Paolo Sorrentino – italská režisérská superstar míří opět do kin (biografie)

Když jsem před lety viděla jeho Velkou nádheru, zamilovala jsem se. Šla jsem na ni do kina pak ještě několikrát a od té doby se k ní v různých duševních rozpoloženích vracím. Její autor, italský režisér, scénárista a spisovatel Paolo Sorrentino, je považován za jednoho z nejprogresivnějších a nejoriginálnějších tvůrců současného filmového světa. Točí příběhy o lidské osamělosti, stáří, mládí, politice, populismu, a taky o úplně obyčejných věcech, ale vždy neobyčejným způsobem. Nikdy mu nechybí nezbytný nadhled. Jeho práce je rozpoznatelná i díky precizní provázanosti obrazu a hudby, osobité poetice a mnohdy taky na první pohled vzrušující nejednoznačnost příběhu. Je trochu jako malíř.

V polovině listopadu vstoupí do českých kin v rámci KVIFF Distribution Sorrentinův nejnovější film Oni a Silvio (Loro, 2018). Zhruba před měsícem a půl režisér novinku představil na festivalu v kanadském Torontu. Středobodem je tu figura italského politika, podnikatele a bývalého předsedy vlády Silvia Berlusconiho. Představuje ho s image filmové star a ve velkolepém stylu. V hlavní roli uvidíme opět Toniho Servilla.

Paolo Sorrentino (foto: archiv)

Pojďme si ale připomenout v krátkosti všechny Sorrentinovy celovečerní snímky, a to pěkně od začátku. Ten první, který Sorrentino natočil, se jmenuje Přebytečný člověk (L´uomo in piú, 2001). Vypráví se v něm o životní krizi dvou mužů stejného jména, jeden je populární zpěvák, druhý je vycházející hvězdou místního fotbalového klubu. Jejich cesty se jednoho dne protnou. Paralelně vyprávěné příběhy byly sice ještě trochu kostrbaté, ale vše herecky „podržel“ dnes už Sorrentinův dvorní herec Toni Servillo, který si zahrál jednu z hlavních postav.

Přebytečný člověk (foto: archiv)

Pak přišlo mafiánsky laděné drama Následky lásky (Le conseguenze dell´amore, 2004). Za kameru se poprvé postavil Luigi Bigazzi, který se tak stane režisérovým „okem“ ve všech jeho následujích filmech včetně minisérie Mladý papež. Film vypráví o padesátiletém Tittovi, kterého hraje opět Servillo. Titto vede nudný a rutinní život v jednom švýcarském hotelu a jeho bezčasí naruší až láska, která zároveň znamená spoustu problémů. Určitě si všimnete i kontrastu mezi scénami s hudbou a bez, které snímek emocionálně rozdělují. Příběh Sorrentinovi vynesly nominaci na Zlatou palmu v Cannes.

Následky lásky (foto: archiv)

Třetí celovečerní snímek Rodinný přítel (L´amico della famiglia, 2006) dokázal přitahovat i odpuzovat zároveň. Příběh vypráví o starém, slizkém lichváři Geremiovi, kterého věrně zahrál neapolský divadelní herec Giacomo Rizzo. Pokud jste film neviděli a myslíte si, že Geremia je tím pádem ta nejodpornější postava příběhu, mýlíte se. Adeptů „zkaženého světa“ se v Rodinném příteli najde víc. Dějová důmyslnost, které dosáhl velmi prostým a geniálním způsobem, znamenala pro Sorrentina další nominaci na Zlatou palmu.

Rodinný přítel (foto: archiv)

Následoval Božský (Il Divo, 2008). Politická satira, která zpracovává část života italského politika Giulia Andreottiho. O postavě politika režisér prohlásil, že to byl snad  nejnudnější člověk, který kdy v Itálii žil, a tak se jeho nezajímavost snažil vykompenzovat rockovo-operním soundtrackem. Příběh plný cynismu a chladu vynesl Toni Servillovi za jeho dokonalé ztvárnění ocenění od EFA. Film se líbil i v Cannes, kde získal Cenu poroty.

Božský (foto: archiv)

Další snímek Tady to musí být (This Must Be The Place, 2011) chtěl prý Sorrentino mimo jiné také naplnit vším, co měl v době svého dospívání rád. Na scénáři se poprvé podílel s Umbertem Contarellem. Další novinkou byla spolupráce s americkými herci, děj se poprvé odehrává mimo Itálii. Postavu bývalé rockové hvězdy si zahrál Sean Penn, a tak byl na světě režisérův první anglicky mluvený film, v němž extraordinérní padesátník Cheyenne odletí z Dublinu do Ameriky, aby dokončil to, co jeho otec nestihl. Ve snímku si mimo jiné zahrála také Frances McDormand (Tři billboardy kousek za Ebbingenem), bývalý americký prezident Barack Obama a samozřejmě David Byrne, někdejší frontman Talking Heads. Získat pro film Penna prý ale nebylo jednoduché. Režisér se v jenom rozhovoru svěřil, že se ho na schůzce vyptával na nejrůznější režiséry a snímky. Nakonec mu řekl, že roli přijme, protože se názorově shodnou. Road movies s hudbou Talking Heads znamenala další nominaci v Cannes.

O dva roky později přichází Sorrentino s už zmíněnou Velkou nádherou (La grande bellezza, 2013).  Toni Servillo v hlavní roli, scénář psaný s Contarellem, kamera Bigazzi, hudba poprvé Lele Marchitelli. Toni Servillo se ve snímku představil jako stárnoucí spisovatel Jep Gambardella, který život v Římě strávil obrážením buržoustských večírků. Bydlí vedle Colosea znavený životem a stále se vynořujícím stínem jediné knihy, kterou napsal. S cynismem a nevyhnutelně i dávkou melancholie si začíná připouštět kříšťálově čistou pravdu o tom, že život a jeho hodnoty se schovávají ve vzpomínkách a prostých každodenních věcech. Servillo Gambardellu zahrál s lehkostí a elegancí sobě vlastní. Originální poetika filmu tkví ve zdánlivě spolu nesouvisejících epizodách jednotlivých postav, v kombinaci nízkých a vysokých hudebních žánrů, nezaměnitelné klouzavé kameře, dokonalé obrazové kompozici, perfektním střihu. Velká nádhera znamenala pro tvůrce odměnu v podobě Oscara, Zlatého glóbu, ceny BAFTA a několika dalšími EFA.

Téma stáří dál rozvíjí i v následujícím celovečerním snímku nazvaném Mládí (La giovinezza, 2015). Tentokrát ale na scénáři pracuje sám. Prostředím snímku se stává  švýcarský luxusní lázeňský hotel, kde se setkávají dva staří přátelé Fred a Mick, hudební skladatel a filmový režisér. Hvězdné obsazení v podobě Harveyho Keitela a Michaela Cainea doplňuje Rachel Weisz, Jane Fonda a také mladičký herec a režisér Paul Dano. Dokonalá atmosféra príběhu je proložená suchým humorem i křehkými momenty. Mládí je vlastně o nahatých duších, jejich lítostech a frustracích. Výtečná režie se tu jedinečně prolíná s hudební direkcí amerického skladatela a držitele Pulitzerovy ceny Davida Langa. Snímek získal nominace na všechny důležité filmové ceny, ale proměnil jenom ty od EFA za Nejlepší film, režii a herce, kterým se stal Michael Caine.

Hned následující rok tu byl Sorrentino s minisérií z produkce HBO nazvanou Mladý papež (The Young Pope, 2016). Deset padesátiminutových dílů vypráví příběh sirotka Lennyho Belarda, který se stane prvním americkým papežem. Zatvrzelý a na tento post i dost mladý člověk je tvrdým oříškem pro celou katolickou církev. Kontroverzní postavu si s gustem zahrál britský herec Jude Law a po jeho boku se po dlouhé době objevila také americká herečka Diane Keaton. Na scénáři tentokrát  pracoval kromě Sorrentina opět Contarello, Tomi Grissoni (Strach a hnus v Las Vegas) a Stefano Rulli, který měl hodně předchozích zkušeností s televizními seriály (Chobotnice). Vizuálně nápaditý seriál svou kamerou obstaral už mnohokrát zmiňovaný Bigazzi a sofistikovaný výběr hudby zase starý dobrý Sorrentinův Lele Marchitelliho. Díky němu postava Papeže dráždí ještě o něco víc. Stačí jen poslouchat texty písní a sledovat provokativní a rozporuplné chování Pia XIII.

A jaký je ale vlastně osobní příběh samotného režiséra? Narodil se v Neapoli v roce 1970 do dobře situované rodiny jako nejmladší ze tří sourozenců (starší jsou bratr a sestra). Rodiče ale tragicky zahynuli, když mu bylo 16 let (nadýchali oxidu uhelnatého při pobytu v lyžařském letovisku Roccaraso). Paolo tehdy zůstal doma, aby mohl jako zapálený fanoušek ( a je jím dodnes) vyrazit na fotbalový zápas. Brzy potom začal chodit do kina na italské a americké nezávislé filmy. Také se pustil do studia na neapolské univerzitě. Studoval ekonomii, ale nebavilo ho to, a tak školu opustil, aby se mohl věnovat svojí skutečné lásce, kterou byl film a té zůstal věrný. Podobně na tom je se stálostí i ve svém soukromém životě. Jeho životní láskou je novinářka Daniela D´Antonio, s níž má dvě děti, dceru Annu a syna Carla. Když byl Sorrentino v jednom z rozhovorů tázán, zda si přál vždycky být filmovým režisérem, odpověděl, že ne. Prý chtěl být rockovou hvězdou. Pak ale zjistil, že by musel skutečně trénovat, a tak se téhle představy vzdal. K tomu s nadsázkou dodává, že se raději rozhodl pro povolání režiséra, neboť měl pocit, že režisér musí všechno umět jenom trochu.

Paolo Sorrentino (foto: archiv)

Nakonec ještě pár slov k jeho už mnohokrát zmiňovanému dvornímu herci a blízkému příteli Toni Servillovi. Režiséra provází od jeho filmařských začátků. Pochází rovněž z Kampánie, ale z městečka Afragola, která leží necelých třicet kilometrů od Neapole přímo u paty Vesuvu. Servillo je o jedenáct let starší než Sorrentino a věnuje se především divadlu. Založil dvě divadelní společnosti. S tou druhou hraje i režíruje především látky, které mají své kořeny v neapolském dialektu. Ve filmu se začal objevovat až od 90. let 20. století a u veřejnosti i odborníků si získal pověst všestranného a jedinečného herce.

Toni Servillo (foto: archiv)

Paolo Sorrentino právě v těchto dnech začíná natáčet druhou sérii Mladého papeže. První sérii teď začíná vysílat Česká televize. Pilotní díl můžete sledovat 7.listopadu od 22:05 na ČT1. Pokud máte chuť vidět i další Sorrentinovy snímky podívejte se 2.listopadu na Přebytečného člověka a o týden později 9.listopadu na Následky lásky, oba filmy poběží na ČT2 od 22h.

Oni a Silvio vstoupí do českých kin 15. listopadu.

připravila: Dagmar Šimková
foto/video: archiv, Totalfilm, Aerofilms, HBO © 2018

%d blogerům se to líbí: