Henrik Ruben Genz: V Dánsku nemáme války, tak ve filmech řešíme rodinu

V Praze uvedl ve středu večer svůj nový film dánský režisér Henrik Ruben Genz, kterého si čeští diváci z nedávna pamatují jako autora komediálního historického dramatu Satisfakce 1720. Rodinné drama Tak pravil bůh bude k vidění v rámci festivalu Scandi, který startuje ve čtvrtek 1. února a potrvá až do neděle.

Do Prahy jste přijel uvést svůj zbrusu nový snímek, který se jmenuje Tak pravil Bůh. Můžete nám o něm něco povědět?

Můj příběh vypráví o nefunkční rodině. Na to jsme v Dánsku dobří a můžeme o tom vyprávět. U nás se neválčí, nežijeme v chudobě, máme spokojené životy, a proto točíme příběhy o takových věcech.

Váš snímek je inspirován biografickou knihou Jense Blendstrupa, která prý ve vás prý při jejím čtení vzbuzovala dost nepříjemné pocity. Mohl byste to trochu rozvést?

Už dlouho jsem chtěl vyprávět příběh o svém vlastním dětství, o svém šíleném otci. On byl démon a patriarcha. Se sourozenci jsme vyrůstali v příšerném blázinci. A já jsem toho chtěl nějak zbavit, jenže když jsem na to všechno začal vzpomínat, bylo to až nepříjemně živé, hrozně agresivní. Nedalo se to ustát. Ale když jsem pak četl Jensenovu knihu, uviděl jsem v jeho příběhu jistou paralelu s tím svým. Byl jsem z toho znechucený, ale přitom jsem to nedokázal přestat číst, což mi připadalo vtipné. Tehdy mi došlo, že Jens ke svému šílenému otci dokázal přistoupit jinak. I když k němu cítil zlost, nechtěl ho zničit. Naopak, rozhodl se, že ho oslaví. A mně došlo, že to je klíč i k mému příběhu.

Henrik Ruben Genz (foto: Totalfilm)

Připravujeme také videorozhovor

Hlavní postavu Boha-Uffa si zahrál pro české diváky dobře známý Soren Malling. Znají ho i ze seriálu Vláda, na kterém jste také pracoval. Tam jste si ho pro roli Boha vyhlédl?

Ano. Soren na mě zvláštně působil. Já jsem se ho v podstatě bál, když jsme někde seděli tak blízko sebe tak jako teď my dva. A já jsem pro tu roli potřeboval někoho, kdo bude mít na diváky přesně takový účinek. Že se při pohledu na něj budou svým způsobem cítit nepříjemně a nebudou si jisti tím, co bude následovat. Ale jinak mám Sorena rád, opravdu! Jen mám vždycky trochu zvláštní pocity v jeho společnosti.

Ten příběh se odehrává v 80. letech. Bylo zábavné vracet se v čase a nechat herce nosit obrovské brýle a divně tvarované oblečení?

Samozřejmě… Už jen proto, že sám sebe proměníte v někoho jiného. Obklopí vás hudba té doby, plakáty, barvy, nebo třeba tapety. Navíc 80. léta jsou zase v kurzu, takže najít kulisy a rekvizity se dá stále snadno. Třeba ten dům, ve kterém jsme natáčeli jsme našli ve městě, kde Jens žil. Stál o ulici dál než ten Jensův, opuštěný, zanedbaný a zarostlý vysokou trávou. Tak jsme si ho šli prohlédnout. Uvnitř byl plně zařízený a vypadalo to, jakoby ho právě někdo opustil. Zjistili jsme, že majitelem je stará paní, která trpěla demencí a byla v nemocnici. Její dcera ten dům už dávno chtěla prodat, ale nemohla, protože její matka trvala na tom, že se tam jednou vrátí. A takhle to bylo už pět let. Pro nás to bylo ideální, do interiéru jsme přidali už jen pár detailů a mohli jsme začít točit.

Mám takový pocit, že postavy vašich snímků spojuje naprosto unikátní chování, které je přinejmenším trochu zvláštní. Vždycky vás takoví lidé zajímali?

Myslím, že to, co se u postav v mých filmech opakuje, je určitá osamělost. Přestože jsou vždycky obklopeny skupinou lidí, stále zůstávají stát mimo ni. Je to pro ně emočně nemožné. Sice s tím zkouší i něco dělat, ale vlastně se jim to moc nedaří, ačkoliv to považují za svoji morální povinnost.

připravila: Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto/video: Totalfilm.cz / Film Europe

  1. […] festivalu už před deseti lety se snímkem Ukrutně šťastni, který natočil Henryk Ruben Genz. S panem Genzem jsme dělali před pár měsíci rozhovor v Praze, když přijel uvést svůj poslední snímek Tak pravil Bůh. Zajímalo by mě, jestli na […]

Comments are closed.

%d blogerům se to líbí: