Aňa Geislerová: Herectví se nedá měřit, na premiéry svých filmů nekoukám

Hostem právě probíhající Letní filmové školy v Uherském Hradišti byla také ostřílená česká herečka Aňa Geislerová. Výraznou roli Olgy Havlové ztvárnila v dramatu režiséra Slávka Horáka Havel. Další životopisnou roli jí přisoudila Lenka Wimmerová v připravovaném televizním seriálu o spisovatelce Boženě Němcové. S herečkou jsme probírali zejména uváděný a hojně diskutovaný snímek Havel.

Aňa Geislerová

Ve filmu hrajete v podstatě druhou hlavní roli, Havlovu manželku Olgu. Je to vaše životní role?

To doufám, že ne. Role Olgy byla pro mě fascinující a fantastická, ale určitě doufám, že ještě pár pěkných rolí přijde. Já asi neumím tohle úplně posoudit.
Mě třeba jednou zaujalo, když jsem si kupovala obraz od malíře a on mi říkal ceny a já se ptala, na základě čeho ty ceny určuje. Čekala jsem, že přijde taková ta umělecká výpověď, že to závisí na tvůrčím procesu, tom, jak si kterého obrazu váží… ale odpověděl, že to počítá podle množství barvy, centimetrů čtverečních, jak dlouho mu to trvalo apod.  To mě fascinovalo, jak se to jinde dá spočítat čistě pragmaticky.

Jako v podstatě kterékoli zásadní společenské a politické téma, postava a mýtus Václava Havla silně lidi rozděluje. V několika rozhovorech jsem se dočetl, že vy osobně Havla „adorujete.“ Co tato „adorace“ pro vás a váš život vlastně znamená? Jak se projevuje?

Uf, to bude pracná odpověď. No, mohla bych se z ní vykroutit tím, že adorace znamená opravdu někoho zbožňovat, aniž by k tomu člověk potřeboval logické vysvětlení. Mně ale s věkem dochází, že jsme měli opravdu štěstí žít v době, kdy byl náš prezident někdo, koho jsme obdivovali, vážili jsme si ho, reprezentoval nás… Bylo to prostě skvělý.
Tehdy mi to ani tak nedocházelo. To až teď, čím víc klouzáme směrem do bažin, u mě ta jeho osobnost narůstá, a to i díky tomu, že on vlastně nebyl ani tak politik, ale prostě osobnost. Byl výjimečný ve způsobu prezidenství, vedení lidu, proslovech… Já chápu, že nevyhovoval všem, ale takový na světě není nikdo. To, že někdo někoho rozděluje, je běžné. Je spíš výzvou v tuhle chvíli najít něco, co lidi nerozděluje. Takže ta moje adorace je asi sentiment bez žádné větší logiky.

A vy si myslíte, že měl film vůbec někdy možnost společnost „spojit“ a pokusit se oslovit i Havlovy odpůrce? Nebo jde o určitý milostný dopis jeho historické postavě, byť Slávek Horák deklaroval snahu ukázat spíše jeho lidskou stránku než „natočit portrét státníka?“

Jak se říká, přesvědčovat přesvědčeného je ztráta energie. Mně spíš přišlo podstatné dát ten film lidem, co o Havlovi třeba nic neví, protože jim může pootevřít dvířka někam dál. Havlovi odpůrci na to můžou ale jít taky, protože uvidí, jak chlastal a bral prášky a běhal za ženskými, takže já bych jim určitě doporučila, ať na to jdou (smích).

Na to navazuje otázka, kterou jsem včera položil i Slávku Horákovi. Část společnosti Havla adoruje také a kvituje jeho odkaz i myšlenky, část jej přinejlepším nepřijímá, či dokonce k jeho osobnosti proklamuje asympatie, někdy i značně expresivně. Třeba Totalfilm pod trailerem k filmu byl bohužel nucen mazat některé vulgární komentáře. Jakou jste očekávala reakci širší veřejnosti, když se film o Havlovi plánoval a natáčel?

Popravdě, já i horší. A to nejen ze strany anonymní veřejnosti, ale i tvůrců. Já si myslím, že příběhy se vždy samy ozvou, když nastává doba, kdy je potřeba si je vyprávět, a tak to bylo i s Havlem. Ten film vznikl ve správnou chvíli. Vlastně mám krásnou zpětnou vazbu a to jsem sama ještě film neviděla. Já to někdy tak dělám.

Abyste měla odstup?

Já mám ráda, když mám hezky čistý bílý stůl, na který si lidi odkládají názory a moje stanovisko na něm zezačátku neleží. A tak se mi vrství hromádky pozitiv i negativ a já si pak vymodeluju vlastní názor.

Aňa Geislerová jako Olga Havlová

Tím, že jste film neviděla, jste mi trochu hodila vidle do pár otázek.

Tak aspoň to bude práce i pro vás (smích). Ale samozřejmě mám v živé paměti scénář.

My se včera se Slávkem bavili, že reakce kritiků a veřejnosti se podle jeho vidění dost liší. Jak to vnímáte vy? Čtete recenze vůbec?

Já je čtu, třeba si i hledám svoje jméno a čtu si o sobě. Momentálně mám ale na kritiky pifku – ne kvůli Havlovi, ale Bourákovi. Myslím, že kritici na tom filmu odvedli zlou, mizernou práci, kterou si nezasloužil. Možná se nepovedl tak, jak lidi čekali, ale nenaplněná očekávání přeci nejsou důvodem něco tolik zbičovat. Opravdu mi to velmi vadí, a to jsem se na Bourákovi nijak nepodílela.

Vnímáte to tak, že velmi negativní recenze zavírají filmu cestu k divákům?

Ano. Dřív jsem to tak nevnímala, ale je to, jako by ti kritici seděli, drtili propisky a čekali, na čem se vyřádí. I u Havla mi to přišlo až legrační – jako by se těšili, jak to zkritizují, ale zaskočilo je, že to nepůjde tak, jak by si přáli. Tam třeba stojí „Geislerová podává životní výkon, ale ve většině scén se s Olgou vůbec nepotkává.“ Je to, jako by jim ten film vlastně nepřišel špatný, ale očekávali jiný žánr. Mě ale nezajímá subjektivní zklamání člověka, který čekal, že film o Havlovi bude vypadat jinak. Od toho máme přece Facebook, ale nemám potřebu číst to v recenzích lidí, kteří se nazývají kritiky.

Beseda ve stanu ČT na LFŠ 2020

Novináři Havlovi přisuzují i ambice sbírat filmové ceny. Očekáváte v tomto směru od filmu úspěch?

Tohle poslouchám už od chvíle, kdy jsme začali točit. Popravdě nevím, kdo to vypouští, pokud to tedy není Slávek sám (smích).

Ten předpoklad vychází z toho, že jde o film o mezinárodně uznávané politické celebritě a jejím boji za svobodu, má hezké historické kulisy a výpravu… Takový styl filmů u akademií mívá úspěch.

Dobře. I kdyby tu ta ambice byla, nevidím v tom nic špatného a přeju jim jedině naplnění. Já mám celoživotně větší sympatie k lidem, co otevřeně přiznávají svoje ambice, než lidi, co se tváří, že jim o nic nejde, ale uvnitř jsou touhou po úspěchu úplně rozdrásaní.

Vy sama jste držitelkou několika Lvů a za Želary jste si skoro odnesla Oscara. Co pro vás ceny znamenají? A očekáváte nějakou za Olgu?

Já mám ráda ceny, ráda je dostávám. Jsou to radostné okamžiky, ohňostroje ega, nedělám svou práci ale kvůli nim. Neočekávám nikdy nic, ale vítám cokoliv. Jak jsme se bavili na začátku, tohle je divně měřitelné, chybí tu ty centimetry čtvereční nebo množství barvy. Nechci herecké ceny devalvovat, strašně si jich vážím a miluju je, ale dělám si obvykle spíš legraci, ze jedinou soutěž mám s Ivanem Trojanem, kterého s nimi musím dohnat.
Tuhle jsem byla doma v místnosti, kam odkládáme různé věci a vidím nějaký rám. Otočím ho a zjistím, že to je moje Magnesia Litera. Hrozně mě to překvapilo, ale já úplně zapomněla, že jsem ji vlastně vyhrála. On je to holt takový diplom, tak jsem si ho nepověsila. Přitom si té ceny opravdu vážím, jde o něco z mojí hlavy a mojí ruky, a já tu chudinku nechala někde ležet.

Aňa Geislerová s Györgym Cserhalmim v dramatu Ondřeje Trojana, nominovaném na Oscara Želary (2003)

Když už jsme u literatury, vy jste při přípravě na Havla načetla velmi podrobně řadu materiálů, které se Havlem zabývaly. Ty kritiky filmu přitom dále vyčítají třeba to, že se soustředí na velmi malou výseč Havlových vlastností a života. Vám, která o Havlovi načetla první poslední a zná jeho komplexnost, nevadilo, že film nejde víc do hloubky?

Já načítala knihy od Žantovského, Vodňanské, Dopisy Olze, proslovy, projevy, materiály Knihovny Václava Havla a další materiály ještě předtím, než jsem se o tom, že film vzniká, vůbec dozvěděla. Zaujala mě v nich především řada věcí, co jsem předtím o Havlovi netušila, a když se mi dostal do ruky scénář, byla jsem z něj nadšená, protože Slávka očividně zaujaly ty samé věci, co mě. Třeba to Havlovo selhání, které sice proběhlo spíš jen v jeho hlavě, ale strašně mě těšilo, že se ve filmu má objevit.
Nevím, jak nakonec dopadla sestříhaná verze a jak moc jsme se scénáři vzdálili, ale já z něj rovnou pochopila ten žánr a bavilo mě to – scénář je velmi vtipný, dojímal mě, líbil se mi vztah Olgy a Václava a Lanďáka třeba považuju za naprosto výborně napsanou postavu.
Včera jsme to tady na Filmovce řešili i ve vztahu k připravovanému filmu o Boženě Němcové. V určitou chvíli je přeci jedno, že se vám předkládá 40, 50, nebo 80 % pravdy. Důležité je, co ten příběh udělá s vaším životem – jestli vás jeho vyprávění zaujme a vy si třeba pak další informace dohledáte sami. Pamatuju si třeba, jak jsem poprvé viděla Doors od Olivera Stonea, když mi bylo 14. Úplně jsem se zamilovala a tím tu kapelu objevila. Až později jsem zjistila, že ten film je vlastně dojmologie a licence, ale mně to nevadí, protože do života mi to předalo, co mělo.

Takže já ten film Havel chápu jako univerzální příběh inspirovaný životem Václava Havla. Tak je napsaný, a tak je napsaný fantasticky. Nemá to být žádný dokument. Mohl by být hlubší, mohli bychom poslouchat hodiny jeho moudrostí, ale potom by kritiky vyčítaly, že se musíme dívat na něco, co si lze přece přečíst. V tomhle si jeden nevybere.

Aňa Geislerová jako Božena Němcová (foto: Česká televize)

Kdy se na ten film teda podíváte, abyste si všechny dojmy ze scénáře potvrdila?

Tak třeba zítra (smích).

Slávek nám včera říkal o nápadu, který měl během psaní scénáře, natočit takový disidentský filmový vesmír, ve kterém by i vedlejší postavy Havla dostaly vlastní film ve stylu Avengers. Vás by zajímalo střihnout si Olgu znovu ve vlastním filmu?

Kdyby to bylo doslova takhle, tak ani nevím. Ale hodně jsme se u těhle úvah nasmáli. Být Olgou mě hrozně bavilo, ale ono nebylo zase tolik, co hrát. Uměla jsem si třeba představit celou řadu dalších scén, co ve filmu nejsou, ale v její kůži bych si je užila. Spíš bych tehdy ocenila přidat do scénáře jednu pasáž, kterou jsem se snažila si vydupat. Ta postava nepotřebovala moc, ale chyběl mi moment, který by ukázal její hluboký soulad s Václavem, proč jsou vlastně spolu a mají se tak silně rádi. Prý měli takový rituál, že si vždycky v pět dali cigáro, kafe a panáka. Ale nějak jsme to asi zapomněli natočit.

Aňa Geislerová na premiéře Anthropoidu v New Yorku (2016) – VŠECHNA PRÁVA VYHRAZENA.

Ale máte ve filmu alespoň podobný a hezký moment tance.

To jo, ale jinak jsem tam furt protivná a někam odcházím (smích). Člověk furt slýchává taková ty klišé, že výpovědní hodnota vztahu je, jestli spolu ti dva umí i mlčet. Mně to dlouho přišlo jako blbost, ale začínám rozumět, že to opravdu je už úplně jiný level a mně se líbila představa těch dvou, jak spolu mlčí.

Navzdory tomu, že šlo o dva lidi, kteří mají tolik co říct?  

A přesto spolu raději spíš pokuřovali a popíjeli. To se mi líbí.

Když se posuneme od Havla k obecnějšímu tématu, kina ve větší části planety jsou na rozdíl od tuzemska stále zavřena nebo fungují v omezeném režimu. Premiéry větších snímků se masově přesouvají prozatím na příští rok a divácká pozornost se ve velké míře přesouvá k online videotékám a dalším alternativním službám. Jak tyto aktuální trendy a situaci se svými zkušenostmi a znalostí kinematografie hodnotíte?

Já nevím. Všechno je teď takový… menší. Myslím, že svět už všeobecně nebude stejný. Je to zvláštní dělící čára, která protnula úplně všechno a určitě i tenhle průmysl. Ale ona je to taková zvláštní tendence už z časů před covidem, že se rozmáhala kvalitní televizní tvorba, která kolikrát obsáhne i víc, než film.
Lidi se vždycky báli, že televize vytlačí divadlo, že počítače vytlačí knihy apod. Ale to se neděje. Určitě se věci mění, ale ne tak dramaticky. Osobně taky víc už čtu z telefonu, než z papíru, ale lidi si nikdy nenechají vzít tu živou věc, tu interakci.

Gabriela Míčová, Aňa Geislerová a Klára Melíšková v trilogii Zahradnictví

Užíváte si filmovku i jako divák? Chystáte se na některé projekce? Jak hodnotíte program a celkovou atmosféru festivalu?

Já tu už jednou byla, myslím, že ještě s Želary. Ale to je strašně dávno a nepamatuju si to, nějak to nemůžu vydolovat z paměti. Filmovka mi vyhovuje, protože můj tradiční přístup k festivalům je, že na filmy chodím, jen když jsem v porotě (smích). Nechávám se spíš strhávat lidmi a věcmi venku, těmi setkávání, takže je mi líto zavřít se do kina. Přijela jsem včera, odjíždím dneska a fascinuje mě, že tu můžu prostě v klidu posedět s Jirkou Havelkou, Slávkem nebo panem Gogolem. To je mi prostě vzácnější.
Atmosféra je tu úžasná, neskutečně neformální a příjemná. I velikost festivalu je akorát, úplně to stačí. A miluju ty očička ve vizuálu, dokonce jsem si s nimi i něco koupila.

Martin Mažári, Totalfilm.cz
foto/video: AČFK, Totalfilm, archiv, CinemArt, Falcon © 2020