Janko Popovič Volarič: Táňa Dyková mi na place hodně pomohla (rozhovor)

Před pár dny do kin vstoupil česko-slovenský snímek Příliš osobní známost, který vypráví o dvou kamarádkách Natálii (Petra Hřebíčková) a Simoně (Tatiana Dyková) a jejich životech, které se jim obrátí vzhůru nohama. Režisérka a scenáristka Marta Ferencová do filmu, který vznikl na motivy stejnojmenné knižní předlohy Evy Urbaníkové, obsadila dva herce ze Srbska a jednoho z Chorvatska. Ten chorvatský se jmenuje Janko Popovič Volarič. Minulý týden přijel tento zkušený herec do Prahy, aby se společně se svými českými kolegy zúčastnil slavnostní premiéry filmu. Položili jsme mu pár otázek.

Jak jste se dostal k roli ve snímku Příliš osobní známost?

Řekl bych, že trošku náhodou. Tvůrci hledali herce ze Srbska, a ty našli. Jsou to moji kolegové – Branislav Trifunovič a Predrag „Miki“ Manojlovič. Pořád ale nemohli najít představitele třetí mužské role – Viktora. Takže nakonec došlo na googlování na internetu a hledání na internetu a našli mě – Chorvata. Pak se mnou udělali nějaké zkoušky, ale nic speciálního, a brzy nato jsme začali s natáčením.

Poprvé jste si tak zahrál v česko-slovenském filmu…

Ano, a bylo to také poprvé, kdy jsem na place zažil takový mix jazyků – tuzemští herci mluvili česky, moji kolegové srbsky, já chorvatsky, režisérka slovensky a do toho lidé ze štábu anglicky. Bylo to pro mě někdy docela náročné, že jsem párkrát potřeboval pauzu a nadýchat se čerstvého vzduchu. Ale zvládli jsme to! (úsměv)

V tomto filmu hrajete rozevlátého a nespoutaného malíře Viktora. Není to poprvé, kdy jste dostal roli umělce. Pokud vím, tak už v jednom předchozím filmu jste si zahrál grafika. To je náhoda nebo je za tím něco víc?

To bylo ve snímku Comic Sans před dvěma lety. Jsem ve skutečnosti vystudovaný grafický designér. A ještě předtím, než jsem se začal věnovat herectví, jsem byl kameraman. Takže všechno se to u mě točí kolem vizuálního vnímání. Mohl jsem tedy možná trochu lépe rozumět těm mým postavám ze světa umění – té předchozí a teď i Viktorovi.

Táňa Dyková a Janko Popovič Volarič ve filmu Příliš osobní známost

Podobáte se mu i povahově?

V tom jsem naštěstí úplně jiný než on! Ten můj grafický designér, co jsem ho hrál předtím byl takový naprosto ulítlý hipísák a Viktor z Příliš osobní známosti se prostě celou dobu chová jako dítě. Drogy, holky, užívá si – což by tedy vlastně vůbec nebylo špatné! (smích)

A povolání grafika už vám nic neříká?

Dříve jsem něco občas dělal. Když jsem studoval, začal jsem pracovat pro jedny noviny. Ale tehdy se ještě všechno dělalo ručně, práce na počítači se teprve pomalinku začala dostávat ke slovu. Photoshop byl něco úplně nového. Teď už jsem úplně mimo po technické stránce.

Vaši partnerku ve snímku hraje česká herečka Tatiana Dyková. Jak se vám spolupracovalo s ní?

S ní to bylo velice příjemné, ale opravdu příjemné! Už hned, jak jsme se potkali při prvním natáčecím dnu, bylo všechno fajn. Je velice rychlá, inteligentní, navíc skvělá herečka a krásná a milá žena. Hodně mi pomohla, vzhledem k tomu, že jsem se ocitl v novém prostředí a situaci. Vděčím jí za mnohé. Tatiano, díky!

Janko Popovič Volarič

Ráda bych využila situace a poprosila vás o nějaký všeobecný popis současné chorvatské kinematografie. Jak se jí daří? Teď už asi máte pravděpodobně po tomto natáčení nějaký hlubší vhled i do té naší…

Chorvatský film prošel určitě velkou změnou od doby války. Zažili jsme si obrovskou sociální depresi. Dnes už je ale všechno jinak. Nicméně neříkám, že je to vždycky jenom změna k lepšímu. V Chorvatsku se točí různé filmy. Našla byste tam snímky, které by spadaly do kolonky „artové“, ty mají úspěch na nejrůznějších zahraničních festivalech. Důležitým faktorem je také to, že jsme jako země začali točit koprodukční snímky, což považuji za velice dobrou věc. Ale stejně tak se točí filmy, které nevyžadují náročného diváka. A samozřejmě, že se u nás promítá taky spousta velkofilmů ze zámoří.

Když byste měl srovnat způsob a průběh natáčení, které tu máte za sebou s natáčením u vás doma v Chorvatsku, byl v přístupu nějaký zásadní rozdíl?

Ne, v tomhle se asi vůbec o nějakých rozdílech hovořit nedá. Vlastně to má vždycky velmi podobný průběh. Po pár dnech si spolu začnete připadat jako jedna velká rodina. A to je pocit, který si při natáčení vždycky moc rád užívám. Platilo to i v případě Velmi osobní známosti.

Jaký typ postav rád hrajete nebo byste si rád zahrál? Na svém kontě máte celkem velký rozptyl…

Jakou roli bych přesně chtěl, vám neřeknu. Ale baví mě ty, které jsou takové trošku komplikovanější. Někdy možná v něčem trošku i záporné. Ale to záleží na úhlu pohledu. Hraju také v divadle, takže se můžu „vyřádit“ i tam.

A co vás naplňuje víc?

Na to je velice těžké odpovědět. Divadlo a hraný film jsou dvě velice odlišné věci, i když pracují s podobnými nástroji. Já mám obě ty disciplíny neskonale rád a vyhovuje mi, že si mezi nimi nemusím vybírat a můžu se věnovat oběma.

Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto/video: Bioscop © 2020

%d blogerům se to líbí: