Marika Green, herečka, modelka a manželka kameramana Christiana Bergera do Uherského Hradiště přijela se svým bratrem Walterem, aby zde mimo jiné otevřela také putovní výstavu nazvanou Green, Fotografické paměti 1894-2010. K vidění je ve Slováckém muzeu v Uherském Hradišti do 6. října letošního roku a poté poputuje do španělského Madridu. Nabízíme vám rozhovor s touto zajímavou osobností.
Musela jsem to množství fotografií pro zdejší prostory trošku zredukovat. Přece jenom je jich hodně. Byla jste se včera podívat na zahájení?
Ne, bohužel, musela jsem pracovat. Ale chystám se v příštích dnech.
Tak to vám alespoň můžu ukázat pár fotek u sebe v telefonu, když jsem si fotila instalaci, abyste aspoň trošku tušila, co tam uvidíte.
Ráda. Tak já si je budu prohlížet a vy mi zatím můžete vyprávět o svém životě a vaší zajímavé rodině. Pokud vím, narodila jste se ve Stockholmu, ale žila a pracovala jste nějakou dobu ve Francii. Kde žijete teď?
Ve Vídni. Když mi bylo deset, přestěhovali jsme se do Paříže. Moje maminka byla Francouzka a můj otec Švéd. Bylo to v polovině 50. let jsme se tedy stěhovali, protože pro francouzské občany nebylo tehdy zrovna ve Švédsku extra příznivé prostředí. Moje maminka dostala nabídku pracovat v Paříži, dělala rozhovory s lidmi z uměleckých okruhů – malíři, herci, spisovateli a tatínek to vše fotografoval. Pracovali pro různé časopisy. Tatínek uměl taky velmi dobře francouzsky. Řeč se totiž učil na univerzitě v Švédsku a pak odjel na Světovou výstavu, která se v Paříži konala v roce 1937 a tam potkal moji maminku, která tehdy učila francouzštinu. Pak se vzali a přestěhovali se v roce 1939 do Švédska kvůli válce. Tatínka povolali na vojnu. Musel se starat o cestu, kudy projížděli němečtí vojáci z Ruska, Finska do Norska, protože Švédsko bylo neutrálním státem a stále jím je.
Fotografovala také vaše prababička, která byla první fotografkou ve Švédsku…
Svou babičku jsem nepoznala. Ale když jsem pak objevila její fotografie, tak jsem si říkala, jak neskutečně moderní na dobu svého vzniku jsou. A navíc je udělala žena! Ženy se sice možná v té době fotografii věnovaly, ale spíš jako koníčku. V roce 1894 se odstěhovala na sever Švédska do Haparandy, kde si otevřela fotografické studio a začala fotografovat prakticky všechno. Fotila v ateliéru, ale věnovala se i dokumentární fotografii. Byla úžasná! V době dlouhých dámských šatů jezdila po okolí na kole a stativ a dřevěnou skříňkovou kameru se skleněnými deskami měla připevněné na kole. Měla velmi silné sociální cítění a starala se také o staré lidi a spoustu dalších věcí. Dnes má Haparandě svůj pomník. Na svou dobu to byla neuvěřitelně silná a moderní žena.
Mezi fotografiemi, které pořizoval později váš tatínek Lennart jsou nejrůznější momentky, ale také fotografie Sophie Loren, Robertem Bressonem, Catherine Deneuve , ale také ty, na kterých jste přímo vy jako mladinká dívka se španělským malířem Salvadorem Dalím…
Ano, na konci 50. let jsme jeli do Port Lligat kvůli reportáži. Vydali jsme se tam jako celá rodina, pro mě a mého bratra to bylo jako jet na dovolenou. Samozřejmě, že jsem Dalímu byla představena, bylo mi tehdy nějakých patnáct šestnáct let a hned se o mě začal zajímat a chtěl, abych mu stála modelem. No, umíte si to asi představit! (smích) Pak jsme se znova setkali o tři roky později v Paříži, protože on dvakrát ročně dělal takové tour, kdy jel do Paříže, New Yorku, dolů do Španělska a tak podobně. Pořádal tam okázalé večeře, na které přicházeli všelijací přátelé, umělci a taky sběratelé umění. Ale mě to moc nebavilo, protože jsem byla ještě dost mladičká. Dalí mě chtěl neustále ochraňovat, pořád mi chtěl hledat manžela a podobně… Dnes mi to přijde jako legrace, tehdy mě to spíš otravovalo. Taky mi věnoval nějakou kresbu. Takže takový příběh se váže k fotografii Salvadora Dalího.
A co jste pak začala dělat vy?
Stala jsem se tanečnicí, nejprve ve Stockholmu a pak i v Pařížské opeře. Taky jsem jako mladinká natočila s Robertem Bressonem snímek Kapsář (1959, pozn.red.). Bresson byl zvláštní tím, že pracoval s neherci. I můj bratr Walter si později v jednom jeho snímku zahrál (A co dále, Balthazare, 1966, pozn. red.) Opustila jsem kvůli tomu své angažmá v Pařížské opeře. Na balet jsem byla ale vlastně vždycky příliš vysoká a tím pádem i těžká.
Marika Green
Na druhou stranu jste zase byla na scéně velmi dobře vidět! (smích)
To jistě! (smích) Pak jsem ale začala navštěvovat hereckou školu. Odjakživa jsem si za všeho nejvíc přála stát se choreografkou. S tvarem a velikostí mého těla jsem se prostě jako baletka necítila dobře. Tehdy se vzýval úplně jiný kult krásy a já jsem do něj nezapadala. Taky mi nepřidával můj skandinávský vzhled. Bylo to období francouzské nové vlny. Na výsluní se hřály malé, upovídané a trochu drzé dívky. Já jsem asi navenek vyzařovala spíš trochu odstupu a chladu, takže jsem tehdy začala hrát především v televizních filmech, které vznikaly na motivy děl nejrůznějších známých spisovatelů. A to fungovalo, protože šlo většinou o nějakou historickou látku, kde jsem se se svým vzhledem mohla dobře uplatnit. Hrála jsem často cizinky – Rusky, Američanky…ale Francouzku nikdy! Začala jsem tehdy dostávat také nabídky jako modelka a několik let jsem se touhle prací pak živila. Ale moc se mi to nelíbilo. Nechodila jsem po mole, byla jsem fotomodelka.
Nechtěla jste?
Přišlo mi to prostě hloupé promenovat se před zástupy lidí. Bylo to navíc období, kdy byla v kurzu Twiggy, Jean Shrimpton, no samé Britky…(smích) Jediná věc, která se mi na tom všem líbila bylo to, že mě fotily naprosté špičky mezi fotografy. Až se půjdete podívat na tu výstavu, uvidíte i kolekci asi titulních stránek časopisů, které právě nafotili oni. Pak mě ještě bavilo cestování, které tahle práce přinášela. Vždycky o mě při něm bylo dobře postaráno. Mezitím jsem ale taky točila. A taky jsem asi rok pracoval v New Yorku.
A nikdy jste neuvažovala o tom, že byste se do Ameriky odstěhovala natrvalo?
Ne, nikdy. Když jsem se pak po roce z Ameriky vrátila, tak jsem dál natáčela a taky si otevřela takovou malou taneční školu, kterou jsem provozovala nějakých dvanáct let. No a pak jsem se potkala s Christianem (Bergerem – manželem, pozn.red.). Bylo to v Rakousku.
Marika Green s manželem, kameramanem Christianem Bergerem
Ten příběh mi včera vyprávěl právě váš manžel, protože jsem se ho na to vyptávala…
Takže víte, že to bylo při natáčení s Klausem Maria Brandauerem.
Ano. Christian měl včera při té vzpomínce v očích tak krásnou a něžnou emoci, že jsem se zasnila společně s ním…
(Marika se usmívá a taky se trochu zasní) Viděla jsem, že moje herecká kariéra ve Francii není nijak extrémně zářivá, s Christianem jsme byli zamilovaní, takže za nějakých pět šest let jsem se za ním přestěhovala na Východ – tedy do Rakouska. (smích) Pak mi taky napsal roli ve svém snímku Hanna Monster, Liebling (1989, pozn.red.).
Včera, když jsem viděla večer vašeho bratra Waltera, musím říct, že jsem se nemohla vynadívat na jeho oči. Jsou takové nádherně laskavé, stejně jako ty vaše…
Tak to se vám určitě bude líbit i autoportrét mých rodičů Lennerta a Jeanne, který je na výstavě. Tatínek ho vyfotil přes zrcadlo.
Walter Green a Marika Green
Tak to se moc těším. Nejde, abych nevyužila příležitosti a nevyptala se trochu na vaši neteř, herečku a modelku Evu Green. Potkáváte se spolu často, nebo jsou vaše setkání spíš výjimečná?
Moc často ne. Eva žije v Londýně a jezdívá do Paříže, kde žijí její rodiče – herečka Marlène Jobert a její muž a můj už zmiňovaný bratr Walter Green. A taky často cestuje do USA. Myslím, že v Londýně už žije více jak deset let. Jejím prvním snímkem byl v roce 2003 italský film Snílci Bernarda Bertolucciho. Pak následovala role v jednom francouzském snímku a poté už jí žádná nabídka na francouzský film nepřišla. Nejspíš to byl důsledek naprosto stejného problému, jaký jsem měla kdysi já a který jsem vám popisovala. Asi není stvořena pro francouzské obecenstvo. Nemyslím to tak, že by pro Francouze byla příliš krásná, to by bylo hloupé a pošetilé. Ale na první dobrou možná není hned tak živá a otevřená jako jiné Francouzky. Kupříkladu Juliette Binoche je v tomhle absolutně francouzská povaha. Je nádherná a od prvního momentu působí na lidi vřele a mile. Ale třeba i taková Fanny Ardant měla podobný „problém“ jako Eva, a tak tedy Eva žije v Londýně, kde měla a má dost práce. Není prostě klasickou kráskou, má v sobě něco, co ji odlišuje a zároveň ji činí výjimečnou.
A právě to se mi na ní líbí. Naposledy jsem ji třeba viděla v reklamě na Jaguar…
Ale tou nejslavnější reklamou, kterou dělala, je na Diorův parfém Midnight Poison, kterou točil režisér Kar Wai Wong. Taky fotila třeba nádherný kalendář pro Campari a spolupracovala s dalšími světovými značkami.
Žádala od vás někdy nějakou radu při vašich zkušenostech z branže?
Ne, to ne. Všechno vždycky konzultovala se svou matkou. Vlastně ze mě měla na začátku své kariéry trochu strach, protože jsem na to, co dělá pohlížela dosti kritickým okem. Myslím ale, že bylo důležité, aby se kritiku naučila přijímat. Když slyšíte pořád jenom, jak jste dobrá, může vám to velmi rychle přerůst přes hlavu a začnete si o sobě myslet, že jste něco víc než ti ostatní a ztrácíte kontakt s realitou. Ale ona tohle to zvládla skvěle, rozhodně není případem „zbytnělého ega“.
čtěte také: Christian Berger: S Hanekem jsme si nikdy nic vysvětlovat nemuseli
-red-
foto/video: LFŠ, YouTube © 2019
