Miroslav Donutil slaví sedmdesát: Nemám prostor pro vzpomínání (rozhovor)

Česká televize uvedla den před hercovým životním jubileem dokument Pan herec Miroslav Donutil. Bilanční dokument o jednom z nejznámějších českých herců je otevřenou zpovědí o Donutilově profesním i osobním životě. Filmem provází jeho syn Martin. Snímek je dostupný na ivysílání ČT. Právě dnes (7. února) slaví populární herec sedmdesáté narozeniny.

Miroslav Donutil se synem Martinem

Dokument Pan herec Miroslav Donutil je dialogem otce a syna. Čí to byl nápad?

George, režisér a kamarád, se kterým točím říkal, že by bylo dobré, kdyby dokument provázel Martin, ten s tím souhlasil.

Kulaté narozeniny jsou vždy prostorem pro bilanci. Máte k tomu tendenci? Na co byste vzpomínal nejradši?

Nevím, zda mám ve svém životě prostor pro vzpomínání. Myslím, že spíš ne. Spíš vždycky uvažuji směrem kupředu a vzpomínání, pokud k němu tedy dojde, se vždycky váže k tatínkovi a mamince a dalším příbuzným, k rodině jako takové. Právě před strýčky a tátou mě napadlo vyprávět příběhy a zjistil jsem, že to funguje. Vzpomínám na dětství, na mládí, na Husu na provázku v Brně… na všechna ta krásná léta strávená tam. Bylo to pětadvacet let ve společnosti úžasných kolegů. Asi i na základě tohoto vznikne kniha, která by mohla doplnit knihu Pan herec. Bude posílená o vzpomínání těch, kteří život žili do nedávné doby se mnou. Ať už šlo o kamarády nebo herce… to spektrum je opravdu široké.

Zmínil jste Husu na provázku a legendární ročníky na JAMU. Čím si vysvětlujete, že vznikla taková herecká synergie? A funguje podle vás doteď?

Stále se potkáváme. Je to zvláštní, že tenkrát se v Brně sešlo tolik talentovaných lidí. V našem ročníku byl například Pavel Zedníček, Svatopluk Skopal, Pavel Trávníček. O ročník výš studoval Jiří Bartoška, Karel Heřmánek, pod námi zase Olda Navrátil, Dáša Veškrnová později Havlová. Nad Heřmánkem byl ještě Bolek Polívka, Jana Švandová a Eliška Balzerová. Těch jmen se tam tehdy nakupila celá řada a skoro všichni prošli Provázkem, zvládli ten „křest ohněm“ nebo se pak rozprchli do všech možných divadel. Dost z mých tehdejších kolegů mělo přede mnou velký náskok, většina z nich totiž dávno účinkovala v divadlech v Praze. Já jsem do Prahy přišel vlastně až po roce 89, ale to mi prakticky vůbec nevadilo, protože jsme na Provázku zažívali nádhernou éru a projeli jsme spoustu zemí. I díky tomu jsme byli ušetřeni kontaktu s těmi tehdy ne příliš kvalitními filmy a televizními inscenacemi. Mohli jsme si jít svou vlastní cestou a byli jsme takovou guerillou probojovávající se tou námi nenáviděnou politickou garniturou.

Měl jste tehdy nějaký vzor? Máte ho dnes?

Nikdy jsem se nesnažil ubírat cestou následování nějakého vzoru, protože jsem přesvědčen o tom, že každý člověk je jedinečnou životní jednotkou. Kdysi jsem si dokonce získal pár nepřátel tím, když jsem v jednom rozhovoru reagoval na větu, že jsem druhý Menšík. To je na jednu stranu sice hrozně potěšující, ale není to možné. Pan Menšík byl jen jeden. Řekl jsem tehdy, že nejsem druhý Menšík, ale první Donutil, což u některých lidí vzbudilo nevoli. Mysleli si totiž, že se vyvyšuji, ale tak to vůbec nebylo myšleno. Jen si zkrátka myslím, že každý z nás v životě vystupuje sám za sebe. Tudíž můžete mít sto tisíc vzorů a je vám to málo platné, protože se nikdy nedokážete vcítit do jejich nazírání na svět. Jakýkoliv vzor pro vás tak může představovat cosi, co vidíte v dáli a říkat si: Marvan to hraje dobře…Všechno jsou to krásné věci. Ale to, jakým způsobem to odprezentujete vy a co z vás se v tom výkonu objeví, to je to nejpodstatnější. A v tom vám vzor nepomůže.

Miroslav Donutil v seriálu ČT Labyrint

Jedním z klíčových momentů vaší kariéry, spojeným i s Husou na Provázku, byla Balada pro Banditu. Čím si vysvětlujete, že pořád táhne, a to i mladší publikum?

Miloš Štědroň napsal skvostné písničky, tehdy jsme ale vůbec nevěděli, že texty k nim napsal Milan Uhde. Ostatně napsal i scénář k představení v divadle a filmu. Vědět pravdu o autorství bylo tenkrát zakázané, nebo spíše tabuizované. A ti, kteří tvrdí, že to věděli, tak lžou, protože to byl jenom Milan Uhde a Zdeněk Pospíšil, nikdo jiný. Právě Zdeněk byl uveden jako autor. Nám jenom bylo podezřelé, že nám nosí čisté a úhledně napsané stránky textu, když před tím nosil všechno zapatlané od nutrií, které tehdy choval, a pomuchlané. Stejně tak jsme se později dozvěděli, že Milan Uhde byl i autorem Pohádky Máje, kterou přepsal podle originálu. Čím míň se toho tehdy vědělo, tím to bylo lepší. Hráli jsme takto spoustu věcí – například hry Václava Havla. Tam byl zase podepsán jako autor P.Oslzlý a budiž přičteno ke cti Jirkovi Svobodovi, režisérovi, který přijel jako člen schvalovací komise se soudružkou Švorcovou, že na hru Václava Havla tehdy reagoval velmi pozitivně a říkal: mně se to velmi líbí, jak to ten pan Oslzlý napsal. I když moc dobře věděl, že to napsal Havel, tak nahlas nepřipustil, že by autorem mohl být někdo jiný než Oslzlý. K tomu, že jsme si dělali, co jsme chtěli, bez jakýchkoliv skrupulí, se váže celá řada vtipných historek. Byli jsme v Brně, dvě stě kilometrů od Prahy a mohli jsme si dovolit mnohem víc, než si mohli dovolit v hlavním městě.

Můj strýčej Archimedes (foto: ČT)

Spolupracoval jste i s další „trezorovou“ autorkou Věrou Chytilovou. Co vám ty filmy daly? Dědictví, Pasti pasti pastičky…

Věra byla úžasná, nedá se na ni zapomenout. Byla svá, dokázala se do režie absolutně ponořit. Dokonce vstupovala do záběrů: když viděla, že je záběr špatně postavený, tak tam vlítla, začala to přestavovat a kameraman šílel. Byla nadšená tím, když se něco povedlo, rozčílená, když ne. Na všechny křičela. Jednou jsem se jí ptal: „Věrko, proč na všechny tak řveš?“ A Věra odpověděla: „Protože jsem ženská a kdybych neřvala, tak si mě ti chlapi ve štábu vůbec nevšimnou.“ Byla to žena divoká, sršatá, krásná. Poslední moje vzpomínka na ni je, když slavila osmdesáté narozeniny a já jsem přišel pozdě. Nesl jsem kytici – ještě to má ale odbočku. Slavilo se na FAMU a já omylem vlezl do vedlejších dveří, kde v restauraci byla spousta lidí a slavili narozeniny. Ale úplně jiného člověka, což mi hned nedošlo. Tak jsem se tam plížil s kyticí a ptal se všech, kde je Věra. Na to mi lidé odpovídali, že kde je Věra neví, ale že tamhle pan profesor má devadesátiny. No až pak jsem vešel na FAMU a Věra šla zrovna ze schodů, protože se už chystala domů. Tak jsem se jí omluvil a ona řekla: „Zase jdeš pozdě.“ Předal jsem ji kytici, ona si ji vzala a říká: „No ale to je nejkrásnější kytice, jakou jsem dnes dostala, jinak ty ostatní nestály za nic.“ Odcházela k autu. V ten moment přijela Dáša Havlová a ptá se mě, kde je Věra. Běžela za ni k autu s kyticí, podávala ji okénkem auta a já slyším: „To je nejkrásnější kytice, kterou jsem dostala, všechny ostatní nestály za nic.“ To byla Věra.

Miroslav Donutil v oblibených Pelíšcích (foto: archiv)

Čekal jste, že se filmy, které jste natočil, stanou takovým fenoménem a zlidoví?

Jak u čeho. Třeba u Pelíšků jsme si byli jistí tím, že točíme krásný film. Že bude až tak úspěšný a že se stane takovou ikonou, to jsme netušili. Stejně jako jsme netušili, když jsme zkoušeli v Národním divadle Sluhu dvou pánů, že to vzbudí takový ohlas. A stejně tak jsme si nedokázali představit, že by Dědictví dospělo do takové fáze obliby. Tehdy se psalo, že to je konec Věry Chytilové a že už nikdy nic nenatočí a jaký je to blábol. To samé jsme si četli o filmy Pasti, pasti, pastičky. Že jak by se mohlo střílet v nemocnicích. O dva roky později se střílelo v nemocnici. Věra viděla vždy do budoucna. Měla daleko intenzivnější vhled do života než mnoho jiných. Ne, že bychom si dokázali představit, jaké to vzbudí sympatie u diváků, ale byli jsme si jistí, že vstupujeme do něčeho, co je velmi šikovně a krásně napsané.

Doktor Martin (foto: ČT)

Do spousty těchto filmů jste vtisknul svoje repliky a nápady. Jak na to režiséři reagovali?

Mám pocit, že vždy příznivě. Když jsme točili Černé barony, tak jsem z vyprávění znal důstojníka z Brna, který měl ty samé historky, jež jsem pak použil. Miroslav Švandrlík to schválil a strašně se smál. Zdeněk Sirový jako režisér to akceptoval. Vyskytli se někteří herečtí kolegové, kteří se ptali, zda už toho není moc. Zdeněk je ale vždycky zpražil. Postava poručíka Troníka měla pár vět. Postupem času jsem na ně nabaloval další a další příhody toho pána, který mě později vyznamenal takovým uznáním. Přijel jsem do Brna a najednou mě zastavil starý člověk a říká: „Dobrý den, já jsem Vanilka.“ Na což jsem mu odpověděl, že to je opravdu krásné jméno. A on mi vysvětlil, že to není jméno, ale přezdívka a že je tím důstojníkem, kterého jsem hrál v Černých baronech. Řekl mi, že jsem to hrál moc hezky, protože byl tehdy opravdu takový vůl. Tak to byla velká poklona.

Když se posuneme od filmům k seriálu. Na natáčení Doktora Martina jste tehdy před skoro šesti lety říkal, že nejste seriálový herec. Změnil se od té doby Váš pohled na seriály? Šel byste do podobného projektu i teď?

Postupem času jsem zjistil, že seriály dostávají větší přísun peněz, a to nejen tady, ale v Hollywoodu a všude. Dostávají se k divákovi daleko intenzivněji, a navíc mají čím dál tím vyšší kvalitu. Potěšilo mě, když za mnou Česká televize přišla s nápadem, že bych měl účinkovat v seriálu, který režíruje Jirka Chlumský a jmenuje se Špunti na cestě. Je to otec Pavla Lišky, bývalý zvukař a bedňák skupiny Katapult. Nadchlo mě to o to víc, že je to velmi vtipně napsané a na tu práci se velmi těším. Bude to můj další seriál po Hotelu Herbich nebo Četnických humoreskách. Tam jsem hrál fotografa Líbala. Až teď jsem seriál viděl s odstupem času v televizi a výborně jsem se bavil. Stejně jako u Doktora Martina, kterého jsem také viděl až při reprízách. Už při přečtení prvních pěti dílů jsem si říkal, že to nemůže být trefa mimo.

Miroslav Donutil ve filmu Román pro muže

Poslední dobou je Vaše jméno spjaté s filmy Jiřího Svobody, na druhou stranu nyní točíte s Olmem Omerzu, což je jeden z největších režisérských objevů. Podle čeho si vybíráte role? Změnil se nějak Váš přístup k nim?

