Nepřehlédněte

Tvůrci Loly: Střet dítěte a rodiče je zásadní téma a týká se každého (rozhovor)

Oceňovaný belgický snímek Lola z roku 2019 je druhým celovečerním filmem režiséra Laurenta Micheliho, který je rovněž jeho scenáristou. Emotivní, ale přesto poměrně civilně vyprávěná road-movie divákům přináší příběh svobodomyslné hlavní hrdinky, která si hledá cestu ke svému konzervativnímu otci. Společně se snaží splnit poslední přání milované matky a manželky, ačkoliv vzájemné pochopení odlišného životního přístupu není vůbec snadné. S režisérem a transgender herečkou Myou Bollaers jsme si povídali před slavnostní premiérou Loly v pražské Lucerně. Od 13. srpna je film k vidění v českých kinech. Distributorem snímku je Queer Kino spolupracující s filmovým festivalem Mezipatra, který nabízí snímky z prostředí leseb, gayů, bisexuálů či translidí (LGBT).

Mya Bollaers ve filmu Lola (foto: Queer Film)

Laurente, kdy jste se o téma konfrontace mezi rodičem a dítětem ve spojení s transgenderovou identitou začal poprvé zajímat?

Laurent Micheli: První verzi scénáře jsem rozpracoval u přijímacích zkoušek na La Fémis (pozn. red. vysoká škola zaměřená na filmovou a televizní tvorbu se sídlem v Paříži), kam jsem se hlásil. Součástí přijímaček bylo načrtnout během čtyř nebo pěti hodin synopsi celovečerního filmu, tak jsem napsal asi patnáct stran, a dvě scény navíc rozpracoval do dialogů. To byla úplně první verze Loly. Scénář jsem pak dokončoval během studií. Už delší dobu jsem chtěl mluvit o dospívání. Je to období vzdoru, kdy se měníme jak duševně, tak tělesně. Tolik se toho mění! A dospívající mají tak málo důvěry ve svět dospělých. Já sám mám dost bizarní vzpomínky na tuhle svou životní etapu. Chtěl jsem přesně o tomto pocitu natočit film. Tématu trans identity jsem využil z toho důvodu, že se o něm dostatečně nemluví. Problematika menšin ve společnosti a osudy lidí, kteří jsou pro ostatní neviditelní, se mě hodně dotýkají. Vždycky mi vadila nespravedlnost a ve spojitosti s příslušníky minorit a trans osobami k ní často dochází. Proto pro mě bylo až politicky nutné, natočit takový film.

Laurent Michelli (foto: ©Kim-Leleux

Jak podrobně jste si nastudoval různé informace o transsexualitě?

Věnoval jsem se tomu během psaní scénáře velmi. Hodně jsem toho přečetl, díval se na všechny možné filmy i dokumenty. Spousta z těch věcí byla dobrá a přínosná, ale řada z nich byla dost špatná. Potkával jsem se také s trans osobami nebo i s jejich rodiči. Když tvořím scénář, je pro mě klíčové psát opravdově, aby se to uvěřitelně vztahovalo k prožitkům hrdiny, o kterém píšu. Nechtěl jsem k tomu přistupovat tak, že se na to téma dívám povýšeně. Snažil jsem se o určitou horizontálnost, o co největší pokoru. Ale to dělám vlastně vždycky, ať už je námět jakýkoli. Připadá mi naprosto normální věnovat čas pečlivému průzkumu terénu, než začnu psát. V životě nemůžeme prožít všechny zážitky a nejrůznější situace. To prostě není možné. A na druhou stranu, kdybychom mohli psát jen o tom, co bezpečně známe, a co jsme opravdu prožili, tak by to bylo pěkně otravné.

Myo, jak jste se dozvěděla o castingu? A jak probíhal?

Mya Bollaers: Našla jsem krátkou zprávu o tom, že se hledá trans žena pro připravovaný film na sociálních sítích, tak jsem odpověděla. Krátce na to se mi ozvala castingová režisérka a vyzvala mě, abych jí poslala nějaké své fotky a natočila krátké video. To je vlastně asi dost klasický postup, ne? Potom jsem se v Bruselu setkala s režisérem. Přihlásila jsem se proto, že jsem se nudila a neměla jsem toho moc na práci. Říkala jsem si, že by to mohl být zajímavý zážitek. A taky, že to bude asi jediný casting na film, který bych kdy mohla dělat. Po setkání s režisérem a castingovou režisérkou jsem v Bruselu navštívila kamaráda, který pracuje pro jednu z místních LGBT organizací. Ptal se mě, jak to proběhlo, a na to jsem mu se smíchem řekla, že ze mě herečka nikdy nebude…

Co se vám na scénáři líbilo? A bylo v něm něco, co vám nepřipadalo adekvátní?

Na castingu jsem měla jen pár základních informací o charakteru postavy, ale celý scénář jsem dostala do ruky až později. Když jsem ho četla, dost jsem se nasmála, byly tam situace, které znám dost dobře a zblízka. Jen pár vět, které některé postavy pronášejí, se mi lehce nepozdávalo, a také jsem měla pár nápadů, co přidat nebo lehce přeformulovat. Byly to jen drobnosti. Například aby bylo jasnější, že operace není závazná proto, aby se osoba jako Lola stala ženou. Ale ve scénáři nebylo nic, co by mě uvádělo do rozpaků.

Laurente, čím vás Mya zaujala, že jste obsadil do hlavní role Loly právě ji?

Laurent Micheli: Při zkoušení jedné scény nás všechny, co jsme byli v místnosti, rozplakala. A tím si mě získala. Chtěl jsem dělat film, ve kterém jsou velmi silné emoce. Jsou filmy, které jsou moc krásné, ale přesto působí chladně. Drží si od diváka odstup. V tomto případě jsem chtěl, abychom měli herce, kteří dokážou sami zacházet s emocemi, kteří je sami prožívají a neunikají jim. A to jsem v Myě viděl, to mě u ní dostalo. Ke všemu přistupovala dost instinktivním, i když trochu nepořádným způsobem. Není vystudovaná herečka, nezná některé ověřené techniky. Ale dokázala do toho vplout tak, že jsem si říkal, že to je základ, na kterém můžeme dále stavět.

Kolik lidí se na castingu objevilo?

Vzhledem k tomu, jak moc specifická výzva to byla, protože jsem od začátku chtěl, aby se do castingu přihlásily pouze transgender a ne cisgender (pozn. red. genderová identita osoby odpovídá pohlaví, které jí bylo určeno při narození) herečky, mě překvapil nebývale velký zájem. Očekával jsem tak tři odpovědi, ale sešlo se nám něco mezi třiceti až padesáti zájemkyněmi.

Premiéra Loly v pražské Lucerně (13. 8. 2020)

Jaká sdělení, která Lola přináší, jsou pro vás osobně ta nejdůležitější a naprosto zásadní?

Laurent Micheli: Pro mě je to snímek, který vypráví hlavně o střetu rodiče s dítětem a nabízí trochu jiný pohled na tohle univerzální téma. Každý z nás má nějaké své předsudky týkající se druhých lidí a jejich způsobu života. Připadá mi strašlivě smutné, že takové konstrukty často přejímáme a nemáme svůj vlastní pohled. Ale když se na určitou věc zkusíme podívat z trochu jiného úhlu pohledu, když změníme hledisko….Trans identita není v mém filmu vlastně ten hlavní problém, tím je spíš pohled veřejnosti, který jí třeba ani nechce porozumět. A to chce můj film napravit. Ve vztahu k hlavní hrdince Lole říkáme divákům – buď na sebe pyšný a ať se ti stane cokoli, neopouštěj svou cestu.

Mya Bollaers: Ty jo, na takovou otázku se mě snad ještě nikdo neptal, jak to vnímám já sama… Taky pro mě bylo už při čtení scénáře silné téma vztahu mezi rodičem a dítětem. K tomu se podle mě může vztáhnout každý. Vždyť každý jsme něčí dítě. Stejně tak zármutek ze ztráty blízkého člověka. Pak samozřejmě trans identita… A to, že film ukazuje, že i trans osoba má podobné pocity a emoce jako kdokoli jiný. Myslím, že k řadě věcí v tom filmu se může vztáhnout každý z nás.

Mya Bollaers a Laurent Micheli na pódiu pražského kina Lucerna

Myo, připravovala jste se nějakým způsobem na natáčení?

Chodila jsem krátce před natáčením na kurz filmového herectví a taky jsem se učila na skatu. Scházeli jsme se s Laurentem, bavili se o scénáři, musela jsem se naučit trochu jinak hýbat, aby to před kamerou bylo přirozené. Kameru jsem ale vnímala jak svého spojence, jako takovou bariéru, která mě chrání od ostatních. Cítila jsem se před ní vlastně jistěji.

Jste v téměř každém záběru, natáčení pro vás muselo být dost intenzivní. Co pro vás bylo nejtěžší?

Ta únava. Jsem zvyklá hodně spát, když v noci nenaspím svých dvanáct hodin, jsem nešťastná. Natáčení pro mě bylo ve znamení nedostatečného spánku. Taky pro mě bylo neobvyklé potkávat tolik lidí, ve štábu, u techniky jich bylo prostě moc, to pro mě bylo taky složité. Nejsem na to zvyklá. Ale přes to všechno to byl obohacující úžasný zážitek, i když proběhlo pár chvil frustrace nebo nervozity. Ale to se u natáčení asi zkrátka stává.

Pomáhal vám nějak váš filmový otec, který je zkušený a známý herec, vcítit se do role? Přispěl vám nějakou zaručenou radou?

V některých momentech ano, ale došlo i na scény, kdy jsme improvizovali a všechno bylo instinktivnější, intuitivnější. Pomohl mi hodně ve scéně, kdy je Lola s otcem v restauraci, to pro mě bylo hodně těžké, sedět klidně a moc se u stolu nehýbat…

Lola (foto: Queer Film)

Laurente, jak jste spokojený s tím, jak roli Philippa, otce Loly, ztvárnil Benoit Magimel?

Chtěl jsem najít někoho, kdo zvládne ztvárnit velmi citlivého člověka, který se skrývá pod poměrně tvrdou uzavřenou fasádou. Benoit Magimel je hodně žádaný, je to u nás velká hvězda, a všechno tohle zmíněné v sobě má. A bylo inspirující se s ním bavit o jeho přístupu k postavě. Myslím, že odvedl skvělou práci. Považuji ho za hereckého virtuóze, snad nikdy jsem nebyl nikým tak uchvácen, co se týká kombinace techniky a talentu. Ještě než jsem se začal věnovat režii, byl jsem několik let herec, takže snad dokážu některé věci zohlednit ještě z tohoto úhlu pohledu.

Film je natočený v ne úplně obvyklém formátu 4:3. Proč jste si ho, Laurente, vybral?

Chtěl jsem udělat portrét určitých postav, a tedy redukovat zorné pole diváka. To, na co se díváme, jsou lidé. Šlo mi o to, aby byly vidět hlavně jejich tváře. A v případě trans dívky je to také způsob, jak divákům říct, že se na ni prostě musí dívat, nemohou se zaměřit na nic jiného, nemohou odvrátit zrak. Tento formát v sobě nese také takovou nostalgii, příchuť minulosti a vzpomínek na ni. A v případě našeho příběhu to má také význam, že tento zúžený formát izoluje od sebe jednotlivé postavy a tím zvýrazňuje jejich složitý vztah.

Myo, pro vás je Lola první hereckou příležitostí. Chtěla byste v hraní pokračovat? Protože talent máte, to je jisté…

Nemám herecké ambice, ale to prostředí mě zajímá. Pokud se ke mně dostane zajímavá příležitost, ráda jí využiji, pokud ne, tak se nic nestane a budu se věnovat něčemu jinému. Oslovili mě nedávno pro natočení pilotu k jednomu francouzskému seriálu a také pro hlavní roli v krátkometrážním filmu.

Lola (foto: Queer Film)

Laurente, zmiňoval jste, že jste byl dříve hercem. Kdy jste v sobě poprvé našel režisérské ambice ?

Kdy k tomu došlo? Myslím, že už během studia herectví to ke mně tak přicházelo. Zbožňoval jsem práci se světly, zvukem, prostorem, vším, co obklopuje práci herce. Tak jsem to začal tak paralelně zkoumat. Práce režiséra je komplexnější než ta herecká. Navíc, můj mozek je stavěný na to, aby se neustále učil nové věci. Velmi snadno se začnu nudit, když nemám šanci se nic nového naučit, když před sebou nemám novou záhadu k rozluštění. Režie zahrnuje spoustu technických aspektů, musíte rozumět střihu, hudbě, práci s herci, zvuku, kameře, produkci… Je to rozsáhlá profese. A to je pro mě na ní tak silné a důležité. Nedávno jsem po asi třech letech hrál, ztvárnil jsem malou roli v krátkometrážním filmu mé kamarádky. Udělalo mi to radost, a moc mě to bavilo, ale říkal jsem si, že je to o dost snazší, než režírovat. Je to menší stres a větší odpočinek. Tedy pro mě!
Vladana Brouková, Totalfilm.cz
foto: Queer Kino © 2020

%d blogerům se to líbí: