Dokumentární snímek Antropocén: Epocha člověka přijel do Prahy uvést jeden z jeho tvůrců – kanadský fotograf Edward Burtynsky. Dokument, který je závěrečnou částí dokumentární trilogie, na které pracoval s párem jedněch z nejlepších kanadských dokumentaristů (Jennifer Baichwal a Nicolas de Pencier), vznikal čtyři roky a tvůrci kvůli němu navštívili šest kontinentů a dvacet zemí.
Letecký pohled na oblasti s obsahem fosforu poblíž Lakeland na Floridě Foto: Anthropocene Films Inc. © 2018
Musím přiznat, že ještě předtím, než jsem viděla váš snímek, říkala jsem si, jestli už těch ekologických wake up call filmů nevzniklo dost. Ale názor jsem změnila dost rychle – váš film je jiný. Nabízí naprosto nádherné obrazy z míst po celém světě, je v něm málo komentáře, a když už, tak divák dostane povětšinou čísla, která jsou ale dost děsivá…
To jsem rád, že jste to nevzdala a na náš dokument se podívala. Děkuji.
S dokumentaristy Jennifer Baichwal a jejím mužem Nicolasem de Pencier spolupracujete dlouhodobě. Co předcházelo Antropocénu?
Poprvé jsme se společně potkali v roce 2003, když jsem pracoval na svém projektu v Číně. Tehdy se kolem mě ochomýtal jiný dokumentarista, který točil na docela slušnou kameru, ale jeho dokument pak vyzníval spíš jako taková klasika pro BBC, kde se většinou mluví o tom, kdo je hodný a kdo zlý. To jsem nechtěl. Netoužil jsem po tom, aby divák dostal přesný popis toho, co vidí. Mnohem víc mě lákalo, aby film fungoval jako umění, aby se při jeho sledování divák cítil spíš jako při návštěvě galerie, kdy si prohlíží na stěně zavěšený obraz. A právě na divákovi záleží, jak ho na sebe nechá působit a vytvoří si k němu vlastní interpretaci. Pak jsem se tedy setkal s Jennifer a Nicolasem a začali jsme se bavit, o tom, jak by naše spolupráce mohla vypadat. Vlastně jsme se shodli na tom, že to, co bychom chtěli udělat, úplně do kolonky dokument nezapadá. První náš projekt se jmenoval Manufactured Landscapes, a je v něm použito mnoho mých fotografií. Jennifer tehdy velmi bavilo, že představuji vlastně jiné médium, než je film. Fotografie je předchůdcem filmu, ale její účinek je přece jenom jinačí v prostoru a čase, než je tomu u hýbajících se obrázků. My jsme chtěli dát spíš nový tvar lidskému vědomí a svědomí. Samozřejmě u dokumentárního filmu existují i další nástroje, jak můžete diváka určitým způsobem stimulovat, třeba hudbou. Když ale divák nedostane příliš mnoho indicií, je daleko větší šance, že se ho to celé daleko více dotkne a zasáhne ho to celé hlouběji. U našeho v pořadí druhého dokumentu nazvaného Watermark jsme se zase dívali na vodu jako na základ života na Zemi.
Tenhle nedidaktický postup jste aplikovali v podstatě na všechny tři dokumenty, které jste spolu udělali?
Přesně tak. Je potřeba si uvědomit, že každý specifický problém, kterého se v našich dokumentech dotýkáme, je potřeba vidět v souvislostech. Určitě na to nestačí poučky typu nenechávejte téct vodu, když si čistíte zuby a nelétejte letadlem, potom bude všechno v pořádku. Nechtěli jsme být takhle reduktivní. Hledali jsme mnohem globálnější náhled podložený vědeckým výzkumem geologů.
Jaký klíč jste použili při výběru lokací v dokumentu?
Zajímala nás místa, která mají dlouhou historii v působení člověka. Jenom tak můžeme dostat představu o tom, co vlastně způsobujeme a čeho jsme svědky. Jinak by to pro nás v čase všechno zůstalo mimo naši představivost. Lidskou společnost můžeme definovat jenom skrze trvání v čase. Přesto, že jsme v době dokonalých počítačů, robotů, tak doba kamenná je tu pořád s námi, jenom jí tak nějak nevěnujeme moc pozornosti. Vezměme si všechny ty nejrůznější povrchové i podzemní doly, stále něco těžíme.
A teď je tu Anthropocén, završení vaší společné trilogie a s ním i obava o planetu…
Lidé se sice snaží něco dělat, ale ta snaha by měla být mnohonásobně větší. Už jsme toho pokazili fakt hodně a panika je zcela na místě. My říkáme, že už nám hoří kuchyň a oheň se začíná šířit do obýváku. Když se vám taková věc stanedoma, tak asi nezůstanete v klidu sedět a koukat, jak všechno hoří… Přáli bychom si, aby náš film v lidech skutečně probudil dojem urgentního problému. Zvolili jsme ale meditativní cestu, a Wagnerova hudba nám k tomu jako doprovod hrát nemusí. (úsměv)
Edward Burtynsky (foto: Tomáš Hejzlar)
Četla jsem, že jste pro dokument ve výsledku natočili asi tři sta hodin materiálu…
Je to tak. A hned vám řeknu proč. Když chcete natočit takovýto film, tak máte sice jakousi představu o tom, co a jak chcete točit, ale když pak na dané místo přijedete a ocitnete se uprostřed toho všeho, tak je lepší nějaké přemýšlení a scénář vzdát a vnímat jen okolí, v našem případě kamerou a fotoaparátem. Atropocén jsme točili proto, abychom ještě zesílili to, co tvrdí a také předpokládají vědci. My divákovi nabízíme vlastně vizuální ekvivalent daného problému. Třeba když se řekne technofosílie, tak jsou to v první řadě cement a beton, následovány jsou plastickými hmotami a mohl bych pokračovat dál. To všechno jsou produkty lidské činnosti, které po sobě na Zemi lidstvo zanechá po pro smrtelníka nepředstavitelně dlouhou dobu. Příroda sama od sebe plasty nebo hliníkový odpad neprodukuje.
