Jenovéfa Boková o Chvilkách (rozhovor)

Do kin právě vstupuje novinka Beaty Parkanové Chvilky. První diváci film mohli vidět už v červenci na karlovarském festivalu. Představitelku hlavní role Anežky Jenovéfu Bokovou oslovila režisérka rok před natáčením: “Bylo to bez castingu, což je pro herce vždy příjemné. S Beatou jsme se několikrát sešly a Anežku a scénář jsme probíraly dopodrobna a mluvily i o osobních věcech,” prozrazuje Boková. Víc se dozvíte v následujícím rozhovoru.

Chvilky (foto: Cinemart)

Pokud byste měla divákům doporučit Chvilky, co je v kině čeká?

Je to film o nás všech. Všichni máme rodinu, ať tu biologickou nebo kterou jsme si sami vytvořili. Každý máme nějaké vztahy, ať už k druhým nebo k sobě samým. I když Vás Anežka může někdy dojímat, někdy pobavit či někdy pěkně štvát, tak se Vás především nějakým způsobem dotkne a položí Vám otázky k Vašemu životu… Mě osobně někdy pěkně štvala. Určitě na to běžte s babičkou, maminkou a tatínkem, celou rodinou a myslím, že pak budete mít pěkně divokou, ale doufám, že i zábavnou diskuzi o svojí rodině.

 Anežka je opravdu minimalistická, hodně hraje gesty, mimikou i svým charakteristickým mlčením, přitom všem je silnou hrdinkou a má i své tajemství. Jak jste pracovala s režisérkou na této postavě?

Jak už jsem říkala, s Beatou jsme všechny postavy, a hlavně Anežku, rozebíraly od shora dolů včetně rodiny, ona mi postavu hodně přibližovala skrze své životní zkušenosti, protože Anežka je z velké části ona sama. Dokonce jsem i Beatu zkoumala a zkoušela odkoukat nějaká gesta. Mě minimalistické hraní velmi baví, všechno, co je k tomu potřeba, je cítit to uvnitř, prožít si to a pak jen to umět předat skrze pohled, mimiku, která je ale v tomhle případě velmi jemná. I když na to nevypadám, jsem také někdy introvert, melancholik a hodně věcí si řeším sama v sobě. Myslím si, snad to nebude znít nějak namyšleně, že mám bohatý vnitřní život, který mě umí zaměstnat na několik hodin denně. Nezapomněla jsem si hrát a snít sama se sebou, což je pro herce velmi důležitá vlastnost. A tady v tomhle filmu se mi to velmi hodilo.

Nepromítla jste i do této postavy něco autobiografického, bylo Vám na ni něco blízkého nebo naopak Anežka má zcela rozdílný charakter?

S Anežkou jsem měla velmi komplikovaný vztah, když jsem ji konečně začala chápat, udělala něco, čím mě naštvala. Já jsem člověk, který samozřejmě taky někdy váhá, zda něco říct a jak to říct, abych druhým neukřivdila, ale dělat věci, které mě bolí a ubližují, tak to už jsem se díky Bohu odnaučila. Když mě něco naštve, pokouším se to vyřešit a ne tiše trpět, což Anežka dělá. Místo aby pomohla sobě a tím pádem i ostatním, jen myslí na druhé, protože je taková, ale zapomíná na sebe. Naopak já jsem se naučila, dokud nejste sám se sebou spokojen, nemůžete vytvořit šťastné okolí. Vlastně jsem zastáncem zdravého sobectví: myslet na ostatní, ale nezapomínat na toho nejdůležitějšího člověka v životě – na samu sebe.

Chvilky (foto: Cinemart)

Ve filmu hrajete i na housle, nenabízelo se, že byste dělala rovněž hudbu k filmu?

Na začátku, než se začalo točit, měla Beata takový nápad, že bych mohla udělat i hudbu, ale nakonec se od toho upustilo, poněvadž žádná hudba nebyla potřeba… Film má hudební melancholii i bez ní a za to jsem moc ráda. Hudba je můj život, jsem na ni závislá a miluji, když je dobře ve filmu použitá, ale tak stejně nesnáším, když je až moc zneužitá. Na hudbu ve filmu jsem velmi citlivá a tady jsem ocenila, že nakonec žádná muzika nebyla, protože by to filmu ve výsledku spíše ubralo.

S Jaroslavou Pokornou jste již spolupracovala na Hořícím keři, jak se Vám zde hrála její vnučka?

Ano a s Jaruškou se známe z Hořícího keře, ale zde jsme se moc nepotkaly. Ona mi už jednou babičku totiž hrála, bylo to z cyklu Gottland (2014) a naše povídka se jmenovala Miláček národa. Strávily jsme spolu týden v polské Wroclavi, protože tam se film točil. A tady jsem si Jaruščin sarkastický humor a trochu pesimistický pohled na svět zamilovala.

Chvilky (foto: Cinemart)

A mimochodem, jak jste snášela její velmi kritickou větu, která zazní ve filmu, že jste, co se týče váhy, zdědila to špatné…

Tahle věta mi zrovna vůbec nevadí, protože vím, že nepatřila mě, ale Anežce… Nechci ale tvrdit, že jsem skála, které když se řekne nějaká kritika, tak se jí to nedotkne. Ale ve výsledku záleží jen na mně, jak se vidím já.

Jak probíhala spolupráce s filmovými rodiči: Alenou Mihulovou a Martinem Fingerem?

Za herecké kolegy, pokud se můžu odvážit říct, že jsou to moji kolegové, jsem velmi šťastná. Všichni byli skvělí, pokorní a moc mi pomohli. A ještě děkuji Beatě za to, že všechny ostatní herce vybrala ke mně a ptala se mě, jestli jsem s tím spokojená. Práce snů!

Chvilky (foto: Cinemart)

Je zde jedna scéna s psycholožkou v podání Lenky Vlasákové, velmi emotivní scéna, kdy se rozbrečíte. Jak Vám to šlo před kamerou a kolikrát jste tuto náročnou scénu natáčeli?

Upřímně řečeno, s Lenkou se hraje samo. Její krásný, hluboký pohled plný emocí, je tak silný, že rozbrečet se nebyl problém. Beata byla velmi citlivá a věděla, že aby to fungovalo, nemůžeme to točit několikrát. Takže si myslím, že tato scéna se nakonec točila jen čtyřikrát. Také nás tam nechaly samotné. Zapnuli kameru a celý štáb šel pryč až na zvukaře. Byl to velmi silný moment a stalo se tam něco velmi ojedinělého.

Film zachycuje aktuální témata: rozpad rodiny a krizi mezilidských a partnerských vztahů, jak tyto otázky vnímáte Vy osobně?

Díky Bohu, já osobně to nepociťuji. Jsem z rodiny dvou milujících se lidí, kteří jsou spolu už přes pětatřicet let. Ve filmu je to těžké téma. Na jednu stranu můžeme tvrdit, že lidé v dnešní době si neumějí vážit věcí, nepracují na sobě a pořád se honí za lepším. Ale na druhou stranu, kolik párů, které spolu byly (třeba generace mých rodičů), byly opravdu šťastné a zůstávaly spolu jenom kvůli tomu, že se to přeci musí. Já mám kolem sebe spoustu mladých párů, kteří jsou spolu už několik let a jsou šťastní, naopak někteří, kteří si užívají svobodu a další, kterým to stále nevychází a trpí tím. Nemyslím si ale, že by to byl generační problém. Bylo to vždy, jen dnes se o tom může více mluvit a můžeme to dělat, protože máme více času nad tím přemýšlet. Povrchnost tu byla vždy, jen dnes je asi více viditelná a záleží jen na nás, jestli chcete opravdovost nebo pomíjivost.

-red-
foto/video: CinemArt © 2018

Napište nám co si myslíte

Nebojte, Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

%d blogerům se to líbí: