Václav Flégl: Film o přechodu provazochodkyně má v sobě pozitivní sílu

Dnes večer bude na Festivalu francouzského filmu k vidění dokumentární snímek českých tvůrců Václava Flegla a Jakuba Vovsa. Jejich Provazochodkyně na Prahou mapuje unikátní událost z loňského roku – přechod profesionální francouzské provazochodkyně Tatiany-Mosio Bongongy, který se za živého hudebního doprovodu uskutečnil mezi Právnickou fakultou a vedl přes Vltavu do Letenských sadů. Tři sta padesát metrů chůze po laně se uskutečnilo ve výšce pětatřiceti metrů. Výkonu s napětím a zájmem na místě přihlížela půlka Prahy a virtuálně ho sledovaly další tisíce lidí. Přes Skype jsem si o celé akci a samotném natáčení dokumentu povídala s Václavem Fleglem, který byl díky okolnostem pasován do role polovičního režiséra snímku a dělí se o ni s výše jmenovaným kolegou. 

Václave, začněme pěkně od začátku. Kdo přišel s nápadem točit celou provazochodeckou akci jako dokument?

S festivalem Letní Letná spolupracuji dlouhodobě. „Dělám“ jim spoty a podobně. Celé to začalo tím, že mi jednou volala Ivana Pěkná, produkční Letní Letné, která je též producentkou filmu, a chtěla se mnou konzultovat záznam toho celého přechodu. Festival se domlouval s Českým rozhlasem, že by se celá událost streamovala, a tak potřebovali sehnat dron a pomoci s dalšími věcmi. Ptal jsem se jí na okolnosti celé té události. Když mi začala vysvětlovat o co jde, tak jsem si říkal, že by bylo fajn zachytit nejen to, ale i dění okolo, protože to je zrovna tak zajímavé jako ten samotný přechod.

A jak se znáte s Jakubem Vovsem?

Jakub je střihač a já jsem vystudovaný zvukař. Chodili jsme spolu na FAMU, on teda chodil do vyššího ročníku… Známe se z doby, kdy jsme spolu dělali nějaké studentské filmy.

A jaký byl váš plán pro natáčení Provazochodkyně nad Prahou?

Zkraje jsem to měl vymyšlené tak, že budu točit já a kameraman a budeme celou akci zachycovat spíš observačně s tím, že přímo přechod pak zaznamenáme sofistikovaněji. Moc jsme ze začátku nevěděli, jak to bude vypadat. V průběhu doby příprav to všechno ale začalo krystalizovat. Objevily se totiž další linky, které mohly být v dokumentu taky zajímavé. Nad rámec své obvyklé zvukařské práce jsem celé natáčení organizoval a vymýšlel i postup samotného natáčení. Pak jsem začal hledat střihače. Obrátil jsem se na Jakuba a s ním jsme pak natáčení i výsledný film dotáhli do finální podoby, kterou jste viděla.

Provazochodkyně nad Prahou (foto: František Ortmann)

A jak natáčení samotné akce na místě probíhalo?

Natáčení mělo takové dva základní módy. Jeden byl úplně komorní a dokumentární. Chtěli jsme na místě rozehrávat různé situace, abychom netočili jenom „mluvící hlavy“, které bychom vypodložili ilustračními záběry. Oslovil jsem proto kamaráda Adama Sejka, který je skvělý kameraman a natočil spoustu věcí s Vítem Klusákem. Má velice bystré oko. Vnímá kontext a kamerou je schopen zachytit věci, které se dějí i okolo. Umí dělat moc pěkné záběry a zároveň je to fajn člověk. To říkám proto, že považuji za klíčové, aby se ti, kteří točí dokázali dostat do úzkého kontaktu s těmi, kteří stojí před kamerou. Tenhle úzký štáb točil přípravy a k tomu záběry na Tatianina někdejšího učitele Rudyho Omankowského, který se na ni přijel do rodné Prahy podívat. Nejdůležitější bylo pak dobře zachytit samotný přechod po laně. Tam měl velmi důležitou úlohu opět Adam jako zkušený kameraman. Domluvili jsme se, že to budeme točit na pět kamer a že budeme mít k dispozici i nějaké materiály ze záznamu Českého rozhlasu. Měli jsme taky výhodu, že jsme díky natáčení příprav už věděli, jak ta celá akce pak bude vypadat, takže jsme se mohli docela dobře připravit. Rozhodli jsme se pro dron, který natočil i generální zkoušku. Sledovali jsme taky nejtěsnější přípravy a Tatianin výjezd na jeřábu. Pak jsme cílili na technika Jana, který byl druhou nejdůležitější postavou dokumentu. Tatianu sledoval paralelně na zemi a pak přejížděl Vltavu na člunu, aby mohl vyběhnout ke konci lana. Další kameraman měl za úkol natáčet streaming Českého rozhlasu, reakce diváků a celkové záběry. Používali jsme i dron a na konci lana byli další dva kameramani. Jeden snímal především kapelu, která přechod doprovázela. Zároveň jsme na konec lana posadili pana Omankovského, aby mohl Tatianu sledovat. Pátý kameraman zabíral Tatianu zblízka zepředu. K tomu jsme měli celý zvukový záznam a samozřejmě hudbu kapely, která ji doprovázela. Tu jsem chtěl mít dobře nahranou. To ve výsledku znamenalo, že jsem dostal zhruba čtyřiadvacetistopý záznam, který jsem potom mohl ve filmu používat podle potřeby.

Pouštěli jste se s kolegou do projektu z celkem pro vás nových filmařských pozic. To vás nijak neděsilo?

Ne. Celé to vzniklo velice spontánně, nic jsme neplánovali. A na lidech z Letní Letné se mi všeobecně líbí, že jsou to všechno takoví odvážní lidé, kteří se nebojí dělat neobvyklé věci. My jsme k tomu přistupovali úplně stejným způsobem. Byla to odvaha zkusit nové věci. A nás filmování moc baví. Když jsme došli do fáze, že jsme měli k dokumentu udělat titulky, bylo nutné napsat někoho do kolonky režisér. My jsme ale říkali, že tam nakonec v pravém smyslu slova žádný režisér nefiguroval. Po domluvě jsme tedy s Jakubem pod filmem jako režiséři podepsaní oba.

A jak se to celé přihodilo s Rudym Omankowským?

Hned první den, co jsme se s Tatianou potkali a začali se bavit o tom, v čem je pro ni výjimečné být v Praze, zmínila se o tom, že Česko má nejlepší provazochodce na světě. A já se hned začal vyptávat, kdo že to je. A tak nám Tatiana vyprávěla o Rudym Omankowském. Tak jsem to potom vyprávěl Ivaně. Začali jsme hledat na internetu a dozvěděli se, že je ve světě dost známý. Celé se to tak díky jeho osobě a vazbám s Prahou i Tatianou pěkně provázalo.

A jak se na hotový film díváte dneska?

Ten projekt je pro mě ve znamení ohromné jízdy na jedné vlně, protože všichni, co na něm pracovali, byli podobně „prdlí“. I teď po delším čase, když si dokument pouštíme, a samozřejmě i když beru na vědomí, že jsme nějak ovlivnění tím, že jsme to celé zažili na vlastní kůži, tak nás to vždycky hodně zasáhne a cítíme pozitivní sílu.

Natáčení dokumentu Provazochodkyně nad Prahou

Po jak dlouhé době se Tatiana setkala se svým učitelem Rudym? Dnes už je to starý pán…

To netuším. Vypadalo to, že to bylo setkání po delší době a taky že o sobě celou dobu vědí. Zaujalo mě, ale jak je z toho jejich setkání cítit, že se moc rádi vidí. Rudy dnes žije ve Francii a v únoru oslavil osmdesáté třetí narozeniny. Drží světový rekord v přechodu po laně, což je dvanáct set padesát metrů. Říkal, že aby to nebylo úplně jednoduché, tak měl ještě pytel přes hlavu a dělal u toho ještě rozhovor pro nějaké rádio. Při tomhle vyprávění jsem si pak říkal, jestli to už není opravdu hledání adrenalinu. A napadalo mě to samozřejmě i v souvislosti s Tatianou. Jestli se nepotřebuje takhle stimulovat. Ale pochopil jsem, že ne. Že je to pro ni meditace a osvobození se a je v tom spousta zajímavé symboliky – nejistá chůze, která má začátek a konec, což je symbolika celého života, akorát dovedená do extrému.

S Tatianou jste strávil díky natáčení nějaký čas. Jak na vás působila?

Na mě působila hrozně skromně a zároveň jako člověk, který to má v hlavě srovnané. Bylo velice příjemné být s ní i s technikem Janem. Navíc bylo fascinující, že ti dva do Prahy přijeli sami. Bylo vidět, jak spolu dovedou krásně fungovat, třeba i když zatloukali kolíky. Na Letné si postavili cvičné lano, Jan to na místě celé vymyslel a pak teprve dorazil celý tým. Po přechodu Tatiany byla taky možná diskuze a ji do stanu následovaly stovky lidí. Sledovali ji jako celebritu, ale z jejího chování bylo vidět, že jí o nějakou slávu vůbec nejde. Pro ni bylo nejdůležitější, že mohla v Praze něco tak hezkého předvést. Je to skromný, milý a nesmírně koncentrovaný člověk. A mimochodem se jí nedávno narodilo miminko! Taky jsme promýšleli, jak to udělat s rozhovorem s Tatianou, protože mluvila francouzsky a my jsme nevěděli, jestli s námi bude chtít mluvit na kameru anglicky. Naštěstí jsme se ale rozhodli, že nám bude tlumočit můj bratr, který žil šest let ve Francii. Bylo velmi důležité, že to tak dopadlo a Tatiana mohla mluvit ve své mateřské řeči, protože tak dokázala vyjádřit všechny úvahy a nuance svého životního příběhu. Mluvila krásně a moudře.

Provazochodkyně nad Prahou

Monumentálně vypadala samotná konstrukce lana nad Vltavou…

To byla výzva i pro samotné profesionály. Normálně, vede-li lano nad zemí, drží kotvící lana lidi, aby vyrovnávali chvění hlavního lana, po němž Tatiana chodí. Tady to ale nešlo. Lano se napínalo přes řeku. Pak ale vymysleli, že povedou okolo hlavního dvě paralelní lana, která udělají stejnou službu.

Vás filmaře po technické stránce nic na místě nepřekvapilo?

Ani ne. Musím říct, že jsme zvládli všechno celkem slušně připravit. Co nás trošku znejistilo, ale to asi úplně všechny, že před začátkem celé akce začalo pršet. Tehdy jsme si říkali, že by bylo docela škoda, kdyby se to celé odehrálo za deště. Zase ale brzy jako zázrakem pršet přestalo, a dokonce se objevila duha!

rozhovor vedla Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto/video: Letní Letná © 2020

%d blogerům se to líbí: