Animátorka a scénáristka Kateřina Karhánková usedla letos na Anifilmu do poroty pro mezinárodní krátký a studentský film. Je to žena s nejzvonivějším smíchem, co znám. Absolventka FAMU má za sebou mezinárodní úspěchy se svými krátkými filmy. K našemu rozhovoru jsme se potkaly na třeboňském náměstí u kašny o půl deváté večer. Kateřina i po celém dni porotcovské práce vypadala svěží a pořád během rozhovoru opětovala něčí pozdravy a vesele mi vyprávěla.
Kateřina Karhánková
Kateřino, jste víc animátorka nebo výtvarnice?
Já mám pocit, že ani jedno moc nejsem. Nejlépe se cítím jako scénáristka a režisérka animovaného filmu. Původně jsem chtěla jít na sochařství nebo dělat instalace. Nikdy jsem sama sebe nechtěla nazývat výtvarnicí, spíš mě bavilo mít nějaký výtvarný vhled.
Na druhou stranu, když jsem si o vás hledala informace, zjistila jsem, že děláte i jiné věci než jen animovaný film. Třeba různé grafické práce a podobně.
Vystudovala jsem grafický design na škole Václava Hollara předtím, než jsem šla na FAMU. Mojí osobní vášní, kterou jsem teď už dlouho neprovozovala, a musím se k tomu zase vrátit, jsou booklety. Ráda si poslechnu určitou muziku a hledám v ní podstatu. Baví mě pak nabízet kapele něco navíc, co sami třeba ještě ve své muzice neobjevili. Taky se mi líbí dělat instalace v krajině. Tvořit v ní něco divného, na co pak lidi budou reagovat a já je při tom pak můžu pozorovat.
Práce Kateřiny Karhánkové
A co jste takhle třeba už spáchala? Děláte takové věci často?
Jojo, hodně často. (smích) Moje nejoblíbenější věc, kterou jsem dělala ještě na střední škole je, že když napadne sníh v lese a sníh, na popadaných stromech vytvoří takovou „citronovou polevu“. Nakoupila jsem tehdy spoustu čokoládové šlehačky ve spreji a taky zdobení a ozdobila tím ten sníh, aby zasněžené stromy vypadaly jako cukrátka. Schovala jsem se potom do křoví a pozorovala a natáčela reakce kolemjdoucích. Kolem šla třeba rodina a dítě mamince nadšeně říkalo hele, mami, šlehačka! Ale dostalo za to akorát pohlavek a maminka na něj vyhrkla prosím tě, neříkej blbosti! (smích)
S touhle vaší vášní pro hru asi souvisí i to, že děláte animované filmy pro děti, a ne pro dospělé. Baví vás ten dětský svět víc než svět dospělých?
No, já mám vlastně ráda dospělé, a proto dělám filmy pro děti. Ono mi totiž přijde, že čím víc mají dospělí v sobě to své dítě, tím jsou šťastnější. Věřím, že tím, co dělám pomáhám naplňovat takovou knihovnu vzpomínek každého, k níž se pak třeba někdy vrátí. Snažím se vlastně vysílat takové signály do budoucna. (úsměv) Přijde mi, že člověk se v životě mnohdy dostává do různých slepých uliček a já bych hrozně ráda pomáhala nacházet na takové momenty jednoduchá řešení. A tak to zkouším vyprávěním příběhů. Toužím zasadit v dětech semínko, že všechno jde a všechno je možné. Doufám, že si na to potom někdy vzpomenou.
Návrh webu rádia Junior
Vy jste taky byla při studiu na stáži v norském Bergenu. Co vám ten čas strávený na severu Evropy dal?
Stáž v Norsku pro mě byla asi jednou z nejzásadnějších věcí v mém dosavadním životě. Díky ní jsem vlastně zůstala u animovaného filmu. Než jsem tam odjela, tak jsem se právě rozhodovala, co chci dělat. Pro upřesnění-byla jsem tam na stáži na výtvarné škole, ne na škole animace. Každé dva týdny jsme se věnovali něčemu jinému, třeba zvukovým instalacím, grafickému designu, pak jsme měli nejrůznější workshopy se zahraničními hosty. Pořád se to střídalo. Díky té intenzitě jsem si začala uvědomovat, co jsem vlastně zač a co mě baví. A právě tehdy jsem si uvědomila, že mi je nejlíp u animovaného filmu, byť mám ráda i jiné způsoby vyjadřování. Když jsem se vrátila do Česka, cítila jsem se svobodně. Věděla jsem, že mám možnost volby a vybrala jsem si to, co mi je skutečně blízké. Dialog, který se tam na škole vede, je naprosto něco jiného, než na co jsme zvyklí z tuzemska. Tam pedagog studenta nesoudí, jenom společně rozebírají proč, co a jak funguje. Zbytek je na studentovi. A pak je tu spojení s praktičnem, které je na prvním místě.
Můžete uvést nějaký konkrétní příklad?
Třeba když jsme dělali grafický design pro dům bezdomovců, tak nás v tom jejich domě na tři dny zavřeli. Bylo to pro mě docela náročné, protože jsem neuměla norsky a nikdo z nich zase anglicky, takže jsme se domlouvali rukama nohama. (smích) Tenhle způsob konfrontace s realitou mě ale hodně ovlivnil. Moc se mi to líbilo.
Podobně jste to pak praktikovala i u těch svých krátkých filmů…
Ano, v Norsku mi říkali, když chceš vědět víc, tak musíš ven, u stolu nedozvíš. Musíš jít za informacemi, ptát se, komunikovat. Takže jsem tak potom fungovala už od chvíle, kdy jsem pracovala na svém bakalářském filmu Nový druh z roku 2013. Obcházela jsem tehdy školky a vyptávala se dětí na jejich představy a ujasňovala si, jak na ně moje práce působí. Od té doby už to tak dělám pořád.
Žhavá noc – sekvence z filmu
Vašim absolventským filmem na FAMU byly Plody mraků, které získaly cenu Evropské asociace dětského filmu za nejlepší krátký film. Cenu jste přebírala letos v únoru na Berlinále.
Ano, je to cena v rámci Berlinále, která je ale odtržená od těch hlavních, řekla bych taková bonusová cena.
Takže červený koberec nebyl?
No, já jsem tam ani nemohla v tu dobu jet. Zastoupila mě producentka filmu. A bylo to celé vtipné, protože jí hrozně chrastil telefon, když jsme jí pár minut před samotným předáním volali. Ona si totiž celou dobu myslela, že jsme jenom nominovaní. Když jsme se jí dovolali a řekli jí, že bude muset na podium tu cenu převzít tak do telefonu křičela sakra, proč jste mi to neřekli dřív, to bych se úplně jinak oblíkla! (smích) Ale říkala, že to byl krásný zážitek, protože tím celé Berlinále vlastně začíná. Té ceny si hodně vážíme. Když nás vybrali, tak jsme z toho byli všichni dost v šoku, a možná ještě ani teď nám to pořádně nedochází. (smích)
Z kolika filmů se vlastně vybíralo, tušíte to?
Ono to funguje tak, že se vybírá z filmů pro děti, které vznikly vždycky za dva roky. Ale to číslo neznám.
Stalo se vám po téhle ceně, že si lidé třeba víc té vaší práce všímají a vy jste díky tomu dostala třeba i nějaké nabídky na další práci?
Berlinále určitě dobře zní, lidi na to slyší, rozumí tomu. Annecy (Mezinárodní festival animovaného filmu) lidi tolik neznají, protože je specificky spojeno právě jenom s animovaným filmem. Ohlasy byly velké, a my jsme si dokonce s naším týme dělali legraci, že veřejnost díky tomu bude na dva dny vědět, co je animovaný film. (smích)
A bylo to tak?
Nakonec to bylo na delší dobu (smích) a bylo to velice příjemné. Určitě mi to pomohlo a pomůže při dalším rozpracovaném filmu.
Můžete prozradit víc? Co to bude?
Je to film Bábovka s prvky animace. Už ho dokončujeme, takový akční kraťas pro děti ze sídliště.
Zase to bude maximálně ta desetiminutová stopáž?
Ano, ale teď se po mě žádá celovečerní animovaný film, tak se budu snažit z těch deseti minut dostat na těch sedmdesát. (smích)
Ilustrace k Plodům mraků dělala Alžběta Skálová, kterou jinak znám z dětských knížek od Baobabu. Dělá krásné jemné akvarely. Jak k vaší spolupráci vlastně došlo?
No, já jsem vlastně Alžbětu čtyři roky přemlouvala. Seznámila jsem se s ní přes mého kamaráda Tomáše Skálu, který je jejím vzdáleným příbuzným. Vždycky, když jsem ty její akvarely viděla, tak mi v hlavě pořád naskakovalo, že bychom spolu měly něco vytvořit. Pak jsem jí představila příběh Plodů mraků, ale ona si nebyla jistá. Neměla do té doby žádné zkušenosti s animovaným filmem. Nakonec jsme se domluvil. Já už jsem měla konkrétní představy o kompozicích, které byly nutné pro film, a tak Alžběta vyráběla konkrétní časti a já je k sobě skládala. Když pak viděla výsledek, schválila mi ho a následně mě pak s těmi svými ilustracemi nechala dál pracovat. To od ní byl velký projev důvěry.
Plody mraků
A postava Chlupáče z Plodů mraků? On asi není úplně definovaný…
Hledala jsem vizáž, na kterou se děti musí okamžitě napojit, protože je to kraťas. Zároveň jsme chtěly, aby to nebylo úplně vlezlé stvoření, mělo to být roztomilé neškodné zvířátko.
A teď se ještě zastavme u vaše porotcování tady na Anifilmu v Třeboni. Společně s Jonasem Odellem a Georgesem Schwizgebelem rozhodujete o vítězi v sekci mezinárodních krátkých a studentských filmů. Jak společně fungujete?
Mám obrovské štěstí, opravdu. Oba moji kolegové jsou naprosto super! Zatím jsme si tu naši spolupráci komentovali jako naprostou symbiózu. V posuzování jednotlivých filmů jsme hodně opatrní. Po každé projekci si řekneme své názory a rozhodneme se, jestli film necháme v užším výběru nebo ho rovnou vyřadíme a když, tak z jakého důvodu. Musím říct, že to naše dohadování je až takové něžné a opatrné. V podstatě si tak společně šeptáme. (smích) Je pro mě taky velmi zajímavé poslouchat názory ostatních porotců, ve kterých je pořád cítit ta potřebná úcta k tvůrcům a jejich pracem. Taky jsme si společně říkali, že až to všechno dozhodneme, tak musíme rituálně spálit ty naše poznámky. Nejpíš to uděláme někde tady na náměstí! (smích)
Doporučuji někde blízko kašny…
Dobrá poznámka! Trochu ten závěr festivalu zpestříme takovou malou performancí… (smích)
Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto/video: Kateřina Karhánková, YT © 2019
