Slovenský film Sviňa započal po úspěšném slovenském startu cestu po českých kinech. Podle tvůrců vypráví o mechanismu moci. „Naše postavy jsou archetypy gaunerů, kteří zneužívají mladistvé dívky, prahnou po moci, znásilňují spravedlnost a ve jménu boha peněz jsou ochotni i vraždit,“ říká na konto snímku, který vznikl podle románu Arpáda Šoltésze jeden z jeho tvůrců Rudolf Biermann (RB). Ten si tentokrát vyzkoušel kromě produkování také režisérské křeslo společně s s režisérkou Marianou Čengel Solčanskou (MČS). Nabízíme vám náš rozhovor nebo spíš slovní přestřelku dvojnásobného slovenského temperamentu.
Jak vznikla spolupráce mezi vámi dvěma?
MČS: Tak to já umím říct úplně nejlépe!
RB: Tak prosím, jen do toho!
MČS: Měla jsem hotový scénář, který jsme pracovně nazvali Proces. Tenhle projekt mi ležel na stole už asi deset let jako to nejvzácnější, co mám. Ale měla jsem pocit, že všichni producenti jsou divní. Měla jsem problém dát ten scénář z ruky, protože jsem k nikomu neměla dostatečně velkou míru důvěry. Zlomila mě ale moje kamarádka, která mě přesvědčila, abych ho poslala Biermannovi. A jemu se to moc líbilo. Když mě potom viděl naživo, tak už beze mě vůbec neuměl žít. (smích)
RB: Pak už tedy není třeba nic dalšího říkat, vše je vyřčeno! (smích) Nevím sice, co na to řeknou naši partneři…
Jozef Vajda a Rudolf Biermann
Jak jste si tedy dělili o práci na filmu?
MČS: To režírování má ode mě pan Biermann jako dárek k sedmdesátce…
RB: No, pokračujte!… Vždyť ona říká samé nesmysly!
MČS: A já to mám od něj jako dárek k pětadvacetinám.
RB: Ano, gratuluji… Řekli jsme si, že ten film uděláme spolu. Chtěli jsme nejprve točit seriál, tam to můžete po dvou dílech odevzdat někomu dalšímu.
MČS: To si jenom myslíte…
RB: No, a pak už přišla realita a my to museli nějak vydýchat.
MČS: Bylo to v pohodě – ale už bych to tak podruhé neudělala. (smích)
RB: Ani já ne!
MČS: Určitě spolu chceme dělat filmy, ale takhle už ne. Každý už z té své pozice.
RB: I jednou je to zázrak, to je jasné. Opravdu! I když vždycky jsou u natáčení nějaké třecí plochy.
MČS: Ale první čtyři dny jste byl vysloveně odporný…
Sviňa (foto: CinemArt)
Mě se ta vaše upřímnost, Mariano, líbí. Vy máte ten správný slovenský…
MČS: Myslíte „tah na branku“?!
RB: (málem se zalkne smíchy) Tomu se říká „tah na branku“? Tak dobře… Řeknu vám teď ale vážně, že jsme spoustu věcí ale taky viděli stejně. Třeba Kuciaka zabili Na Maďaroch. Původně jsme si říkali, že budeme točit tu scénu přímo tam někde. Mě se ale nechtělo hledat a věděl jsem o jednom krásném domě. I Mariana ho znala, takže mi řekla, že se tam půjdeme podívat, že se jí taky líbí.
MČS: Měli jsme více takových věcí, kdy jsme se na první dobrou potkali.
RB: Ze začátku natáčení jsem byl ale dost opatrný. Chtěl jsem nás chránit. Opatrný v tom, že jsme se třeba ohledně lokací snažili hledat co nejlepší místa. Třeba natáčení v parlamentu jsme už měli vymyšlené, všechno nachystané, ale o týden později jsem dostal fotku jiného místa a u toho bylo od Mariany napsáno „pojďme to udělat tady a takhle“.
MČS: Víte co, on o tom neví, ale já už jsem byla tak zoufalá! Našel sice hezkou budovu, ale byla to vysoká škola. Všechno bych si udělala. A vás bych nechala klečet před školou.
RB: A to je přesně to – tehdy mi to neřekla, protože věděla, že bych v tu danou chvíli byl rezistentní. Proto si počkala na správný moment a bylo… Důvodem bylo ale také to, že každý den bylo v novinách něco nového. Tak jsme tam šli načerno, protože žádat všechny instituce, tak to by trvalo.
MČS: Točili jsme tak trochu po partizánsku.
RB: Snažili jsme se, abychom zbytečně nevzbuzovali pozornost, chtěli jsme mít pokoj a klid na práci.
Natáčení jste stíhali velice rychle…
MČS: Některé dny byly…
RB: …krizové…
MČS: Měla jsem pocit, že si ze mě dělá legraci a že mě točí skrytá kamera, když jsem dostala denní plán s patnácti obrazy.
RB: Zvládli jsme ale i to, byť jsme na place byly třeba do čtvrté ráno. Ona se totiž „zamilovala“ do prvního asistenta režie…
MČS: Ale úplně… Byl fakt výborný, kopal moji ligu. (úsměv)
Mariana Čengel Solčanská
Myslíte, že Sviňa dokáže zarezonovat i tady v Česku?
MČS: No, je to především naše bahno…
A jak jste hledali ony dvě mladičké představitelky Nadi a Broni, které měly velmi nelehké úlohy ve filmu?
RB: Dostali jsme asi osm jmen, všechna děvčata jsme si pozvali a Mariana řekla, že to mám být já, kdo jim vysvětlí, co po nich chceme… No a tyhle dvě slečny zapůsobily dost suverénně.
Vy dva vedle sebe, to je výbuch. Promiňte, ale je to tak!
MČS: Psali jsme si ošklivé smsky…
RB: Já přesně vím, co jste chtěla ještě říct. (smích)
Zkusíme teď ale trochu vážněji. Co jste říkali vašemu úspěšnému nástupu do kin na Slovensku?
MČS: Já ty premiérové tanečky nemám ráda. Připadala jsem si jako hasič pod reaktorem v Černobylu, jak na mě zářily všechny ty reflektory… Trpěla jsem jako pes, ale vydržela jsem to nějak.
RB: Byl to příjemný zážitek, když lidé na premiéře vstávali a tleskali. Stejně jako návštěvnost v kinech za první víkend.
Po Bratislavě se teď nemusíte bát chodit?
RB: Pan Biermann má na Smíchově jeden byt, který nepotřebuje… Tak mi nadiktuje adresu a předá klíče… (smích)
Tyhle úvahy se vás netýkají?
RB: Ne, tyhle doby jsou dávno pryč. To, co se stalo, je vlastně neuvěřitelný extrém. Částečně je ona vražda i výsledek určité neobezřetnosti a nadřazenosti. Politický boj to je něco jiného. Na Slovensku je velmi nechutný. My jsme mimo jiné považovali za naši povinnost takový film natočit. Jinak bychom to spolu nemohli vydržet. To je jasné.
Ve filmu padla Kuciakova slova o tom, že by chtěl možná trošku přispět ke změně. Povedlo se mu to?
MČS: Určitě! Existuje Slovensko před Kuciakem a po Kuciakovi.
RB: Je to tak…
Takže, co se budoucnosti Slovenska týká, vidíte to pozitivně?
MČS: Ano…
RB: Kuciak je národní hrdina. Nemohl to vědět, ale jeho oběť změnila způsob uvažování mnoha lidí. A nikdo nemůže říct, že je bez viny. Všichni na tom máme nějaký podíl…
Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto/video: CinemArt, Łukasz Wojciechowski © 2020
