Po patnácti letech navštívila režisérka, scenáristka a herečka Magdalena Łazarkiewicz Prahu, aby zasedla v porotě šestého ročníku festivalu středoevropského filmu 3Kino. Náš rozhovor nabral nakonec tvar, který jsem tak trochu očekávala – Magdalena rozuměla mým českým otázkám a odpovídala polsky, a já zase ke svému překvapení její polštině docela dobře rozuměla. Česko – polský dialog tedy alespoň za nás dvě funguje!
Magdalena Łazarkiewicz
Diváci festivalu mohli vidět váš debut Poslední zvonění z roku 1989 a zároveň i váš zatím úplně poslední celovečerní snímek z roku 2018 pojmenovaný Návrat. Mezi nimi uplynulo skoro třicet let vašeho života a zkušeností. Změnil se za tu dobu váš filmový svět a jeho témata?
Myslím, že se za tu dobu změnil, ale zároveň v něm zůstaly určité pevné body, které se mou tvorbou prolínají. Vlastně by se obecně dalo říct, že mám takové dva okruhy témat, i když se nad tím normálně tolik nezamýšlím. To až teď vaše otázka mě k tomu vybízí… Poslední zvonění vznikalo téměř paralelně s dobou, ve které se odehrává. Bavíme se o čase roku 1988. Vyprávím v něm o skupině mladých lidí, kteří jsou vlastně takovým hnutím, které doprovází přerod Polska. Pro mnohé Poláky je tenhle film dodnes symbolem změny jejich životů, světa kolem nich a vyjádřením potřeby volnosti. Když se naopak zastavím u snímku Návrat, tak to je velmi vážný a komorní snímek vypovídající o strachu, jež vládne současnému světu. Zabývám se v něm ohrožením lidské existence, která úzce souvisí se situací v rodině. Ta by přece měla být člověku prostorem bezpodmínečné lásky, azylem, místem, kam se může schovat před světem a kde se mu dostane pochopení. A podobně by to pak následně mělo fungovat i v širším kontextu společnosti. Ukazuje se ale, že tyhle vazby jsou zpřetrhané a vše je založeno jenom na destruktivních emocích, lidé se odnaučili spolu komunikovat, jeden druhého chápat a začali jsme se bát emocí. Z toho stavu neutěšeného stavu pak plynou emoce, které vzbuzují v lidských myslích naprostý chaos a děsivou prázdnotu. Přichází krize, která produkuje přetvářku, neschopnost sdílet emoce a rozlišovat pravdu od lži. To je vlastně i obraz současných médií. My už si pak díky tomu nedokážeme uvědomit realitu a správně a citlivě jednat, aniž by vztahy mezi nejbližšími lidmi musely být pokřivené.
Návrat (foto: MFF 3Kino)
Příběh Návratu se váže na nějaký skutečný příběh?
Pracuju i pro polskou televizi, která ještě před pár lety v sobě měla nějakou vizi, což už se dnes říci nedá. Tehdy jsme dělali takový seriál o sociálních pracovnících. Každý jeho díl vyprávěl o nějakém případu ze sociální sféry – alkoholismus, drogová závislost, psychické choroby a tak dále. Ten seriál pak dostal celkem důležitá evropská ocenění. Taky jsme tehdy natrefili na mezinárodní organizaci La Strada, která se zabývá obchodováním s lidmi a jejich vykořisťováním. Tam jsme se setkali s příběhem dívky, která byla unesena a prodána k prostituci. Po čase se jí podařilo utéct a vrátila se do své rodné vesnice. Kuplíři si ji ale našli, přivezli s sebou i mnoho kompromitujících materiálů, a jí nezbylo nic jiného než z toho místa zase utéct. To byl příběh, který dosti přesně popisoval dnešní stav společnosti, která je ovládaná strachem. Na základě toho jsme s mou kolegyní napsaly scénář, který už se trochu vzdálil od samotného příběhu, ale našly jsme v něm téma pro náš film.
Magdalena Łazarkiewicz
Jak na film reagují Poláci?
Festivaloví diváci a návštěvníci kin na něj reagovali dobře, kritika přišla od politické pravice, která poukazovala na to, že si film dovoluje kritiku katolického náboženství. S tím já ale nemůžu souhlasit. Nevypráví se tam o víře, ale o mechanismech, na kterých fungují nejrůznější instituce. Ano, je tam úzká souvislost s kostelem a vírou, ale to jsou jen symboly, které mohou zastupovat kterékoliv náboženství, jehož projevy vykazují známky fanatismu. Trochu s tím s filmem jezdím po světě a všude byl vnímám zejména jako snímek o pokrytectví a krizi mezilidských vztahů. To, co popisuji ve filmu je vlastně analogie k tomu, jak funguje celé Polsko. Je rozdělené a neschopné se sjednotit a komunikovat. Nesnažíme si porozumět a zapomínáme, že mikrosvět tvoří makrosvět. Hrdinové toho snímku mají dobré úmysly. Vědí, co znamená milovat, mít k sobě blízko, ale nejsou to schopni aplikovat v praxi. Tahle neschopnost je produktem pevného korzetu příkazů, modliteb a rituálů.
Ještě se vrátím k znovu k filmu Poslední zvonění, protože v něm je dáno hodně prostoru také vaší další velké lásce, kterou je divadlo…
Ano, to je moje veliká láska! (úsměv) Divadlem to u mě vlastně všechno začalo. Studovala jsem kulturologii – divadelní obor a jako divadelnice jsem se byla také členkou alternativního divadelního spolku. Trochu ještě stále spolupracuji s divadlem ve Vratislavi, režírovala jsem také tři opery. Původně jsem si myslela, že divadlo bude moje cesta, můj vyjadřovací nástroj, že budu studovat divadelní režii. Pak jsem si ale uvědomila, že i když je to moje opravdu veliká vášeň, chci se věnovat filmu. Mnozí lidé na mé rozhodnutí pohlíželi jako na rozhodnutí kráčet ve šlépějích své sestry. (režisérka Agnieszka Holland) Rozhodujícím momentem, kdy jsem onemocněla touhle nevyléčitelnou chorobou zvanou film, byla moje práce asistentky u režiséra Andrzeje Wajdy.
Poslední zvonění (foto: MFF 3Kino)
Váš tatínek byl politik a novinář, maminka byla taktéž novinářka. Nikdy jste neuvažovala o tom, že byste se vydala tímhle směrem?
Ne, u nás doma se neustále vedli nějaké hovory o umění, politika mě nikdy moc nelákala. I když je pravda, že mě každé ráno budilo vysílání Svobodné Evropy…
Jste také uměleckou ředitelkou Mezinárodního filmového festivalu Židovské motivy ve Varšavě. Co je to za projekt?
Letos se konal už jeho patnáctý ročník, já jsem se k festivalu připojila někdy před pěti lety. Je to takový komorní festival, na který jsou lístky zdarma, takže na něj může přijít kdokoliv a kdykoliv z ulice. Vybíráme na něj filmy, které vypráví o současné židovské kultuře a nejrůznějších dalších aspektech s tím spojených. Máme kategorie hraných, dokumentárních i krátkých filmů a veřejnost, která na náš festival chodí, je i proto hodně různorodá. Navíc na našem festivalu nenajdete žádné pozlátko, které patří k většině festivalů – žádné červené koberce, hvězdy a podobně. V tomto smyslu je to naprosto demokratický festival. Samozřejmě, že se ale jinak o naše hosty staráme a k promítaným filmům pořádáme také nejrůznější diskuze. Podle mě má tenhle festival především vzdělávací funkci, snažíme se tak předcházet xenofobii a antisemitismu.
Magdalena Łazarkiewicz a Agnieszka Holland
Vaše starší sestra a režisérka Agnieszka Holland je u nás v Česku jako doma. Ale co vy dvě – máte vůbec čas se potkávat při těch všech aktivitách?
Agnieszka je takový létající Holanďan. (smích) Vlastně úplně nerozumím tomu, kde se bere ta její neutuchající energie, i když je asi o pět let starší než já! Potkáváme se, jak často to jenom jde. Taky společně jezdíváme na prázdniny do jejího domu v Bretani, což je takové nádherné a fantastické místo mimo civilizaci. A taky se nám povedlo potkat se pracovně…
To mě právě zajímá! Co to bylo za projekt?
Udělaly jsme spolu seriál, takovou polskou variaci na seriál Západní křídlo. Bylo to v době, kdy jsme u nás v Polsku měli silnou krizi demokracie. Dali jsme si společně s Agnieszkou za cíl, že se prostřednictvím seriálu pokusíme divákům ukázat, že politika je sice určitý styl života, ale že i ti, kteří jsou v ní zainteresovaní, mají normální každodenní problémy. Unikátní pro mě bylo to, že jsme na seriálu pracovaly dokonce ještě s Agnieszčinou dcerou Kasiou Adamik a její partnerkou Olgou Chajdas.
Tak to byla extra silná rodinná ženská skvadra!
Však také kdokoliv se o tomhle našem společném záměru dozvěděl, byl přesvědčen, že se během něho navzájem pozabíjíme! (smích) Ale ukázalo se to nakonec jako harmonická a velmi příjemná spolupráce. Agnieszka byla tedy hlavně v roli producenta. Dokonce jsme se dostaly společně do takové fáze, že jsme si daly vzájemně všechny takové psychologické cvičení, kdy jsme se snažily docílit stylu té druhé. I když jsou to jenom nuance, byla to velká zábava a taky poučení.
Magdalena Łazarkiewicz
Přesvědčilo vás to tedy, že se bez obav můžete v budoucnu pustit i do další spolupráce?
Ano, určitě. Ověřily jsme si, že spolu můžeme i na pracovní rovině fungovat bez konfliktů, že se dokážeme domluvit a respektovat, i když máme třeba trochu jiné filmové uvažování. V současné době máme s Agnieszkou už nějaký scénář, který by se mohl realizovat. A tentokrát by to byl celovečerní film. Řekněme takový trochu polský Titanic – nemyslím teď velikostí produkce, ale námětem, protože jde také o jednu tragickou lodní událost u nás v Polsku.
Agnieszka také často spolupracuje s vaším synem Antoni Komasa – Łazarkiewiczem, který nejenom pro ni píše filmovou hudbu. Skladatelské kredity má i u vašeho filmu Návrat. To bylo poprvé, co jste ho přizvala ke spolupráci?
Ne, to ne. My jsme spolu už udělali spoustu práce pro televizi i divadlo. Je jasné, že se známe dobře, ale zároveň to nikdy neznamenalo, že bych ho ke svým projektům přizývala naprosto automaticky. Pravdou je, že se spolu dobře doplňujeme. Máme podobné smýšlení o filmové hudbě a on je schopen se dobře cítit potřeby daného příběhu.
Máte také dceru Gabrielu. Jak ta je na tom, co se týká smrtelné choroby zvané film?
Když skončila studium anglistiky – romanistiky a začala doktorandské studium, tak jsem si v duchu mnula ruce a říkala si, že už ji můžu pustit z hlavy. Pak mi ale jednoho dne volala a říkala, že už mi to teď tedy může říct, že ji přijali na režii! (smích)
Takže další žena režisérka do vašeho klanu!
Ano… Teď už pracuje na svém absolventském filmu. Uvidíme, jak to bude dál, protože ona je velmi jemná, i když si stejně tak umí jít neochvějně za svým. Pravdou je, že když jsme se na začátku našeho rozhovoru bavily o mém filmovém debutu, tak ten jsem točila už s Gabrielou v břiše. Dotočila jsem ho v osmém měsíci těhotenství. Takže co znamená režírovat, si už se mnou moje dcera tehdy vyzkoušela. (úsměv)
Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto: MFF 3Kino, Totalfilm.cz © 2019
