Můj otec, špión – Nevyřešený vztah s otcem a dvojitým agentem (rozhovor)

Pět zemí, mezi nimiž je i Česko, spolupracovalo na dokumentu Můj otec, špión. Originálně pojatý snímek vypráví téměř neuvěřitelný příběh Lotyšanky Ievy Lesinski, která pátrá po svém otci a kdysi i dvojitém agentovi, který byl následně zabit. To ale není všechno, co ji v životě potkalo. Příběh natočili společně Jaak Kilmi (režisér Disco a atomová válka) a
Gints Grūbe (producent Sibiřského deníku) za producentské podpory Lotyšska, Německa, Estonska, USA a Česka. Krátce jsem si o jeho vzniku a hlavní představitelce povídala s českou producentkou snímku Juliettou Sichel (8 hlav šílenství).

Můj otec, špión

Kde se vzala Ieva Lesenski a s ní i nápad natočit její příběh?

Shodou okolností bydlí Gints Grūbe, který je jedním z režisérů dokumentu, ve stejném domě jako Ieva. Kromě toho, že dnes pracuje jako producent a režisér, býval docela známým lotyšským novinářem, a tak, věrný své historii, okamžitě zavětřil zajímavý příběh. V době, kdy se ti dva seznámili, už Ieva o sobě a svém životě připravovala knihu. Já osobně jsem se s Ievou setkala kvůli natáčení několikrát, a musím říct, že člověk z ní hned cítí, že v sobě nosí spoustu tajemství a neurovnaných záležitostí, kterým vévodil nevyřešený vztah s otcem.

Asi celkem brzy bylo pánům režisérům jasné, že tenhle dokument nebude malý projekt….

Grūbe napsal scénář a ke spolupráci si přizval Jaaka Kilmiho, který dokumentu dal především zajímavou formu. Rozhodli jsme se totiž, že nechceme vyprávět o minulosti jenom přes pamětníka a archivy, ale že vzkřísíme historii přes falešné fotografie, které se staly součástí filmu. To znamenalo, že jsme museli uspořádat klasický casting. Třeba slečna, která hraje Ievu, je ve skutečnosti zpěvačka. Od té chvíle do snímku významně vstoupila také česká složka. Spolupracovaly s námi česká kostýmní výtvarnice i umělecká maskérka a z Barrandova jsme do Rigy, kde se natáčelo, vezli také spoustu kostýmů. V Praze se ještě dělala jak zvuková, tak i obrazová postprodukce, ale film se pak definitivně kompletoval v Německu.

Můj otec, špión

Jak dlouho trvaly přípravy na samotné natáčení?

Ten projekt se připravoval spoustu let. Řekla bych, že celkem se dá mluvit o nějakých pěti. Myslím ale, že je dobře, že to v uvozovkách tak dlouho trvalo, protože díky tomu se nám povedlo vykřesat z materiálů opravdu Ievin osobní příběh. Všechny ty velké historické změny, které se za tu dobu staly, jsou skutečně jenom pozadí toho všeho. V popředí stojí žena, která nikdy nenašla cestu ke svému otci, který byl nejdříve agentem KGB a potom přeběhl k CIA a která sama musela žít vykořeněná a pod jinou identitou.

Jak Ieva vlastně celé to natáčení vnímala? Viděla v něm nějaké vlastní osobní léčení a cestu, jak si uzavřít pro sebe tuhle komplikovanou životní etapu?

Myslím, že tak nějak to viděla. Možná, že i trošku doufala, že se dozví víc vzhledem k tomu, že kolem ní byl velký tým, což také znamenalo dostat se v archívech mnohem hlouběji, než kdyby tak činila na vlastní pěst. Měli jsme i štáb ve Spojených státech amerických, kde se Ieva potkávala s bývalými agenty tajných služeb, a to jsou rozhovory, ze kterých vzhledem k názorům zpovídaných opravdu mrazí.

Tihle pánové asi neměli problém jít před kameru…

Pro ně to problém nebyl. Měli pocit, že všechno je už promlčené, že si už své povinnosti splnili a teď si můžou vést život podle sebe. Je pravda, že jsme oslovili i některé, kteří byli ještě vázáni mlčenlivostí nebo neměli čas, ale to byly spíš výjimky. Myslím, že je z dokumentu zřetelné, že jsme nepoužívali žádnou skrytou kameru.

Můj otec, špión

Kromě těch vámi zinscenovaných fotografií s Ievou jako dospívající ženou jsou v dokumentu použity i různé dobové zvukové nebo obrazové materiály. Ty jste získávali kde?

V závěrečných titulcích je velký výčet všech možných míst, institucí, ale také soukromých osob, od kterých jsme materiály dostávali a s nimi samozřejmě také práva. Téhle práci se věnoval speciální tým kolegů z Německa a Lotyšska.

Dokument měl národní premiéru v Rize letos v září…

Ano, ale světovou premiéru si Můj otec, špión užil už v červnu na Festivalu dokumentárních filmů v Sheffieldu. Máme dost významného kanadského distributora (společnost Syndicado), který si přál start na nějakém velkém mezinárodním festivalu. Pak se u nás v Česku dokument promítal na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava.

A jak se tedy líbil tuzemským divákům?

V Jihlavě jsme měli dvě velice pěkné projekce. Osobně jsem byla přítomna jenom na jedné z nich. Měli jsme plný sál, a ještě jednou tolik lidí jsme museli bohužel poslat pryč. Reakce na dokument byly velmi pozitivní. Myslím, že tohle zpracování příběhu, diváky oslovuje. Navíc jako národ k takovému příběhu máme asi daleko blíž než někdo, kdo prožil celý život třeba ve Španělsku.

Co jste vy osobně na Ievě obdivovala?

Obdivovala jsem, a obdivuju to u každého, že se rozhodla svůj příběh sdílet a nenechává si ho pro sebe. Myslím, že to chce obrovskou odvahu, a Ieva tedy úplně exhibicionistka před kamerou není. Ve spoustě dokumentů mnohdy vystupují postavy, na kterých vidíte, že jim kamera dělá dobře, že jsou to showmani. Tohle ale ona v sobě nemá, je uzavřená. A nemenší obdiv mám i k tomu, že se po tom všem, co zažila, dokázala vrátit domů do Lotyšska a postavit se všemu čelem. Není u ní čitelný žádný strach z toho, že by si s ní mohl chtít někdo vyřizovat účty i po tak dlouhé době.

Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto: Česká televize © 2019

%d blogerům se to líbí: