Laure Bourdon Zarader: Děti můj film velmi prožívají, chtějí jiný konec

Festival krátkých filmů Praha, který právě probíhá nabízí také projekce pro dětské diváky. V pásmu nazvaném Šortky I se promítal i třináctiminutový francouzský film Silnější lásky než té naší není od mladé scenáristky a režisérky Laure Bourdon Zarader. Osobně zavítala do Prahy, aby malým divákům svůj snímek představila. Když jsme se po projekci potkaly při rozhovoru, objevil se u našeho stolu brzy hlouček holčiček, které se k Laure tak trochu stydlivě trousily a postupně ji žádaly o podpis s věnováním. Příběh je nejspíš dost zasáhl.

Laure Bourdon Zarader

Váš film má na jednu stranu velmi jednoduchý, ale na tu druhou docela osudový námět. Jak jste k němu došla?

Začalo to tím, že jsem byla na jednom scenáristickém festivalu. Bylo nás tam asi dvacet a dostali jsme takové cvičení, kdy jsme měli natočit krátký film na základě zadaného tématu. Měli jsme na to jenom čtyřicet osm hodin, což znamená hodně práce a málo spánku. Člověk neměl čas nad něčím příliš dlouho uvažovat. Už si to přesné zadání nepamatuji, ale nebylo to nijak spojené s dětmi. A tenhle nápad ke mě přišel jako první. Inspirovala mě úvaha o tom, že když koukáte na snímky o dětech a jejich světě, tak si jako dospělák říkáte, že je to sice roztomilé, ale neberete to zase až tak vážně. Já jsem se na takový příběh ze světa dětí ale chtěla podívat dětskýma očima a řešit jejich problém jako by to bylo dospělácké a osudové téma. A ono taky je! Minimálně pro ty dva, kteří se v mém filmu v oné situaci ocitnou. Zažívají něco komplikovaného, náročného, je to pro ně zatěžkávací zkouška. Možná by si kdokoliv mohl říct, že je to jenom příběh o dvou zamilovaných desetiletých dětech, ale pro ně může být jejich příběh naprostou tragédií vzhledem k okolnostem. Může to úplně změnit jejich svět a možná i zbytek života. To jsem chtěla ve svém filmu vystihnout a dostat do něj určitý smutek a melancholii.

Silnější lásky než té naší není

Už jste ten svůj snímek měla možnost promítnout dětem někde na velkém plátně?

Ano už dvakrát. Poprvé to bylo ve Francii, ale to jsem pak neměla možnost s dětmi po promítání mluvit. A podruhé to bylo v Řecku před dvěma měsíci na jednom dětském festivalu. Po filmu dostaly děti prostor na otázky. Mnohé z nich byly docela naštvané a rozrušené z konce příběhu a ptaly se mě, proč jsem se rozhodla pro takový smutný konec filmu. Tak jsem jim vysvětlovala, že jsem měla pocit, že to možná tak strašné nebude a že z toho třeba vyplyne i nějaká naděje. Jenže ty děti tohle moje vysvětlování vůbec neuspokojovalo. Samy mi dokonce nabízely další řešení, jak mohl celý příběh skončit. Vůbec jsem takovou reakci nečekala! Celé to skončilo pak opravdu horlivou debatou, která je rozdělila na dva tábory, kde každý z nich hájil své přesvědčení a svou variantu zakončení mého příběhu. Pak jsem o téhle zkušenosti hodně přemýšlela a napadlo mě, že děti možná v tomhle věku sledují hlavně příběhy, které končí spíš dobře, takže tohle pro ně byl celkem šok. Tady dostaly něco jako ochutnávku z reálného života.

A kdepak jste našla ty své úžasné dětské herce?

Viděla jsem asi stovku dětí. Některé už nějakou zkušenost s hraním měly, některé ještě vůbec žádnou. Nikdy nejde ale dopředu říct, jestli je lepší, že už si dítě hraní vyzkoušelo nebo ne. Pauline, která hraje Pauline je neteř jedné mé kamarádky, která je divadelní herečka. Právě ta za mnou přišla a vyprávěla mi o ní a říkala, že by to třeba mohla zkusit. Já jsem měla ale asi úplně klasický přístup k téhle situaci a říkala jsem, že jasně, ale nic jsem od toho nečekala. Jenže pak jsem se s Pauline setkala a zjistila jsem, že v tom děvčátku něco je. Neměla za sebou žádnou zkušenost před kamerou, ale já cítila, že se v něčem podobá mojí vysněné postavě. Vůbec to nebyla taková ta klasická holčička. Měla spíš trošku klučičí zájmy a byl v ní takový zvláštní druh smutku, který mě okamžitě, když jsem s ní mluvila a chvíli ji pozorovala, vedl k otázce, zda to dítě skutečně prožívá šťastné dětství. Když jsem s ní pak natáčela, nebylo nikdy potřeba jí cokoliv předehrávat. Ona věděla, jak na to.  A Louis, který hraje Nohama, si už předtím zahrál ve dvou krátkých filmech. Jednou chce být hercem a myslím, že k tomu má všechny předpoklady. Před kamerou to byl naprostý profík. Během natáčení se ptal na spoustu věcí, aby neztratil kontext. Zajímavé bylo také pozorovat rozdíl mezi těmi dvěma – Pauline jako neherečka nic neřešila, prostě to zahrála, jak to cítila a když jsem to po ní chtěla zopakovat podruhé, neměla tušení, co a jak udělala. Kdežto Louis to měl jinak. Ten velice přemýšlel o každém svém gestu a pohledu.

Silnější lásky než té naší není

Louis je opravdu herecká hvězda. Moment, kdy mu Pauline řekne onu důležitou větu, chvilku se na sebe dívají a on si pak tím jedinečným způsobem odhrne vlasy z čela, jakoby to udělala Paulinina máma, je úžasný.

Ano, to je skvělý moment. Na castingu jsem právě po dětech chtěla, aby imitovaly své rodiče. Louis byl v tomhle nepřekonatelný, a byl u toho navíc i legrační.

Jak se samy sobě potom líbily na plátně, když film viděly?

Víte co, oni potom vůbec nemluvily! Myslím, že to pro ně byl obrovský zážitek, který jim sebral slova a taky se určitým způsobem styděly. I se mnou na tom promítání, kde bylo spousta lidí od filmu, rodiče, diváci, pak mluvily tak, jako bychom se viděly úplně poprvé v životě. A to jsme za sebou měly čtyři natáčecí dny a několik setkání ještě předtím. Ale od rodičů pak přes e-mail vím, že byly z filmu nadšení.

Vy jste něco podobného, jako se děje ve vašem příběhu, jako dítě zažila?

Ne, nevzpomínám si. Není v tom nic autobiografického. Určitě jsem se jako dítě zamilovávala, ale nikdy to nedošlo do takového extrému. Pamatuji si sice určitou nesrovnalost mezi tím, co jsem cítila a tím, co mi říkali rodiče, kteří k té dané situaci přistupovali se svou osobní, ale také životní zkušeností. Jenže to se nikdy nedá říct dopředu, co dítě ovlivní a co ne. Každý jsme jiný a každé dítě je křehká nádoba, která se postupně plní.

Vy jste ještě předtím, než jste se pustila do filmu, studovala literaturu…

No, abych to uvedla na pravou míru. Studovala jsem nejprve u nás doma ve Francii. My ale máme trochu jinačí systém studia, než na jaký jsou zvyklí studenti z jiných evropských zemí. Vlastně tuhle francouzskou specialitu neumím úplně dobře vysvětlit, ale zkusím to. Jde o to, že vlastně první dva roky školy, která je takovým úvodem ke studiu na univerzitě, se zabýváme vlastně nejrůznějšími obory, které se pojí s literaturou, a pak si vybíráme specializaci. A jedním z nich byl i film, který jsem si pak vybrala já. Taky jsem rok studovala v Berlíně.

A když srovnáte studium ve Francii a v Německu, cítila jste rozdíl?

To tedy ano! A velký! To víte, Německo… To je prostě přesnost, dochvilnost, strohost, což může být někdy fajn, ale všechno má své meze. Naopak když si vzpomenu na studium ve Francii, tak třeba jeden půlrok jsme na škole zažili obrovské množství potíží a stávek našich vyučujících, což bylo docela studijní peklo. Navíc ve Francii bylo celé studium zaměřeno zejména na teoretickou výuku, v Německu mnohem více dbali na praktickou stránku výuky, což bylo samozřejmě mnohem lepší a zajímavější.

Silnější lásky než té naší není

Už jste si také vyzkoušela práci v televizi. Kromě vašich několika krátkých filmů máte za sebou také práci na několika epizodách kriminálního seriálu…

Ano, práce pro televizi je v současnosti moje obživa a krátké filmy jsou pro mě způsob, jak můžu vyjádřit sama sebe. Některé televizní projekty mě baví víc, některé méně, ale snažím se vybírat si takové, abych v nich našla alespoň něco, čím se na tu práci můžu napojit, a tím pádem mě bude alespoň trošku bavit. Teď už ale taky začínám pracovat na svém prvním celovečerním filmu.

O čem bude?

Bude to taková tragikomedie o třicetileté ženě, se kterou se rozejde přítel. Je v naprosté krizi a začne přemýšlet o tom, proč se to zase nepovedlo. A aby si o tom mohla udělat co nejlepší představu, odhodlá se k tomu, že se postupně setká se všemi svými ex-přáteli, aby jí řekli, co jim na ní vadilo.

Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto/video: Film Servis Festival Karlovy Vary, a.s.,  QUARTETT PRODUCTION © 2020

%d blogerům se to líbí: