Recenze: The Father – brilantní scénář a uhrančivě věrohodný Hopkins

Mezi snímky bojujícími o Oscara je letos i nenápadné, zdrcující drama s Anthony Hopkinsem v roli stárnoucího muže, bojujícího s nastupující ztrátou paměti a degenerací jeho kdysi bystré mysli.

The Father je intimním, konverzačním a velice pomalým dramatem, adaptujícím několik let staré divadelní hry autora Floriana Zellera, který ji jakožto scenárista a režisér pro velké pláno převedl sám. Divadelní předloha ze snímku jasně prosvítá, snímek vypráví velmi silný příběh za pomoci zcela minimalistických prostředků, jen několika málo různých prostředí a pouze několika málo tónů diegetické hudby. Jakkoli opulentní kulisy, bohatá výprava nebo vydírající zvuk strun by však jen hrály druhé housle hereckému koncertu Anthony Hopkinse.

Jeho výkon je subtilní, nenápadný, lidský, ale zcela uhrančivý, věrohodný a naprosto se vryje pod kůži, aniž by herecká legenda musela sahat k jakýmkoli velkým hereckým gestům nebo plamenným projevům. Hopkins se zkrátka v celé své odvaze na 90 minut stává neobyčejně zranitelným starým mužem, zrazovaného vlastní skomírající myslí a nejistotou způsobenou náhlými ztrátami paměti.

Hopkins přitom nenadále a velmi věrohodně střídá momenty vřelosti a rozvernosti, kdy nenápadně pohladí dceru po rameni nebo vzpomíná na mládí, s ledovou podrážděností a frustrací, jako když se utrhne na veselou mladou ošetřovatelku nebo již poněkolikáté nemůže najít své hodinky. Jeho bolest a zmatení jsou hmatatelné, nakažlivé a velmi sugestivní, divák tak má hned několikrát potřebu Hopkinsovu postavu pevně obejmout. Zejména samotný závěr snímku pak je v tomto ohledu až srdcervoucí. Kromě vskutku oscarového výkonu Hopkinse je samozřejmě fantastická i Olivie Colman v roli jeho dcery, věrohodně balancující zodpovědnost a láskyplný dluh vůči rodičovi s touhou po normálním životě.

Zdrojem síly snímku je však krom hereckých výkonů i nesmírně chytře vystavěný scénář, díky kterému tápeme v okolí úplně stejně, jako hlavní postava a zároveň nedůvěryhodný vypravěč celého filmu. Spolu s ním bloudíme v prostoru i čase a topíme se v dusivé nejistotě, zda naši blízcí jsou skutečně těmi, za koho je považujeme, v čím bytě se zrovna nacházíme, jak dlouhá doba uběhla od poslední návštěvy ošetřovatelky nebo co se přesně děje s jednou z milovaných dcer. Divácká nejistota pak je přímo úměrná zhoršujícímu se mentálnímu rozpoložení hlavní postavy, aniž by však film kdykoli zašel za hranu a začal se svou hrou s nejistotou diváka a jeho emocemi ukájet.

Martin Mažári, Totalfilm.cz
foto/video: Lionsgate UK, Totalfilm Media © 2021