Recenze: Ještě máme čas – citlivá sonda do vlastního dospívání jako režijní debut

Viggo Mortensen v hlavní roli svého režijního debutu inspirovaného vlastním dětstvím a dospíváním. Liberální John žije ve slunné Kalifornii obklopen milující rodinou, daleko od provinčních hodnot tvrdého a homofobního otce (Lance Henriksen). Ve chvíli, kdy se u otce projeví příznaky stařecké demence, cítí John povinnost překonat křivdy minulosti a postarat se o něho. Drama o odpuštění, zodpovědnosti a křehkosti rodinných vztahů zazářilo ve výběrech MFF Cannes, Toronta nebo Sundance. Autorský snímek Ještě máme čas nyní vstupuje do českých kin.

Viggo Mortensen už dávno není jen sveřepým Aragornem, ale charakterovým hercem řady poloh – jak ukázal v nedávných letech v roli propagátora alternativního rodičovství v Tohle je náš svět nebo jako lehce buranský řidič v Zelené knize. Ještě máme čas je silně autorským projektem, ve kterým si herec nejen zahrál hlavní roli, film si ale i sám napsal, produkoval, zrežíroval a napsal pro něj hudbu. Je tedy zjevné, že námět a sdělení snímku musí být pro 62letého tvůrce velmi osobní. A jak 112 minut jeho rodinného dramatu ukazuje, navrch je i velmi osobitý.

Ještě máme čas je film rozhašený podobně, jako protagonistův vztah s otcem. Lance Henriksen předvádí herecký výkon plný zloby, zášti a frustrace životem, který je po herecké stránce velice přesvědčivý, zároveň však svou kadencí a frekvencí nedává divákovi čas vydechnout. Jednoduše řečeno, navzdory skvělému herectví je jen velmi těžké sledovat takovou porci zapšklosti a holého minima oddechových momentů. Výsledek je tak poměrně ambivalentní a trávení stopáže s postavou Henriksenova bigotního důchodce je tak velmi náročné. Patrně jde o tvůrčí záměr, který naznačí obtížnost soužití s podobně zlomeným rodinným příslušníkem, a realismus a nepřikrášlenost snímku mu skutečně dodává jisté kouzlo.

Viggo tak předvádí scenáristickou i režisérskou zručnost, dramaturgicky jeho prvotina ovšem pokulhává a místy působí repetetivně. Film jako by se blížil k poetice, kterou se mu ale nikdy nezadaří zcela vystihnout, nedaří se mu v divákovi probudit katarzní emoci a ukázat, proč by mu na stárnoucím muži vlastně při sledování jeho melodramat mělo záležet. Poněkud divácky frustrující pak je i nepochopení toho, proč Henriksenovi jeho filmové děti veškeré výlevy zlosti donekonečna tolerují, byť jsou namířeny třeba i vůči jejich vlastním ratolestem. Nabízí se srovnání s nedávným oscarovým dramatem Otec s Anthony Hopkinsem, které zlomení starého muže bojujícího s nastupující demencí zachytilo daleko citlivěji a emocionálněji.

Martin Mažári, Totalfilm.cz
foto/video: Aerofilms © 2021