Nezměnil, od samého začátku jsem si vybíral role podle toho, jak moc mě zaujala četba scénáře. Už v dobách, kdy o mně vůbec nikdo nevěděl, nikdo mě neznal, jsem projevoval tu míru troufalosti, že když mi nabídli roli ve filmu Únos Moravanky, tak jsem všem řekl, že tohle dělat nebudu a z produkce z Barrandova mi volali: „Tím jste skončil navždy, nikdy si už nezatočíte.“ Samozřejmě, že mě to vystrašilo a věděl jsem, že tím, že jsem v Brně, tak je to dokonce možná i pravda. Ale vzápětí se ozval Juraj Herz a točili jsme film Straka v hrsti. Ten film posléze zavřeli do trezoru, asi aby se neztratil… S Jurajem jsem potom ale ještě natočil celou řadu filmů. Teď v poslední době si už opravdu vybírám jen věci, ve kterých se budu cítit šťastný a nebudu ztrácet drahocenný čas. Dost filmů jsem odmítl. Na druhé straně mi teď poslal krásný scénář Honza Prušínovský, kterého stejně jako Olma považuji za budoucnost českého filmu. Na natáčení se velmi těším. Třeba se objeví ještě něco dalšího. Já mám vždy jen strach z jedné věci: co říct, když se vám to nelíbí. Všichni dělali, co mohli a co teď? Říct to narovinu, nebo říct, že nemáte čas? Většinou však opravdu čas nemám, protože, musím zaklepat, nabídek je opravdu dost.

K herectví se dostal i Váš syn Martin. Jak jste reagoval, když vám to řekl?

Řekl jsem mu ať počká, ať vystuduje střední školu a pak, když to bude stále chtít, tak ať jde studovat JAMU, HAMU, FAMU, DAMU, co chce. On si ale prosadil, že půjde na konzervatoř. Bylo pak velmi příjemné zjištění, když přišlo anonymní pořadí přijímacích zkoušek a on byl první v pořadí. To však byl teprve začátek. Deset prvních si totiž předvolali a on řekl svoje jméno a už to začalo. „A vy jste nějak…?“ „No, tatínek.“ Nakonec ukončil čtyři povinné ročníky a dostal nabídku z Provázku. Téměř až symbolické. Tehdy odehrál u Vladimíra Morávka, který tam působí spoustu krásných rolí, pak tam přišel režírovat Michal Dočekal. A ten si ho vzal do Prahy a dnes je v Městských divadlech pražských. Kromě Četníků z Luhačovic zatím žádnou významnou příležitost k filmování nedostal. A mám dojem, že už si ji zaslouží.

Martin Donutil v seriálu Četníci z Luhačovic

Kam myslíte, že směřuje české divadlo a český film?

Nevím, ale pořád si myslím, že je tu velký potenciál, zvlášť teď po spolupracích s Olmem Omerzu nebo Janem Prušinovským. Zrovna tihle dva kluci jsou podle mě budoucnost českého filmu. Když vidím, jak pracují a vědí, co chtějí, tak o budoucnost českého filmu obavy nemám. I přes množství vznikajících podprůměrných filmů, kdy vlastně nevím, jak mohou vzniknout, když na kvalitní film se peníze sehnat nedají. Co se týče divadla, tak to je neustálý vývoj, neustálá tvorba. Znám to s Provázkem. Pořád jsme probojovávali nové tendence. Někteří tomu vůbec nerozuměli. Dnes jsem sám v situaci, kdy už také nějakým věcem méně rozumím, nebo je méně chci chápat. Postupujícím věkem se člověk stává určitou konzervou v tom, co zná a jaké má zkušenosti. Nechce se mu moc přijímat to, že se Prodaná nevěsta odehraje v zubní ordinaci, ale asi to je součást vývojového trendu divadla a já mám pocit, že už ten nový trend ovlivňovat nebudu.

Co berete jako Vaši největší roli?

Jsou role, o kterých se ví málo. Pro mě zásadní zlom představovala role starého Karamazova v Karamazovcích, které režíroval Peter Scheuhaufer. Tehdy mi řekl, že když na sebe prostřednictvím té role vyklopím všechno, co prožívám a nebylo toho málo včetně té nemoci… Po premiéře za mnou přišel Peter, poklepal mi na rameno a řekl, že jsem se stal hercem. Tohle považuji třeba za jedno ze svých klíčových představení, ale moc se o něm neví, protože Bratři Karamazovi, se tenkrát hráli i v Praze. Mohl bych jmenovat ještě například Truffaldina ve Sluhovi dvou pánů, ale i další. Těžko se to rozhoduje, skoro všechny mám rád.

-red-
zdroj: Česká televize 
foto/video: archiv, Česká televize © 2021

%d blogerům se to líbí: