Ve filmu mám ráda muže v depresi – umí dojmout i pobavit, říká režisérka Anne Fontaine

Uznávaná francouzská režisérka a scenáristka lucemburského původu Anne Fontaine přivezla do Prahy svůj nejnovější film Bílá jako padlý sníh, který je metaforou sexuálního probuzení mladé dívky Claire a hravou parafrází na pohádku o Sněhurce. Nejen o tomto snímku, který do české distribuce vstupuje 28. listopadu, jsme s charismatickou filmařkou mluvili během Festivalu francouzského filmu, v jehož programu se objevuje až do 1. prosince.

Anne Fontaine (fofo: FFF)

Ve svých filmech jste často věrná tématům jako je ženská emancipace a zasvěcení do nových rolí nebo výzev, které hlavní postavu čekají. Vzpomínáte si na moment, kdy pro vaši tvorbu tyto motivy začaly být důležité ?

Myslím, že tomu tak bylo už od počátku. Začínala jsem jako velmi mladá snímkem Les Histoires d’Amour finissent mal…en géneral. Vyprávěl příběh dívky rozhodující se mezi dvěma muži, za jednoho z nichž by se měla vdát. Ale je pro ni těžké přijít na to, s kterým chce žít. A vidíte, vlastně to není příliš vzdálené od Bílé jako padlý sníh. Natočila jsem celkem sedmnáct filmů. A už od toho prvního jsem se zajímala o ženské hrdinky, které na svůj osud pohlíží jinak, než je v jejich společnosti obvyklé. Tak to bylo i s látkou věnující se Coco Chanel, která byla na svou dobu velmi moderní a revoluční osobností. Silné postavy mě vždy přitahovaly.

Váš poslední film Bílá jako padlý sníh je inspirovaný pohádkou o Sněhurce, tak jak ji známe třeba od bratří Grimmů. Proč vás lákalo zmodernizovat zrovna pohádkový příběh?

Je to trochu naopak, pohádka nebyla mou inspirací. Nejdříve jsem vytvořila postavu Claire – dívky, která naváže sexuální vztah s více muži. Když jsem je začala počítat, došla jsem k číslu sedm, a tak jsem si pobaveně řekla, že to je přesně tolik, kolik bylo trpaslíků v pohádce o Sněhurce. Dost mě bavil právě vztah mezi pohádkou a moderním světem. Celé je to hra s diváky – mohou si všímat věcí, které jsou Sněhurčinu příběhu podobné, a dalších, které nikoli. Ta mladá dívka se chová značně nevázaně ve svém sexuálním, emočním a citovém pátrání. Nečeká na svého krásného prince jako to dělá Sněhurka. Psaní toho scénáře pro mě byla fantastická hra s původní pohádkou.

Studovala jste také některé možné psychologické výklady, které původní Sněhurka nabízí?

Asi jako každý o tom mám nějaké povědomí, třeba o tom, co do příběhu přináší postava zlé nevlastní matky. Ale pracovala jsem s tím trochu jinak. Postava, kterou ztvárňuje Isabelle Huppert je dost zničená ze ztráty blízkého člověka a také si uvědomuje, že není nejmladší. Je lidštější, než jak je tomu u pohádkové macechy. A inspirovala mě charakterizace trpaslíků – jeden je stydlivý, další mrzoutský. Nakládala jsem s tím volně.

Proč jste se rozhodla film rozdělit do tří částí?

Nevnímám to jako tři části, ale jako kapitoly, tak jako jsou v některých pohádkách. Připadalo mi zajímavé, že na začátku není jasné, kdo a proč hlavní hrdinku tak brutálním způsobem unesl do lesa. Myslím, že přemýšlivější diváci jsou na pochybách, zda to skutečně byla Claiřina nevlastní matka, protože ji v úvodu vlastně moc nevidíme. Ale když si všimneme, jakým způsobem se na sebe dívá v zrcadle, tak nás to může napadnout. Jistě to však nevíme.

S Lou de Laage a Isabelle Huppert jste spolupracovala již dříve. Byly vaší první volbou pro role mladé Claire a její nevlastní matky?

Isabelle Huppert ano, ale u Lou de Laage to tak kupodivu nebylo, ačkoli jsem ji předtím obsadila do snímku Agnus Dei. Při přípravách na natáčení filmu Bílá jako padlý sníh jsem dva měsíce počítala s jinou mladou herečkou, Marine Vacth, kterou objevil Francois Ozon. Je velmi krásná, takovým chladným způsobem. To zapadalo do pohádkového rámce. Něco se mi ale stále nezdálo – uvědomila jsem si, že jí tak trochu schází… život. A tak jsem se znovu setkala s Lou de Laage a během pár vteřin či minut jsem si řekla: „Tak to je ona!“ Když jsem jí dala scénář, moc se jí líbil. Neměla obavy z erotických scén, brala to jako hru. Navíc už se dobře známe. Také s velkou řadou mužských představitelů herců jsem již dříve spolupracovala.

Anne Fontaine (foto: FFF)

Všichni muži v tom filmu jsou dost zvláštní figurky.

Jsou tak trochu chatrní (smích). Několik žen jsem slyšela pozastavovat se nad tím, že jsou takoví křehcí a slabí. Ale právě proto je milujeme. Jsou legrační. Claire nečeká na muže pro celý život. Celé je to pro ni hra. Říkala jsem si, že bude zajímavé ukázat v těch mužích jistou křehkost, kterou může trochu změnit setkání s hlavní hrdinkou.

Jaké to bylo pro herce zahrát si takové úlohy ?

Dost je bavilo zahrát si chronického žárlivce nebo muzikálního hypochondra.
A pro mě bylo zábavné takové charaktery psát. Ve filmu mám ráda muže v depresi.

Proč?

Protože umí dojmout i pobavit. Když se ve filmu Bílá jako padlý sníh díváme na scény s violoncellistou, který se stará o svého psa, zatímco si neustále dezinfikuje ruce a bojí se lidského doteku, je v tom víc, než kdyby šlo o muže, který si u poradit a všechno je mu jedno. Koneckonců, takové drobnosti mě baví i v běžném životě. Mám ráda lidi, kteří si neuvědomují své postavení. A kteří vědí, že život umí být směšný.

Bílá jako padlý sníh (foto: Bohemia MP)

Studovala jste tanec a u filmu jste začínala jako herečka. Jaká byla vaše cesta za kameru? Kdy jste si uvědomila, že vás herectví tolik nenaplňuje?

Velmi rychle. Přišla jsem na to, že jako herečka jste hodně závislá na druhých lidech. Nejste to vy, kdo o sobě rozhoduje. To pro mě bylo nesnesitelné. Když jsem začínala hrát, byla jsem velmi mladá, bylo mi sotva sedmnáct. Není nic horšího, než dostat roli, která vám nesedne. Pak je to před kamerou hotové utrpení. Po několika letech jsem se rozhodla s herectvím skončit. A začala jsem psát. První film se mi podařilo natočit, aniž bych za sebou měla pokus o krátkometrážní snímek, filmovou školu anebo bych o tom mnoho věděla. Bylo to dost těžké, ale časem jsem se v tom cítila jistěji.

A byl ve vašem okolí někdo, kdo by vám na začátku pomohl?

Ano, jeden spisovatel ve mně věřil, to mi mentálně pomohlo…A také tu je vždycky filmový štáb, který vám pomůže vaši myšlenku přenést dále a poradí s technickými aspekty. I když nemáte takové technické povědomí, je důležité vědět, co chcete říct.

Máte nějakou zvláštní metodu, jak vést herce ?

Moje metoda je hlavně o tom, umět si je dobře vybrat. Když se spletete, je to hrozné. Tím „dobře vybrat“ mám na mysli být si hluboce jistý, že tohle je ten správný herec pro tu danou roli. To je určující. Pak už jde jen o urovnávání věcí – „tady zrychli, tady udělej větší pauzu..“ Je to taková minimalistická režie založená právě na správném výběru herců. Protože ta volba není nějaká psychologická. Když si herce vyberu, vím, jakým způsobem se umí dívat, hýbat, co to přináší a zda to funguje ve vztahu k roli. Předtím, než herce obsadím, je dost pozoruji v běžném životě. Jdu s nimi na kávu. Zkoumám drobná hnutí v jejich tváři, jak vyjadřují emoce, nebo jak si třeba rukou zakrývají úsměv… Je to z mé strany trochu jako taková lékařská diagnóza. Ano, tak to je asi moje metoda. (smích)

Bílá jako padlý sníh (foto: Bohemia MP)

To je zajímavé!

Dělám to odmala. Mám v tom tedy trénink. Vždycky mě bavilo pozorovat lidi. Říkala jsem si, tohle gesto je dobré, tohle méně… Když to uplatňuji při výběru herců, šetří mi to spoustu času. Když pak dorazíme na natáčení, vím, co můžu dělat, mám jasnou představu. A herci se také cítí bezpečně, protože vědí, že se mi líbí. A že jim mohu říkat drobné, přesné připomínky.

Vybrala jste si někdy špatně?

Ano, během mé dosavadní kariéry tak dvakrát. Třeba v Coco Chanel jsem měla jednoho zahraničního herce, který nebyl úplně nejlépe vybraný – uvažovala jsem v závěru nad dvěma a zřejmě prostě nevybrala dobře. Je to pak takové bolestivé. Už Francois Truffaut říkal, že 80 % úspěchu filmu a režiséra závisí na výběru herců.

A producenti vám do výběru nemluví?

Ne, důvěřují mi. Jistě, že se o tom bavíme, někdy mají zajímavé nápady. Ale já spolupracuji hlavně s lidmi, pro které je důležitá umělecká stránka celé věci a nedělají to jen pro finanční úspěch.

Natáčela jste také s herečkami Robin Wright a Naomi Watts snímek Perfect Mothers, který vznikl ve francouzsko-australské koprodukci. Bylo v něčem toto natáčení v angličtině jiné než vaše dosavadní zkušenosti z francouzského prostředí?

Ano, bylo to jiné. Hlavně vedení anglosaských herců a jejich přesnost v přípravě. U francouzských herců je to víc…

Bohémské ?

Ano, berou to víc uvolněně, i když na výsledku to pak poznat není. Dělala jsem zatím dva filmy v zahraničí –před pár lety jsem natáčela v Polsku drama Agnus Dei. A měla bych snad brzy točit film odehrávající v Americe a Vietnamu. Mám štěstí na projekty, u nichž mohu cestovat, to je skvělé.

Připravujete tedy v současné chvíli nějaký další film?

Před týdnem jsem dotočila film na skvělé téma z policejního prostředí. Do kin půjde v dubnu. Je to moc krásný námět. A připravuji se na film s pracovním názvem Bolero – půjde o příběh inspirovaný osudem hudebního skladatele Maurice Ravela. Bude to historický, výpravný snímek o tom, jak tuto skladbu napsal a co v té době prožíval. Byl takový Michael Jackson své doby. Opravdu zajímavá, výstřední osobnost.

A máte už pro roli Maurice Ravela vybraného herce?

Dělám zatím kamerové testy se třemi herci. Ale ještě si nejsem jistá, který z nich roli získá.

Vladana Drvotová, Totalfilm.cz
foto/video: Festivalů francouzského filmu, Bohemia MP © 2019

  1. […] Ve filmu mám ráda muže v depresi – umí dojmout i pobavit, říká režisérka Anne Fontaine […]

Comments are closed.

%d blogerům se to líbí: