Rozhovor s tvůrci hororu Chata: Jediným skutečným monstrem v našem filmu je minulost

Do Varů se po čtyřech letech vrátila autorská dvojice z Rakouska – Veronika Franz (VF) a Severin Fiala (SF), kteří tu tehdy prezentovali svůj první horor nazvaný Dobrou, mámo. I tentokrát přijeli s hororem, který nazvali Chata. Psychologické drama s hororovými prvky nasnímal Lanthimosův dvorní kameraman Thimios Bakatakis. Ve filmu se smazávají hranice mezi realitou, vzpomínkami a šílenstvím. Mladou a krásnou Grace, která se má brzy provdat za Richarda, otce dvou dětí, kterému se rozpadlo manželství, si zahrála vnučka Elvise Presleyho Riley Keough.
Nabízíme vám rozhovor s tvůrci.

Severin Fiala a Veronika Franz

Poprvé jste ve Varech byli před čtyřmi lety. Co se u vás za tu dobu změnilo?

SF: Náš nový snímek Chata jsme natočili anglicky v americké produkci. To je asi největší novinka. Ale jinak jsme pracovali stejným způsobem, na který jsme zvyklí. Možná máme určitou výhodu v tom, že jsme dva, a když jsme si měli třeba něco obhájit před zámořskou produkcí, bylo to díky tomu snazší, než kdyby na to byl člověk jenom sám.

VF: Navíc Severin mluví mnohem lépe anglicky než já. Já jsem samouk, ve škole jsem se učila francouzštinu a starořečtinu. On dokáže věci vysvětlovat sofistikovaněji než já…

SF: Vlastně jsme ale natáčeli v Kanadě v Quebecu, kde se mluví francouzsky, a tak to byla příležitost pro Veroniku.

Kromě postavy Grace jsou ve středu pozornosti také sourozenci Mia a Aidan. Jak jste našli jejich představitele?

SF: Šli jsme klasickou cestou castingu. Vybírali jsme ve Velké Británii i USA. U Jaedena Lieberhera, který hraje Aidana, jsme věděli hned, že ho chceme obsadit, protože jsme viděli jeho výkon v oscarovém hororu To. On ale nejprve moc o roli v dalším hororu nestál. My se ale nevzdávali a hledali jsme způsob, jak ho přesvědčit. Nakonec se nám to přes naše společné přátele povedlo. Pustili jsme mu náš předchozí snímek Dobrou, mámo, a když zjistil, že nemá úplně klasickou strukturu hororových filmů, kývnul na spolupráci. S postavou Miy to bylo v podstatě ale přesně naopak. Pro tuhle roli jsme vybírali z několika stovek kandidátek. Nakonec jsme se rozhodli pro Liu McHugh, která je povahově úplný opak  Jaeden. Lia je hotová exploze energie, což skvěle funguje směrem k divákům, protože udržuje jejich pozornost.

V Chatě není žádná postava, která by byla vysloveně chodícím zlem. Každá z nich má své světlé i temné momenty. Snažili jste se tím divákovi připomenout, že tak to chodí i v životě, že neexistují jenom „hodní“ nebo „zlí“?

SF: Ano, přesně tak. Když jsme ukazovali hrubý střih našim přátelům, říkali, že je svým způsobem zvláštní koukat na hororový příběh, ve kterém není vysloveně žádné monstrum.

VF: Jediným skutečným monstrem je minulost, která pronásleduje především Grace.

Je podle vás hudba a zvuk důležitou součástí hororů? Jak to vnímáte?

SF: Náš film má mnoho tichých scén, což má svůj účel. Lidé u hororů nejsou příliš zvyklí na ticho, hudba jim přináší atmosféru a tím pádem i pocity. Bez ní je divák mnohem nejistější v tom, co ho čeká, a tak to, co vidí na plátně, může být ještě děsivější.

V několika scénách Chaty jsem zaznamenala zvuk dříve než obraz…

SF: To je věc, o které jsme hodně diskutovali s naším střihačem. A diskutovali o ní před námi už ti největší autoři hororových snímků. Slyšíte-li první zvuk, máte mnohem menší pocit jistoty, zato, ale plně funguje vaše představivost. A to je přesně to, čeho v hororových filmech chce autor dosáhnout.

Veronika Franz a Severin Fiala

A teď pojďme k Riley Keough, která hraje Grace. Bylo těžké se ji pro roli získat?

VF: Vlastně ani ne. Když jsme si s ní skypovali, byla naprosto jedinečná a velmi upřímná. Pak jsme za ní hned letěli do New Yorku. Měli jsme vyhlídnutou ještě jednu herečku, která už při našem prvním rozhovoru působila velmi připraveně. Byla velmi ambiciózní a v deníčku měla rovnou připraveno spoustu nápadů a poznámek. To Riley neměla a nám to bylo mnohem sympatičtější. Cítili jsme z ní ale něco zvláštně podivného, co nás oba dva fascinovalo, protože my dáme hodně na instinkt. Riley je velmi křehká osoba, která má stejně jako každý z nás určité schéma pohybů. Rozhodli jsme se, že některé z nich využijeme i pro její roli Grace.

Riley Keough

Kameramanem vašeho snímku je Řek Thimios Bakatakis, který s oscarovým režisérem Jorgosem Lanthimosem natočil téměř všechny jeho filmy. Jak jste došli k této spolupráci?

VF: Rakouský kameraman Martin Gschlacht, který s námi pracoval na našem předchozím filmu, neměl čas. A tak jsme se scházeli s dalšími kameramany a mezi nimi byl i Thimios. A tak bylo rychle rozhodnuto, že to bude on, kdo bude stát za kamerou. Už jenom zbývalo jenom přesvědčit americkou produkci o tom, že to musí být Evropan, a ne americký kameraman, byť jsme mohli mít skutečně skvělé profesionály. Dávalo nám prostě větší smysl spolupracovat s ním než s někým ze zámoří.

Chata

Vy dva spolu píšete scénáře a zároveň spolu také režírujete. Jak taková práce ve dvojici funguje?

VF: My máme pocit, že máme nejspíš jeden mozek, a rozhodně představu, jak by film měl vypadat. Ale abych byla konkrétní, ono je to jiné v každém stádiu naší práce. Nějak vypadá to, když píšeme, jinak, když točíme a odlišně pak naše spolupráce vypadá ve střižně. V každé fázi se snažíme zachovávat si určitou disciplínu, ale taky si u té práce chceme užít nějakou legraci. Nakonec máme vlastně naprostou svobodu. Můžeme si vymyslet, co chceme. Taky jsme si vzájemně prvními čtenáři nebo diváky.

SF: Studoval jsem u Michaela Hanekeho. Je to velmi přísný režisér a vlastně by se dalo říct, že má na všechno manuál – jak by se měl psát scénář, jak pracovat s herci, jak točit… V jeho případě to možná funguje, ale on je přesvědčen, že stejně funkční to bude i u ostatních filmařů. Nejspíš to může být k něčemu v případě vystudovaných profesionálů, ale dost těžko se s tím dá počítat u amatérů. A myslím, že právě toho jsme si my dva vědomi. Každý člověk je jiný. A tak se snažíme lidi, kterými se u filmu obklopujeme, alespoň trošku poznat a najít příjemný a plodný způsob práce pro obě dvě strany.

VF: Michael Haneke jednou vysvětloval, proč tak moc rád a často obsazuje Isabelle Huppert. Říkal, že je to proto, že když potřebuje, aby jí tekla slza jenom z levého oka, není to pro ni žádný problém – taková, že je to profesionálka! Že má dokonalou techniku, schopnosti a je to umělkyně. Nepochybuji o tom, ale tohle není ani trochu blízké našemu způsobu práce. My máme mnohem raději momenty improvizace, kdy se některé věci stanou v rámci situace.

SF: Třeba na začátku našeho snímku je moment s dětmi v autě, které si hrají. Obyčejná scéna, řeknete si, ale později vám dojde, že je důležitá proto, aby divákovi ukázala, že i tyhle děti jsou taky jenom dětská mláďata, která si ráda hrají. Jsou to přesně ty chvíle, které zachycují určitou normálnost a bez kterých by náš snímek tak dobře ve výsledku nefungoval.

Veronika Franz a Severin Fiala

Včera po půlnočním promítání snímku jste také zmiňovali, že se v něm objevil i Rileyin skutečný otec…

VF: Ano, je to malinkatá role, ale když jsme ho viděli při videohovoru s Riley, tak jsme okamžitě věděli, že je pro ni jako dělaný! (smích) Navíc měl skvělý hlas, protože je to bývalý muzikant.

SF: My jsme asi trochu podivíni, protože si užíváme přesně to, do čeho by nejspíš většina filmařů nešla – práci se zvířaty, dětmi, neprofesionálními herci… Pro nás je to ale mix, který podle nás svět filmu udržuje při životě.

A jak se dostávají takové temné emoce z dětí? Máte na to vybudovaný nějaký systém?

SF: Nejdůležitější, aby opravdu do detailu rozuměly tomu, co se kolem nich děje a co se po nich chce. Myslím, že nás oba dost překvapilo, jak byli Lia i Jaeden schopní vlastně celému procesu rozumět.

Víte co, musím se vás na závěr zeptat i na story, které už jste nejspíš zmiňovali mnohokrát… Mě to ale přijde nesmírně zábavné a unikátní… Povězte, jak jste se vy dva dali pracovně dohromady?

VF: Seznámili jsme se skoro před dvaceti lety. Já jsem potřebovala, aby mi někdo hlídal děti a Severin se nabídl jako babysitter. Je mezi námi dvacetiletý rozdíl, tehdy mu bylo dvanáct a mě třicet dva. Ale neptejte se mě, jak to pak pokračovalo. Já už si to nepamatuji. Vím jenom, že tohle naše setkání je něco jako dar z nebes. (úsměv)

připravila: Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto/video: Film Servis Festival Karlovy Vary, Film Nation © 2019

Napište nám co si myslíte

Nebojte, Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

%d blogerům se to líbí: