Zatoulaný | Eric Bernard: Studovat roli jsem se vydal do Buloňského lesíka

Mezipatra přichází s vlastní distribuční společností nazvanou Queer Kino a za svůj první snímek si vybrala debut francouzského režiséra a scenáristy Camillea Vidal-Naqueta Zatoulaný. Film byl letos ve světové premiéře uveden na festivalu v Cannes v rámci Týdne kritiky. Do Prahy ho přijel představit herec Eric Bernard, který si v příběhu odehrávajícím se mezi gay prostituty zahrál rozpolceného Ahda. O filmu i tvůrčím týmu se rozpovídal v našem rozhovoru.

Eric Bernard na slavnostní premiéře v Praze

Film Zatoulaný je režisérský debut. Co vás přesvědčilo o tom, že jste se do spolupráce s jeho autorem Camillem Vidal-Naquetem pustil?

Camille tři roky mimo jiné působil v jedné asociaci, která se zabývá problematikou mužské prostituce. Chodil do terénu, do pověstného Buloňského lesíka, který leží kousek od Paříže, kde se s muži-prostituty setkával, mluvil s nimi o jejich problémech, nosil jim jídlo a podobně. Díky tomu se pak rozhodl napsat a posléze natočit příběh o Léovi. A co se nás herců týká, v takovém případě to nebylo těžké rozhodování. Důvěřovali jsme mu, protože dobře znal prostředí, o kterém se rozhodl vyprávět. Právě to rozhodlo. Existuje totiž taky mnoho režisérů, kteří točí filmy, o jejichž příbězích nic nevědí, nemají dobře zanalyzované prostředí. V takovém případě se pak dá práci takového režiséra jen těžko věřit. Camille měl ale co říct a bylo jasné, že příběh bude vyprávět autenticky.

Mít po ruce Camillea, který byl v tématu jako doma, muselo být skvělé, ale jak jste se, Ericu, vy sám na svou roli Ahda připravoval?

Samozřejmě, že na takovouto roli je těžké se nějak specificky připravit. Hodně jsem proto spoléhal na režiséra a na to, co nám o mužské prostituci sám vyprávěl. Do té doby jsem o prostituci všeobecně moc nevěděl – jenom to, co se dá najít v literatuře nebo vidět v kině a televizi. Teď si už ale myslím, že po téhle zkušenosti toho o tématu vím docela dost. Vydal jsem se totiž i do zmiňovaného Buloňského lesíka, kde je to nebezpečné – doslova bych řekl, že vám tam mohou „rozbít hubu“. Já jsem ten typ člověka, kterému, když řeknete nedělej to, tak půjde a udělá to. Chtěl jsem si sám vyzkoušet, jak vypadá realita. Narazil jsem tam na mladého syrského chlapce, který byl ochoten si se mnou povídat. Přišel jsem za ním, řekl jsem mu, že bych s ním chtěl mluvit o jeho práci a slíbil mu za to třicet euro. On souhlasil, a tak jsme odjeli do blízké kavárny, kde jsme si povídali právě jako my teď spolu. Dal jsem telefon na stůl a všechno si nahrával. Měl jsem pocit, že se uvolnil, a dokonce bych řekl, že mezi námi vznikl přátelský vztah, který pramenil z toho, že věděl, že nejsem jeho klient. Hodně jsem se toho dozvěděl a byl to pro mě opravdu emotivní zážitek. Zažil jsem syrovou lidskost. Potkat se a mluvit s někým takovým znamená, že se na realitu začnete dívat trochu jinak. Díky tomu jsem pak svoji roli dokázal ztvárnit o mnoho lépe. Všeobecně si myslím, že při hraní před kamerou nejde o teatrálnost, ale o skutečné procítění. Hrát si můžou děti, ale herci by své role měli opravdu prožít. Myslím si, že pokud se o tu pravdivost před kamerou nepokusíme, pak svou práci neděláme dobře. Navíc u takového filmu, jakým Zatoulaný je, je extrémně důležité, aby byla na plátně znázorněná pravda.

Pokud ale vím, vaše role Ahda prošla ještě od chvíle, kdy vám režisér Vidal-Naquet s nabídkou zavolal, ještě poměrně velkou změnou. V čem ten vývoj spočíval?

První verze scénáře byla daleko brutálnější a sexuální scény v ní byly daleko drsnější. Finální verze scénáře se potom změnila. Je zaměřená hlavně na Léa, který je hlavní postavou. Je zajímavé, že když pracujete na takovém projektu, z týmu se stává rodina. Když vezmete roli v takovémto typu snímku, je jasné, že to neděláte kvůli penězům, ale protože chcete něco změnit. Pak se pochopitelně vytváří taky úplně jiné vztahy v celém týmu. Ale zpět k vaší otázce. Změnit nějakým způsobem roli je komplikovaný proces. Nejprve musíte přijít za autorem scénáře, pak za producentem, potom za režisérem. Řeknete, co byste chtěli změnit a oni s tím potom buď souhlasí nebo ne. To jsem tedy udělal já. Přišel jsem za Camillem a řekl jsem mu, že by mi připadalo zajímavější, kdybych tu svou roli zahrál trochu jinak, čímž se pak proměnil i celý scénář. Víte, ve Francii existuje mnoho herců, kteří hrají role jen podle scénářů, tím pádem jsou snadno nahraditelní, je pak skoro jedno, kdo tu roli zahraje. Pro mě je ale důležité do postavy vložit taky kus sebe. A jestli se mi tímhle způsobem povedlo přispět k výsledné podobě snímku, není moje role nahraditelná, a to mě těší.

Eric Bernard, Camille Vidal-Naquet a Félix Maritaud na festivvalu v Cannes

Jak vy sám vnímáte svou postavu Ahda? Kdo to podle vás je?

Vždycky, když dostanu tuhle otázku, odpovídám stejně. Moje postava neustále osciluje mezi homofobií a homosexualitou, kterou nesnáší a nedokáže se s ní smířit. Vlastně nesnáší sám sebe. Ve Francii existuje velké množství lidí, kteří s přijetím sebe i druhých, mají velký problém. I obecně platí, že v naší společnosti nechceme přijímat to, co je jiné. Je ale nutné uvědomit si, že bez žen by nebyli muži, bez černochů by nebyli běloši, bez imigrantů by nebyli místní obyvatelé. Žijeme ve světě plném násilí, protože odmítáme spoustu skupin. Také Ahd má problém s násilím. To ale nepřichází zvenčí, je uvnitř něj samotného, protože odmítá přijmout sám sebe.

Zatoulaný

A příprava s Félixem Maritaudem, představitelem Léa, jak ta vypadala?

S FéliXem jsem se poprvé potkal na zkoušce. Byl do snímku obsazen jako jeden z prvních, já naopak jako jeden z posledních. Režisérovi se totiž docela dlouho nedařilo najít herce arabského původu, který by byl ochoten hrát nahý, a navíc ještě sexuální scény s dalším mužem. Po zkoušce jsme ten den šli s Félixem na večeři, kde jsme se o příběhu bavili a také jsme si povídali o našich životech. Jsem totiž přesvědčený o tom, že když mezi herci existuje opravdový vztah a důvěra, je to pak vidět i před kamerou. Po dobu natáčení jsme pak spolu bydleli v jednom bytě, kde jsme společně trávili volný čas. A co se týká našich sexuálních scén, ty pak probíhaly naprosto přirozeně. Zajímavé je, že jsem si myslel, že Camille bude chtít právě je vystavět spektakulárně a naplnit je maximálně erotickým nábojem. Opak byl ale pravdou. Vycházel z toho, že ti muži pracují, a tak chtěl, aby všechno speciálně v případě Ahda bylo oproštěno od nějakých velkých citů a emocí. Myslím si, že výsledek je docela povedený a že jsme v divákovi zvládli vzbudit dojem určité každodennosti. To bylo asi to nejtěžší na celé práci na filmu. Jiné vnímání funguje ale u postavy Léa, který to celé nedělá až tak moc kvůli penězům. Spíš hledá absolutní lásku, ale v jiném vesmíru. Nachází určitou svobodu, dokonce i opravdový cit, byť ve střepech, a umí ho taky dávat. Myslím si, že právě o téhle absolutní svobodě film ve své podstatě je.

Eric Bernard

Je dnes prostituce všeobecně ve Francii velkým problémem?

Podle mě je to velké téma. Týká se lidí, kteří žijí na okraji společnosti. Společnost tohle ale ignoruje, politici ani policie se o prostituci nestarají, platí tam zákon silnějšího. Největším problémem je, že tuhle skupinu tvoří většinou imigranti. Pro ty je velký problém splnit v Evropské unii a speciálně ve Francii podmínky pro získání legálního pobytu, natož pak práce. Nic jiného, než tohle jim tedy nezbývá. Živí se krádežemi, prodávají se a vlastně dělají všechno to, co je pro společnost veřejně nepřijatelné. I když je prostituce považována za jedno z nejstarších na světě, tak ti, kteří se jí živí, stále nemají přístup k lékařské péči ani prevenci. Navíc je to prostředí plné násilí. Zažil jsem to na vlastní kůži, když jsem se setkal s tím zmiňovaným syrským prostitutem. Nasedali jsme spolu do taxíku, když z lesa vyšel muž, který po mně chtěl cigaretu, tak jsem mu ji dal. V tu chvíli se objevil další, který chtěl dvě, dal jsem je i jemu, načež tu byl třetí, který po mě chtěl už celý balíček. Hodil jsem mu je rychle z okýnka a raději jsme odjížděli. Je to divoké prostředí. V kavárně jsem potom viděl, že ten syrský muž má na obličeji spoustu čerstvých zranění, dokonce mu chyběl zub a celý se třásl. Pak mi vysvětlil, že ti tři, co jsem jim tak spěšně dával cigarety, patřili k bandě, která vždycky nad ránem obchází jednotlivé kluky s baseballovými pálkami nebo noži, vyhrožuje jim, zmlátí je a okrade je o všechno, co si tu noc vydělali. Taková situace rozhodně není v pořádku, jsou to velice závažné problémy. Nikdo je ale neřeší a společnost je naprosto ignoruje.

Seznam projekcí filmu najdete zde

připravila: Dagmar Šimková
foto/video: Queer Kino, Mezipatra, Totalfilm / Pyramide Films © 2019