Režisér Fabriky Jurij Bykov: Ruský divák chce filmy s dobrým koncem

Jurij Bykov do Prahy svůj film Fabrika (právě v kinech) nakonec osobně uvést oproti původnímu plánu nepřiletěl, a tak jsem si s jedním ze současných ruských režisérů, který kritizuje ruské poměry, povídala alespoň přes Skype. Jurij totiž občas trpí nespavostí, a tak se stane, že když se dvě tři noci nevyspí, je jeho únava tak velká, že odmítne kamkoliv odletět. Při našem zprostředkovaném rozhovoru ale naštěstí tenhle talentovaný muž mnoha profesí nezíval ani neusínal. Jen si párkrát při přemýšlení nad odpovědí promnul své unavené oči a dál soustředěně odpovídal.

Jurij Bykov (foto: archiv)

Nejprve bych vám, Juriji, chtěla vysmeknout poklonu za váš film Fabrika. Jeho děj mě pohltil natolik, že jsem dokonce dokoukala i závěrečné titulky…
Děkuju. (úsměv)

Co vás přivedlo k nápadu natočit tenhle snímek?
V Rusku jsem poměrně známý tím, že se věnuji sociálním tématům a v okamžiku, kdy vidím nějaké téma, které se týká většiny společnosti, tak se mu chci věnovat. Pokaždé hledám to nejpalčivější téma, které zrovna společnost trápí. Fabrika je o sociální nerovnosti, která přejde v otevřenou konfrontaci.

Takže taková je realita dnešního Ruska?
Tohle je spíš takový obecnější obraz toho, co by se konkrétně mohlo stát v okamžiku, kdy napětí dosáhne nějaké krajní meze a chudí a bohatí se dostanou do konfliktu, protože už se nebudou schopni domluvit.

Postavy vašeho snímku se v jeden moment baví o tom, zda existuje spravedlnost. Existuje podle vás v reálném životě?
V objektivní realitě spravedlnost není, protože jsme jeden hubený, druhý tlustý, jeden krásný a druhý méně hezký… Nicméně existuje touha po spravedlnosti, a to je hnací motor rozvoje – hmota touží po nějakém zdokonalení. A týká se to i sociálních vztahů. Tahle touha tu nerovnost chce překonat.

Vy si sám píšete scénáře, hrajete, režírujete, produkujete a skládáte i hudbu – neděláte toho náhodou trochu málo kolem filmu?
(úsměv)
(smích) Taky ještě kreslím, zpívám…

…a tam za vámi na stěně vaší pracovny vidím fotografii Pabla Picassa. To je váš oblíbenec?
Spíš je to pro mě člověk, kterého si cením pro jeho velmi plodný osobní i umělecký život. Jeho fotografii tu mám proto, abych si připomínal, že skutečný umělec nemusí nutně zemřít v pětadvaceti nebo třiceti letech zneuznán někde ve škarpě, ale že může zůstat pracovně plodný i ve vysokého věku. Je to taková moje motivace. (úsměv)

Jurij Bykov (vpravo) na place filmu Fabrika

Všimla jsem si, že také rád opakovaně pracujete s některými ruskými herci. Máte k tomu nějaké osobní důvody?
Neřekl bych, že se stejnými herci pracuji zase tak často. V mém filmu Hlupák, který je v Rusku vůbec nejznámější, jsou vlastně úplně jiní herci než v těch dalších. Jde spíše o to, že látka, kterou si pro své snímky vybírám, mě omezuje také ve škále herců, kteří mohou věrně zobrazit okraj společnosti, které se tematicky věnuju. A takových herců u nás zase tak moc není.

Můžete mi okomentovat taky vaši práci s atmosférou a prostředím snímku Fabrika? Prostory starých železáren jsou klaustrofobní a diváka občas téměř dusí i děsí.
V tom filmu je to jedna z hlavních postav filmu. Musí hrát od začátku až dokonce, je to největší oběť příběhu a zároveň také soudce. My jsme vlastně původně přemýšleli o tom, že by se ten příběh mohl odehrávat i na různých lokacích a třeba i na delší časové ose. Když jsem pak ale začal psát scénář, tak jsem si uvědomil, že i z hlediska žánru bude nutné, budovat co největší napětí. Bylo třeba, aby vlastně postavy byly nuceny pod tlakem a ve složitých podmínkách danou situaci, jak se na thriller sluší a patří. Taky by se dalo říct, že to vlastně ani není film jako spíš hra. Jedině takhle jsme mohli konflikt maximálně vyostřit a nepustit divákovu pozornost. Naším záměrem bylo vytvořit film divácký, takže proto jsme zvolili žánr thrilleru, a k tomu patří taky noc, tma a déšť.

Fabrika (foto: Film Europe)

Napětí Fabrika rozhodně nepostrádá. Jako divák jsem nedokázala odhadnout, co se v následující scéně bude dít. A to mě vždycky na filmových příbězích jakéhokoliv žánru baví.
Díky! A díky taky Davidu Fincherovi! Od toho jsem se hodně naučil. Ne, že by mě učil osobně, ale je pro mě zásadní osobností světové kinematografie.

Máte své vzory i v ruských filmových tvůrcích?
Já bych ale nepoužil slovo vzor, protože to je něco, co si dáváme na podstavec a klaníme se tomu, a já si myslím, že to není nezbytné. Od takových lidí je potřeba se učit. Z těch svých ruských tvůrců bych určitě jmenoval Alexeje Germana, Sergeje Bondarčuka, samozřejmě Tarkovského, i když to není člověk, který by mi byl svým tvůrčím naturelem nějak zvlášť blízký. Pak bych ještě přidal Elema Klimova a Larisu Šepiťkovou. Typově to byly vždycky filmy, které se zabývaly něčím problematickým a které byly kritické. Co se týká mých současníků, tak ti, co se zabývají autorským filmem, mi jsou blízcí a s nimi se také stýkám, i když vám teď žádného z nich jmenovat nebudu. (Velký bratr je mocný, a tak jsem chápala, že Skype není právě nejlepší způsob pro to, aby mi Bykov vyjmenovával ty, kteří mají sílu a odvahu svými filmy upozorňovat na ruské problémy, pozn.red.)

Zaujalo mě, že ve Fabrice mají taky vlastně skoro všechny postavy přezdívku. To má nějaký důvod?
Přezdívky jsou v Rusku něco obvyklého a tím spíše na periferii. Každá postava je ve filmu jmenována ale i celým jménem. Třeba postava Šedivce – podle jeho jména hned chápeme, že je to člověk, který si prošel něčím složitým a že předčasně zešedivěl. Když slyšíme Vovka, tak víme, že to bude nějaký kluk, který asi nebude schopen násilí, bude mladý a nezkušený. Okamžitě dokážeme také dekódovat, co ho v příběhu nejspíš čeká. Mně se vždycky chce sublimovat podstatu postav do jediného slova. Ostatně dělám to tak i s názvy svých filmů. Mám pocit, že když se to nevejde do jednoho slova a nedá se to takhle shrnout, tak už to začíná být celé příliš složité, překombinované, či nějakým způsobem rozmyté. A nakonec i já jsem měl v dětství přezdívku – říkali mi Býk.

Fabrika (foto: Film Europe)

Zahrál jste si ve svém snímku Major a pokud se nepletu, tak i v nejnovějším snímku The Guard. Ve Fabrice jste pro sebe žádnou roli nenašel?
Ono nejde o to najít si pro sebe roli. Já ve svých filmech hraju jenom, když si to okolnosti vynutí. V Majorovi jsem hrál takovou drsnou postavu s velice těžkým a složitým charakterem, protože jsem tehdy zkrátka nenašel nikoho, kdo by se z těch mnou oslovených lidí oné postavy chtěl zhostit, takže jsem ji ztvárnil sám. A co se týče mého posledního filmu The Guard, tak tam už jsem měl obsazení kompletní a začali jsme už i točit. Jeden herec ale musel natáčení opustit a my rychle hledali náhradu. Mám sice herecké vzdělání, a řekl bych, že nejsem špatný herec, ale sám sebe obsazuji jenom, když si o to snímek sám řekne. Jinak nehořím touhou hrát ve filmu, a to vám teď říkám upřímně bez jakékoliv falešné skromnosti.

Jak na vaši Fabriku reagovali ruští diváci?
Ruské publikum ten film přijalo velice nejednoznačně. Je to tím, že já jsem v Rusku v takové hraniční zóně díky tomu, jaká si volím témata i vzhledem k jejich aktuálnosti. Ruský divák, a teď mluvím o diváku masovém, nemluvím o cinefilech a intelektuálech, ode mě chce filmy s dobrým koncem. Požaduje v nich ode mě nějaký recept, východisko, jak situaci, ve které v Rusku jsme, řešit. Jenomže moje generace je pesimistická. Její názor je takový, že budeme platit a odpovídat za to, co napáchali naši otcové a co jsme napáchali i my, a tak nemáme žádné pozitivní východisko. Nabízíme sice diagnózu nemoci, ale nemáme na ni žádné účinné léky. Možná, že současná generace mladých tvůrců na tom už je ale lépe a řešení nachází v lásce. Protože láska je asi to, co nám chybí nejvíce. Máme málo lásky v životu a k člověku. Sice toužíme po spravedlnosti a pravdě, ale málo milujeme. Myslím, že diváci tohle vědí a zároveň to z mých filmů cítí. Zabývám se tím, co pálí je i mě, ale zároveň cítím, že je ve mně tolik bolesti, křivdy, která tu lásku bohužel vždycky překřičí. Já prostě bohužel žádné východisko pro ruskou společnost v současnosti nevidím. Neexistuje podle mě nic tak silného, co by na jedné straně umožnilo přežít a zároveň žít důstojně život ruskému občanovi. Je to pro mě naprosto neřešitelný konflikt, kdy na miskách vah proti sobě stojí život a lidská důstojnost.

Kus práce také na snímku Fabrika odvedl kameraman Vladimir Ušakov. A zřejmě jste s ní byl tak spokojen, že jste se s Ušakovem rozhodl spolupracovat také na vašem úplně nejnovějším snímku The Guard. A jak na tom vlastně teď váš snímek The Guard je?
Film už byl uveden na našem festivalu Kinotaur v Soči a práce zmíněného kameramana tam byla hodně oceňována. Vladimír Ušakov má velice jemné cítění, což je pro mé snímky rozhodně velký přínos. Vlastně jsem s ním radikálně změnil svůj filmařský přístup. Předtím jsem totiž točil mnohem dokumentárnější kamerou a moje filmy měly blízko k mockumentary. Jako filmař si můžu vybrat buď estetickou nebo dokumentární kameru. S Vladimirem zkouším nový přístup a zkoumám, nakolik dramatický příběh potřebuje takovouto atraktivní a estetickou kameru a zda se vůbec hodí pro ta moje vyostřeně sociální témata. Kamera snímku podle mě dnes představuje pro režiséra značný konflikt, když zvažuje, jak se jejím prostřednictvím přiblížit realitě. Žijeme v době YouTube, kdy můžeme sledovat všechno tady a teď, ale celé je to většinou natáčeno velmi neestetickým způsobem. A tak ten estetický obraz a promyšlená kamera, vytváří najednou dojem neautentičnosti. Když se podíváme do minulosti na Viscontiho, Antonioniho, Truffauta a srovnáme ji třeba s kamerou, kterou používá Haneke, tak si myslím, že esteticky koncipovaný filmový obraz už je věcí minulosti. Pokouším se proto hledat nový, který by se co nejlépe hodil k těm tématům a problémům, o kterých chci točit. Přece jenom ještě nejsem tolik zkušený režisér. Zároveň ale doufám, že toho mám pracovně ještě hodně před sebou.

Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto/video: Film Europe © 2019

%d blogerům se to líbí: