Recenze: Ad Astra – hvězdný Brad Pitt na prvotřídní galaktické pouti

Ad Astra, neboli Ke hvězdám, vysílá vesmírnou sondu do vzdálených koutů naší sluneční soustavy i hlubokého nitra Brada Pitta. Napříč kosmem i navzdory famóznímu vizuálnímu zpracování film nadchne především dramatem o poutu mezi otcem a synem. Zároveň se Ad Astra zdánlivě nenápadně profiluje v jeden z nejlepších snímků žánru sci-fi, které byly minimálně za poslední léta vyprodukovány.

Režisér James Gray se díky svému předchozímu snímku Ztracené město Z představil jako velice unikátní filmový tvůrce. Nadšené ohlasy kritiků na jeho minulý počin se ovšem neodrazily v divácké návštěvnosti, a proto tak snímek finančně propadl. Ač by snad prostředí vesmíru ve snímku Ad Astra nemohlo být odlišnější od amazonských pralesů ve Ztraceném městě Z, jistá pojítka mezi těmito dvěma filmy lze přeci jen najít. Oba dva v sobě nesou punc epického vyprávění přímo až starosvětského charakteru. Zatímco ve Ztraceném městě Z tento vypravěčský postup korespondoval s historicko-geografickým ukotvením filmu, v Ad Astra je naopak zručně postaven do kontrastu s futuristickým hávem. Krom formální stránky se snímky podobají i svým obsahovým nebo přinejmenším myšlenkovým směřováním, které zkoumá až nezdravou fixaci často nedosažitelnými cíly.

To, čeho astronaut Roy McBride, hlavní postava filmu v podání Brada Pitta, chce dosáhnout, je mise přímo dvousečná. V reakci na záhadné výboje, které ohrožují Zemi, se Roy vydává na tajnou záchrannou misi k planetě Neptun, která se jeví jako prapůvod této ničivé energie. Neptun je zároveň také planetou, kde zkrachoval projekt Lima vedený nikým jiným než Cliffordem McBridem, nejuznávanějším astronautem všech dob a zároveň Royovým otcem. Po letech, kdy byl Clifford považován za mrtvého, však nyní vyvstává podezření, že je naživu a stojí za spouštěním výbojů. Roy tak musí čelit nejen život ohrožující výpravě ale i potenciálnímu znovusetkání se svým otcem.

Struktura snímku se může jevit až epizodně členitá, avšak jednotlivé příhody lze spíše než za dějové odbočky považovat za nástrahy jedné dlouhé odysey. Ad Astra je totiž vskutku cesta strastiplná, nabývající až antických rozměrů. V jistém ohledu lze film považovat i za variaci na novelu Srdce temnoty Josepha Conrada, která byla do filmové řeči nejznáměji převyprávěna jako Coppolova Apokalypsa. Ať již kapitán Marlowe, kapitán Willard nebo nyní astronaut McBride prozkoumávají nejtemnější kouty jakéhokoliv neznáma, snaží se vždy dopátrat legendárního Kurtze, kterého v Ad Astra zosobňuje Royův otec.

V porovnání s divácky vstřícnými, leč obsahově mělkými zástupci současné sci-fi kinematografie, jako např. Pasažéři nebo Život, Ad Astra nedisponuje blockbusterovou náturou. Film se naopak řadí po bok propracovanějších sci-fi snímků; svou hloubavostí není nepodobný Příchozím, vizuální ladností a hyper-realističností se vyrovná Gravitaci, tepe podobným rytmem jako Blade Runner 2049 a obdobně jako První člověk sází především na silné rodinné drama. Kdesi v hloubi pod povrchem dokonce dýchá nezávislou uměleckostí à la High Life, kterou ovšem nedovádí do tak extrémní podoby a zůstává tak stále přístupný početné skupině diváků.

Bezchybné vyobrazení kosmu místy připomíná vesmírné scény Stromu života režiséra Terrence Malicka. Ad Astra se však dá připodobnit ještě k jinému mistrovskému dílu tohoto režiséra, a sice Novému světu, kvůli zakomponování mluveného komentáře ústředního hrdiny. Roy si obdobně jako protagonisté Nového světa klade otázky o velkých životních pravdách, čímž ještě umocňuje soustředěné, chvílemi až meditativní, tempo snímku. Přestože Ad Astra snese komparaci s řadou vynikajících snímků, zcela bez problému obstojí, ba přímo vyniká, jako samotná entita. Vyznačuje se nepodbízivou unikátností, kdy obvykle robustní žánr sci-fi přetváří k obrazu svému a krystaluje z něj drama o vzdálenostech fyzických i citových.

Zásluhu na celkové působivosti mají i špičkoví herci. Ve vedlejších rolích vynikají především Ruth Negga a Tommy Lee Jones, nicméně Ad Astra je filmem Brada Pitta. Pokud by se filmový rok 2019 nesl ve jménu jedné herecké osoby, byl by to právě Pitt, který sklidil zasloužené ovace již za svou roli v Tarantinově Tenkrát v Hollywoodu. V Ad Astra ovšem podává mnohem komplexnější a do detailu nuancovaný výkon. Pitt k roli Roye, kterému se ani v těch nejvypjatějších situacích nezrychlí tep, přistoupil vcelku pochopitelně tlumeným herectvím. Ve vypjatých chvílích a za postupné gradace snímku ale svůj umírněný projev odhodí stranou a doplní ho například krásným, leč letmým gestem, které jsme u něj doposud ještě neviděli. Právě v nenápadnosti jeho podání tkví ten největší půvab, což je do jisté míry poplatné i snímku samotnému.

Film Ad Astra, jehož název se odvíjí od latinské fráze „Per aspera ad astra,“ neboli přes překážky ke hvězdám, skutečně zprostředkovává přístup k hvězdným tělesům. Díky famóznímu výkonu Brada Pitta se dostáváme blíže k této filmové hvězdě než kdy dříve, vizuální preciznost nám zase dává nahlédnout do hvězdných drah. Co ovšem přetrvá nejdéle, je pocit, jako když vidíte padat hvězdu. Jako kdyby se částice hvězdného prachu zachytily o lem vašeho svršku a nepustily se vás ještě nějakou dobu poté, co hvězda dávno dopadlo na své místo určení. I hodiny a dny po zhlédnutí Ad Astra přetrvává pocit, že jste viděli něco výjimečného, něco co se dá interpretovat nespočtem galaktických cest. A jako u všech padajících hvězd je i zde si třeba něco přát. Třeba právě to, aby se tento nejnovější počin režiséra Jamese Graye setkal s vřelým diváckým přijetím, které si bez pochyby zaslouží.

Pavel Bárta, Totalfilm.cz
foto/video: CinemArt © 2019