce přes deset tisíc reklam, takže to za nás není zase žádné závratné číslo pokud si hodláme zachovat kvalitu.“

Dnes na Stink Films můžete ještě naposledy vyrazit od 15:30 do kina Světozor, kde se v Malém sále bude promítat blok vybraných prací téhle mezinárodní top produkce v rámci Festivalu krátkých filmů Praha.

Ukázky prací Stink Films najdete i na www.stinkfilms.com

připravila Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto: Film Servis Festival Karlovy Vary, a.s. © 2018