Vařit ramen znamená vařit hlavně srdcem. O tom se budou moci přesvědčit všichni ti, kteří vyrazí do kina na snímek Bistro Ramen režiséra Erica Khoo. Právě on se stal prvním režisérem ze Singapuru, jehož filmy se promítaly na světově proslulých filmových festivalech jako jsou Cannes, Benátky nebo Berlín. Khoo nenatočil ale jenom hrané filmy. Je také autorem animovanovaného snímku Tatsumi (2011). V hraných filmech jsou jeho témata jasná. Buď je to láska (Be with Me, 2005) a nebo jídlo (Wanton Mee, 2016). V ideálním případě kombinuje obojí jako tomu je v Bistru Ramen.
Jednoduchý příběh, jednoduchá kamera
Samotný příběh není nijak komplikovaný. Vlastně je na můj vkus až příliš jednoduchý a diváka k ničemu nenutí. Snad jenom k až moc velkému sentimentu, který ho chce pohltit už po několika prvních záběrech. Na mě osobně dýchala až nechtěná nostalgie z kamery filmu. Připomínala mi totiž svým provedením české televizní filmy z osmdesátých let.
Estetika asijského herectví
Asi jsem ale od tohoto filmu čekala víc. Na pomalu plynoucí atmosféru jsem byla připravená a vlastně ji mám i ráda. Vadilo mi ale, jak moc sentimentu na mě z Bistra Ramen padalo a vlastně mě jako diváka až dusilo. Khoo také ve snímku hodně spoléhá na hudbu a diváka někdy až okatě žene k emocím.
- Režie - 60%60
- Scénář - 55%55
- Herci - 55%55
- Kamera - 50%50
- Hudba - 65%65
Bistro Ramen (2018)
Ano, Bistro Ramen je to takový ten feel-good film, který chce divákovi ukázat naději a nakonec ho ujistit, že se všechno vyřeší, všichni se usmíří a zase bude dobře. Někomu to stačí, pro mě to bylo málo. Diváka ale současně nesmí začít štvát to, že v Bistru Ramen se vlastně pořád vaří a jí, což je mi velmi blízké. Na film tedy doporučuji vyrazit s plným bříškem, protože jinak budete naprázdno polykat celou projekci. A kromě toho je pravděpodobné, že dojde i na slzy.
foto/video: Aerofilms © 2018