Cenu Český lev má od letošního roku doma i režisér, spisovatel a novinář Šimon Šafránek. Dostal ji za snímek King Skate, který mapuje skateboardingovou scénu 70. a 80. let v Československu. Ve Zlíně, kde se jeho film také promítal, se Šafránek stal členem mezinárodní poroty pro hrané evropské debuty. Sešli jsme se spolu na recepci hotelu Moskva, který sousedí s Kongresovým centrem, kde má filmový festival zázemí, a stihli se v rychlosti před jeho odjezdem dotknout snad všech důležitých témat, které jeho práci na poli filmového průmyslu definují.
Šimon Šafránek (foto: Marek Musil)
Šimone, co jste si ještě nevyzkoušel, a chtěl byste si vyzkoušet?
Já myslím, že už toho bylo moc… Tak nějak mi to spíš meandruje mezi těmi jednotlivými obory. Vždycky jsem chtěl dělat film. Dokonce i na FAMU jsem se hlásil, ale nevzali mě, a tak jsem psal knížky, protože to bylo jednodušší způsob, jak vyprávět příběh. Videoklipy, které jsem dělal, ty mě bavily. Když jsem se vrátil z Berlína, což byl můj druhý domov, tak jsem dělal novinařinu na plný úvazek. Pak jsem měl ale málo času na ostatní věci. Zase jsem ale mohl dělat rozhovory, které jsem ale dřív nenáviděl. Pak se to ale změnilo a já jsem chtěl dělat už jenom rozhovory. A tak to mám doteď. Ty myšlenky z rozhovorů pak krásně využijete pro další práci.
Není to tak, že se tou pestrostí různých činností dobíjíte?
To jsem si myslel taky, ale ono to tak úplně nefunguje. V poslední době se snažím věci omezovat a dělat jenom to, co chci opravdu dělat. Myslím, že jinak to nejde. Ve chvíli, kdy člověk žongluje s pěti vajíčky, tak je to moc. Času začalo být málo.
Váš film King Skate jsem viděla dvakrát po sobě a bavila mě moc atmosféra, kterou se vám do toho povedlo dostat…
Děkuju.
V březnu jste za nej dostal Českého lva. Znamená ta cena pro vás něco nebo je to spíš vedlejší produkt?
Synek byl za cenu moc rád, se Lvem se mazlil celý den. (úsměv) Říkal, že kdybychom to nevyhráli, tak by byl moc smutný. Je to něco jako potvrzení relevance. Ale na druhou stranu se můžeme ptát, co relevance v tomhle případě znamená a proč dělám film. Ale každopádně je krásné, když na film přijdou diváci a líbí se jim. Druhá věc ale je, když má úspěch i u kritiky. A protože i jí se věnuju, tak vím, že není jednoduché obstát. Ta cena je pěkná a já z toho mám zážitek. Určitě jsme nepočítali s tím, že ji jdeme vyhrát. Když jsem kdysi jako kritik začínal, tak jsem býval hodně drsný. Někdy až moc…
A časem se hrany obrousily?
Člověk se mění a já jsem se změnil dost. Spousta věcí, které mě dřív štvaly, mě už neštvou a koukám na ně jinak.
Na začátku, jestli si dobře pamatuju, bylo vaše setkání s knížkou Prkýnka na maso jsme uřízli. A co bylo dál?
Michala s Martinou (Nanoru a Overstreet, autoři knihy, pozn. red.) znám, na křtu knihy jsem ale nebyl. Pak jsem si ji půjčil v knihovně a najednou bum! – hrozně moc mě bavily ty příběhy v ní, a ještě víc se mi líbily celostránkové fotky, které si oni sami pro knihu nafotili. A tak jsem si dost naivně říkal, že když mají tolik fotek, budou mít určitě i filmy. Ukázalo se ale, že ne… Skejt byl symbol pohybu, rebelie, navíc v socialistických kulisách, což byl extrém. Čistě západní věc hned vedle srpů a kladiv. Skate sám osobě je jako elektrická kytara. Když s ní člověk jde po ulici, tak vypadá cool. Když půjde takhle s balonem, tak to stejný účinek mít nebude. Navíc se ve filmu řeší, jestli je to sport nebo životní styl. Je to všechno dohromady, ale u těch hrdinů ve filmu se to projevuje jednoznačně. Je to vášnivá láska k zážitkům. Oslovil jsem tehdy kvůli filmu Kateřinu Černou z Negativu, která v té skejťácké partě taky byla. Díky tomu jsme se pak do té komunity snadno dostali. Její kamarád Vojta Kotek měl taky spoustu natočeného materiálu.
Vy sám jste na skejtu jezdil?
Skejt jsem měl, ale nedalo se na tom jezdit. Zkoušel jsem to na chalupě. Potíž byla asi v obojím. Neměl jsem kolem ale žádné skejtové party, takže nebyla žádná motivace se o to pokoušet. A přesně to mě vlastně nejvíc fascinovalo – parta, která musela být strašně fajn.
Tady ve Zlíně teď na festivalu sedíte v porotě a hledáte vítěze evropských debutů.
Porotcování je vždycky taková zvláštní věc. Film není sport, těžko se hodnotí. Ale u nějakého to sepne a zarezonuje ve vás a vy si pak na něj vzpomenete i druhý a třetí den.
A stalo se tak u celého osazenstva poroty?
Měli jsme skupinku filmů, které byly favority. Z toho jsme dost organicky vygenerovali ten, který cenu dostane. Slobodan Dedeić a Lúbica Orechovská, se kterými jsme o tom rozhodovali, byli pro spolupráci skvělí.
Chtěla bych se teď dostat k vašemu dokumentu The Myth z roku 2003 o fanoušcích zpěváka Nicka Cavea.
Ten už asi nikdo nikdy neuvidí…
Proč?
To celé jsme tehdy dohadovali s jeho manažerem, kterého pak ale vyhodil kvůli nějaké zpronevěře. Potom už s tím nechtěli mít nic společného, asi se cítili obcházení. My jsme s nimi kvůli filmu naposledy komunikovali loni, kdy jsme jim řekli, co bychom s tím mohli ještě udělat. Ale hlavně nám chyběla práva na muziku. Měli jsme práva jenom na nekomerční využití, na komerční jsme neměli nic.
Muzika je pro vás v životě hodně důležitá, že?
No jasně, ve filmu vás přenese do konkrétní nálady daleko přesněji než obraz. Baví mě s ní pracovat. Obraz jde jednou cestou a muzika jde třeba kontrastně proti, a to je pak pěkné. To je třeba příklad Moniky Načevy v King Skate.
Teď k vašemu natáčení videoklipů-dělal jste je pro Tata Bojs, The Prostitutes a mnoho dalších kapel. Máte na triku taky první český 3D videoklip…
Ano, to jsem dělal pro Tata Bojs. Bylo to výborné! Běhali jsme po střeše Národního muzea. Na tu akci dohlížel technik od režiséra Ridleyho Scotta. Ale ta technologie je pryč, neuchytila se. Pokrok je možný prostě jenom tehdy, když je princip jednoduchý. Byl jsem na Avengers ve 3D a ono je to vlastně hrozné… Mnohem větší smysl má jít do velkého kina, které hraje nahlas. Ale většina jich dneska hraje potichu. V Praze žádné takové vlastně není. Snad jen IMAX, ale tam když vejdu, tak mám strach z té strašidelné šachty místo hlediště. Mám rád třeba brněnské kino Scala, nebo se mi líbila pražská Alfa, prostě velká kina s velkým plátnem a hlasitým zvukem. I sál v Thermalu v Karlových Varech je pěkné. Samotný sál může hodně napomáhat zážitku diváka. Líbí se mi i Zoo Palast v Berlíně nebo kino v Cannes.
Když jste zmínil Cannes, tam jezdíte už dlouho a rád…
No… Je to nejlepší festival. Snažím se tam být, protože za těch deset dnů vstřebám velké množství filmů a zvládnu spoustu rozhovorů. Je to takové sebevzdělávání a já si myslím, že je hrozně důležité, aby člověk věděl, co se ve filmu na celém světě děje, a děje se toho hrozně moc.
Co vás tam bavilo letos?
Bavil mě plus mínus takový ten koncenzus. Líbili se mi Bídníci a bavil mě hodně i Tarantino tou svou ohromnou filmařinou. A filmy, které letos vyhrály, se mi taky relativně líbily, a Banderas byl vynikající! Taky Portrét dívky v plamenech byl pěkný.
A co úvodní film Jima Jarmusche?
Je mi sympatické, že ve svých letech je stále aktuální. Ale jinak je to film pro lidi, kteří mají rádi Jarmusche a pro nikoho dalšího. Jasně, obsazení filmu je super a jako zahajovací snímek fajn.
Jezdíte ještě na nějaký další velký festival?
Jezdím do Varů. Už několik let tam pomáhám Veronice Bednářové. Je tam skvělá parta a mě baví tam s nimi těch čtrnáct dní být a vidět festival zase z druhé strany, ze zákulisí. Tam samozřejmě na nějaké koukání na filmy není čas, pracujeme od rána do večera. Karlovarskému festivalu hrozně fandím. Jezdil jsem taky do Berlína, tam už jsem ale dlouho nebyl. Chtěl bych se vydat taky do Locarna a Rotterdamu. Ale času není tolik, dopisuju nějaké scénáře a nemůžu se dobrat konce. Ještě mě napadá, že je hrozně důležité nejen to, na jaký film jdete, ale taky do jakého kina, jestli to kino má nějakou dramaturgii, dělá předpremiéry a další akce, festivaly a nechávají tam srdce. Pak se to kino stává nějakým společenským prostorem, kde člověk dostane víc než jen kilo popcornu. Tím nechci říct, že bych měl něco proti multiplexům, protože i některé artové filmy se tam dostanou. Musí, protože filmů je dnes tolik a jednosálová kina na to nestačí. A to ještě nemluvím o Netflixu a podobně.
Šimon Šafránek ve Velkém sále hotelu Thermal při uváděná premiéry King Skate
Když jste nakousnul téma Netflixu, jak se osobně stavíte k tomu, že Cannes bojkotuje projekty Netflixu, HBO a dalších společností? Je to podle vás dobře?
Takhle se prostě rozhodli. Ale ono je to ve skutečnosti složitější. Ve Francii se film v kině může on-line promítat až za dlouhou dobu. A součástí podmínek canneského festivalu je i to, že se snímky do kin dostat musí. Když se tak nestane, mají plné právo říct, že se na festivalu prezentovat nebudou. Díky tomu se projekty streamovacích platforem objevují na festivalu v Benátkách a jeho úroveň roste. Ale ono to celé není jenom o tom. Všeobecně si myslím, že je třeba, aby se na filmy dalo koukat on-line, jinak budou všichni chodit na uložto, a to je hloupé. Dvě stovky za HBO nebo Netlix měsíčně nejspíš nikomu neublíží. Samozřejmě, že když se to pak začne kumulovat a člověk zjistí, že za tyhle služby utratí tisícovku za měsíc, tak už to nemusí být úplně samo sebou. Je ale dobře, že se konkurence zvyšuje. Jen je potřeba, aby existovaly legální kanály a aby ti, kteří se o ně starají, z toho taky dostali nějakou korunu. Taky je naprosto přirozené, že se lidi na filmy koukají třeba i na telefonu. Někdy taky bývám líný a nechce se mi dojít ani laptopu, abych film viděl alespoň v trochu větším formátu. Ale proto, abych si udělal představu, to mnohdy stačí.
připravila: Dagmar Šimková
foto/video: Totalfilm Media, archiv © 2019
