Artemio Benki o svém dokumentu Sólo: Vodítkem mi byly emoce (rozhovor)

Dokument Sólo Artemia Benkiho měl premiéru v Cannes v sekci nazvané Acid a nedávno vyhrál Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě. Autor a francouzský režisér, který už dlouho žije a pracuje v Praze, v něm zachytil příběh Martína Perina, mladého argentinského duševně nemocného klavírního virtuóza. Na film se můžete vypravit v rámci právě probíhajícího Festivalu francouzského filmu.

Artemio Benki je režisér a zároveň ředitel distribuční společnosti Artcam

Kde jste si vystavil cenu z Jihlavy?

Ještě nikde, zatím je zabalená v krabici. Tohle je už třetí cena, kterou snímek získal. Se svým desetiletým synem mám dohodu, že musím vyhrát alespoň ještě jednu, abychom mohli vyrobit stůl, a ten potřebuje čtyři nohy. Pak ještě dodal, že jich klidně může být i víc. Pak bychom mohli vyrobit třeba i dva stoly. (smích) Snad to teď ale ode mě nezní arogantně…

Nemyslím si. Váš dokument má sílu, klidně se to tedy s těmi cenami může stát. Teď mi ale povězte, kde a jak jste našel hlavního hrdinu Martína?

Často jsem z mnoha osobních důvodů cestoval do Argentiny. Taky jsem hodně zvědavý člověk a jednou jsem slyšel o tamější psychiatrické léčebně El Borda. Je to největší jihoamerická nemocnice pro duševně choré pacienty a je známá tím, že využívá i alternativní formy léčby svých pacientů. Starosta Buenos Aires chtěl tuhle nemocnici zavřít a na jejích pozemcích, což je nějakých dvacet hektarů, nechat vyrůst nové kanceláře a domy. Pacienti a personál se ale vzbouřili a tohle místo se jim povedlo zachránit, alespoň prozatím. Když jsem se do nemocnice dostal já, byl jsem naprosto fascinovaný její atmosférou. Bylo to i proto, že tam pacienti měli svým způsobem velkou volnost. Začal jsem se tam vracet a pak jsem se rozhodl, že na tom místě začnu natáčet. Nevěděl jsem ale co přesně. Přišlo mi hloupé začít točit jenom tak bez nějaké hlavní myšlenky a čekat, co z toho bude. Jediné, čím jsem si byl jist, bylo že budu točit s pacienty. No, a tehdy jsem potkal Martína a rozhodnutí, že chci točit s ním, bylo potom už dost rychlé. Ne proto, že je šílený a zároveň talentovaný muzikant, ale proto, jak citlivě byl schopen hudbu vnímat a interpretovat.

To chápu, je to vidět z každého záběru s ním…

Když ho sledujete při hře na klavír, vypadá to, jako by se s hudbou miloval. To, jakým způsobem se dotýká klaviatury, je velmi smyslný a citlivý způsob. Chtěl jsem zachytit jeho vztah k hudbě, ale i trauma, které mu způsobila. Nejprve jsem ho ale potřeboval lépe poznat a taky jsem netušil, jestli se mu opravdu podaří dostat se z nemocnice, ačkoliv jsem věděl, že to je to, po čem velmi touží. Když jsme se potkali, už tam byl tři roky. Nic se nedalo naplánovat. Samozřejmě, že se dalo do jisté míry předpokládat, jak se situace s Martínem bude vyvíjet, ale i tak se mohlo všechno náhle změnit. Martínovi jsem hned neřekl, že chci točit film přímo o něm. Potřebovali jsme se nejprve vzájemně poznat a začít jeden druhému věřit. Měl jsem taky tu výhodu, že jsem nebyl nijak omezen časem, kdy muselo být všechno natočeno.

A Martín pak s natáčením problém neměl? Necítil se příliš křehce, když jste na něj mířil kamerou?

Ne, ani přesto, že je to samotář, kamery se nebál. Přece jenom předtím, než se do El Borda dostal, odehrál stovky koncertů. Měl tehdy slibně rozjetou kariéru klavírního virtuoza a před diváky se nestyděl. Navíc jsme spolu točili v době, kdy už se z nás stali přátelé, a před přáteli se člověk nestydí, naopak. Taky věděl, že ho netočíme jako senzaci. Rok či dva předtím takové nabídky měl, ale odmítl je. Respektoval jsem jeho přání. Když chtěl točit, točili jsme, když se na to necítil, nechali jsme to ten den být a vrátili jsme se k tomu ten další. Nechtěl jsem ho filmařsky znásilňovat.

Sólo (foto: Artcam)

V dokumentu přijde řeč také na vztah s matkou, který se zdá být tím, co nejvíc v negativním smyslu slova ovlivnilo Martínův život.

Jeho matka byla pianistka a učila hru na klavír. Přesto, že ho bezpochyby milovala, byla to také právě ona, která ho do hry na klavír stále nutila. Ale nebyla sama. Všichni z Martínova okolí viděli jeho slibnou budoucnost, viděli v něm Maradonu piana, a tak ho neustále tlačili do extrémních výkonům.

Mimochodem, od určitého momentu, si v dokumentu jsou díky vlasům s touhle argentinskou fotbalovou hvězdou docela podobní…

Ano, to je pravda, vypadá tak. I o Martínově ruce by se konec konců dalo mluvit jako o Boží ruce! (smích) Ale zpět k tomu tlaku, kterému byl Martín neustále kvůli svému velikému talentu vystavován. Stále slyšel, že by se měl svou hrou přinejmenším přiblížit těm největším klavíristům. A samozřejmě tady nešlo jenom o talent, i talentovaný člověk na sobě musí pracovat. Navíc Martínovi všichni kolem pořád opakovali, jak mizerně hraje Chopinovy skladba. Až když ho hrál pak veřejně, zjistil, že to jeho hraní vůbec špatné není. Prostě byl pořád udržován v obrovském napětí. To všechno ho samozřejmě v mládí velice dezorientovalo a nerozuměl tomu, co se kolem něj děje, jeho osobnost se začala rozpadat.

Martína ve vašem dokumentu také doprovází jedna tanečnice. Kdo to je?

Tahle slečna chodila do El Borda na workshopy a na jednom z nich se potkala s Martínem. Skamarádili se a rozhodli se společně tvořit. Pro Martína byla něco jako múza.

Jak velké je vlastně El Borda zařízení?

Když jsme tam natáčeli, bylo tam asi tisíc pět set pacientů. V tom ještě nejsou zahrnuti ti, kteří do léčebny docházeli na denní bázi. To místo bylo jako město ve městě – s vlastními obchody, kostelem, fotbalovým hřištěm…

Sólo (foto: Artcam)

Taky mě napadá, jestli jste vy sám hrával na nějaký nástroj…

Jako malý kluk jsem se učil na příčnou flétnu, jenže to mi moc nekonvenovalo. Vždycky jsem si přál hrát právě na piano. A moji rodiče řekli, že jestli chci, aby mi piano pořídili, že je musím přesvědčit o své vytrvalosti a vášni. Donutili mě k tomu, že jsem měl hru na klavír cvičit tak, že jsem ji jenom markýroval na stole celý půlrok. Po čtyřech měsících téhle frustrující dřiny jsem toho nechal. Postrádalo to pro mě celé smysl. Když hrajete na hudební nástroj, jde přece o jeho zvuk a radost z něj.

A já si hned v souvislosti s touhle vaší historkou vzpomenu na závěrečné záběry ze Sóla, kde Martín velmi vášnivě přehrává přesně tímhle způsobem nějakou skladbu.

Myslím, že to bylo něco od Mozarta. Martín ale na rozdíl ode mě, i když vlastně jenom bubnoval do plechu, tu hudbu ve své hlavě dokáže slyšet. Já ne.

Jak se Martínovi daří teď a jaké jsou plány s filmem?

Rozhodli jsme se, že v rámci prezentace snímku bude kromě klasické diskuze následovat vždycky jeho koncert. Navštívili jsme společně také pražskou bohnickou léčebnu tady a povídali si tam s psychiatrickými pacienty, ale i zdravými diváky.

Jak na něj reagovali?

Zajímalo je to. A také pro Martína to byly silné momenty, když se ocitl zase znova v prostředí nemocnice. Hudba ho do nemocnice dostala a hudba mu ale stejně tak hodně pomohla, když se cítil hodně špatně. Jeho láska k hudě je vlastně podobná osudové lovestory – tehdy se cítíme nejšťastnější, ale zároveň i nejzranitelnější.

Sólo (foto: Artcam)

Bude film k vidění i v Argentině?

Ano. Myslím, že někdy příští rok, nejspíš v dubnu.

Myslíte, že promítání v jeho rodné zemi může Martínovi pomoci nějak změnit jeho život?

Řekl bych, že s ohledem na jeho profesi by se tak stát mohlo. A kdo navíc může říct, že má o sobě natočený dokument? Je to opravdový umělec a velmi laskavý a milý člověk. Úplně máte chuť ho obejmout a dozvědět se o něm ještě víc, než je ve snímku. Umím si představit, že se objeví někdo, kdo řekne, že viděl film a že by chtěl udělat někde Martínův koncert.

Vzpomněla jsem si ještě na jeden krásný a silný moment vašeho dokumentu, kdy Martín pobízí dalšího pacienta, aby si vyzkoušel hru na klavír. Vlastně je to taková muzikoterapie. Martín je v tu chvíli velmi něžný, trpělivý a vypadá to, že ho to velice těší. Klidně by mohl hru na piano učit…

Ano, rád dává. Je velmi velkorysý, byl by na to skvělý.

Jaký koncept filmu jste si vlastně stanovil na začátku natáčení s Martínem?

Chtěl jsem mít kameru stále v pohybu, aby ho mohla stále doprovázet, být s ním, a divák tím pádem taky. Taky jsem chtěl, aby Martínovi zůstal pocit volnosti. Nechtěl jsem točit senzaci a nestavěl na první místo časovou linku. Vodítkem mi byly emoce, což je náročnější a zároveň zranitelnější cesta. Přiznám se, že bylo vysilující ty emotivní záběry vidět při stříhání znovu a znovu. Stálo mě to hodně energie. Tenhle dokument si žádá citlivého diváka, jedině ten se může napojit na Martínův svět.

Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto/video: Artcam © 2019

  1. […] Připomeňte si náš rozhovor s Artemiem Benkim o filmu Sólo […]

Comments are closed.