Přesto, že všechno kolem nás je chemie, tak tohle je jiná konfigurace, a toho se dá dosáhnout jenom pokročilými technologiemi.
Ano, v přírodě existuje železo a měď, ale neexistuje bronz, stejně tak ani nerezavějící ocel, ale najdeme odděleně nikl a železo. Třeba jednou nějaká mimozemská civilizace, která bude zbytky planety Země objevovat, přistane na hoře betonu, která kdysi bývala New York a pak se dostane do systému tunelů, které si člověk vytváří, podzemní města. To bude pro nově příchozí další divnost a budou na tohle pohlížet s úplně stejným zájmem a určitou neschopností plně rozumět jako my pohlížíme třeba na malby v jeskyni Lascaux, co vznikly před nějakými třinácti a půl tisíci let.
Tohle mi přijde jako z nějakého sci-fi, ale stejně tak je to i zábavná představa…
Zní to tak, ale když všechny ty okolní a v uvozovkách rušivé prvky jako jsou železnice a auta budou pryč, zůstane tu jenom děravý a člověkem provrtaný zemský povrch.
Které místo při vašem cestování po povrchu zemském ve vás zanechalo nejhlubší dojem?
Tohle místo se objevilo v prvním filmu trilogie a bylo to bangladéšské vrakoviště lodí. Bylo to jedno s nejhorších míst, které jsem kdy viděl. Ale teď, co se týká Antropocénu, tak to byl určitě Norilsk na Sibiři, který leží ještě více než tři sta kilometrů za polárním kruhem. Jsou tam největší doly na barevné kovy a ty se tam pak také zpracovávají. Když jsem tam přiletěl, stačilo mi poprvé se nadechnout a cítil jsem, jak moje plíce dostávají strašlivě zabrat, okamžitě mě taky začaly pálit oči. Ve vzduchu je tam obrovské množství jedovatých zplodin, nic tam tím pádem neroste a chybí kyslík, všechno živé zmizelo. Norilsk byl v podstatě vystavěn na kostech politických disidentů, které tam Stalin posílal do pracovních táborů. Navíc si představte tři měsíce bílých nocí, pak chvilku střídání den a noc, a pak zbytek roku naprosté temno. Celých sedm měsíců!
Makoko, Lagos, Nigérie 2016 foto: © Edward Burtynsky, courtesy Flowers Gallery, London / Nicholas Metivier Gallery, Toronto
Tak to by se ze mě velmi brzy stal adept na sebevraždu!
To chápu, odtud není úniku. Nejsou tam vybudované žádné cesty, neexistuje tam železnice… Jediný způsob, jak se odtud dostat, je odletět nebo odplout lodí.
Hluboký dojem na mě taky v dokumentu udělaly záběry z hongkongského obchodu s vyřezávanými mamutími kly, kde majitel v celku klidně hovoří o tom, že není zase až tak těžké je získat a že díky tomu, že jsou celou dobu zakonzervované v ledu, jsou ve výborné kvalitě. A horší je to ještě se sloními kly hned na začátku dokumentu. Ty obrázky a čísla se mnou pěkně mávala!
To byl naprostý sloní masakr. Čistá ukázka lidské nevědomosti, lhostejnosi a posléze okázalého luxusu. Za tím vším není bohužel ani potřeba získat stravu, když jsou sloni zabíjeni, aby se to celé dalo alespoň trošičku nějak ospravedlnit. Důvodem je jenom slonovina. A co se mamutích klů týká, může za to také globální oteplování. Tání napomáhá jejich odkrývání. Existují už dokonce sofistikované metody a způsoby, jak i pod silnou vrstvou ledu a sněhu mohou hledači kly vystopovat. A dost často se stává, že to nejsou třeba jenom dva kly. Najdou třeba celou mamutí rodinu pohromadě, kterou zastihla silná sněhová bouře a zaživa je pohřbila.
Krásným překvapením dokumentu je švédská herečka Alicia Vikander, která načetla komentář k dokumentu. Jak se vám ji pro projekt povedlo získat?
To celé byla taková akce na poslední chvíli. Natáčení proběhlo snad pouhé čtyři dny předtím, než měl být film hotový. Nicolas de Pencier za ní letěl do San Sebastianu, našel tam nějaké nahrávací studio a všechno potřebné tam spolu natočili. Nechtěli jsme zase nějaký mužský hlas typu Morgan Freeman.
Mám opravdu radost, že jste se rozhodli pro ženský hlas…
Aliciin hlas zní neutrálně, nejsou v něm slyšet žádné emocionální výkyvy a je v něm cítit naděje a určitá něha. Kdyby to měl být nějaký monumentální hlas, pak bychom celé vnímání dokumentu posunuli někam jinam, a to jsme nechtěli.
♦
Film je právě v kinech. Do kin ho uvedla Asociace českých filmových klubů. Projekci ve vašem městě najdete zde.
Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto/video: Asociace českých filmových klubů © 2019
