V rámci speciální retrospektivy krátkých filmů na letošním Pragueshorts festivalu jsme si povídali s trochu plachým, ale výrazně inteligentním a sečtělým Bukurešťanem Radu Judem. S výrazným rumunským režisérem jsme řešili, co definuje dobrou kinematografii, jeho krátké i celovečerní filmy. Retrospektivu tohoto talentovaného tvůrce můžete vidět v kinech v Praze a v regionech po celé ČR, ale i online na www.kviff.tv.
Režisér Radu Jude foto: ©Silviu Ghetie
Je docela těžké vás dostihnout na rozhovor. Když jste mi napsal jenom jediný možný termín, věděla jsem, že nemám na výběr.:)
Já to tak mám.:) Jsem pořád v procesu. Teď se chystám na natáčení jednoho krátkého filmu, který by měl být součástí většího konceptu. Ale to se ještě uvidí. Pojedu točit asi dvě stě kilometrů od Bukurešti.
Když jsem viděla záznam z letošního Berlinale, kdy vám oznamovali, že jste vyhrál Zlatého medvěda, vypadalo to, že tomu vůbec nevěříte a že snad cítíte až rozpaky.
To je pravda. Já tomu ještě pořád nemůžu uvěřit ani teď! Navíc jsem docela stydlivý člověk.
Taky jsem si hned říkala, že to je vlastně dobře, že jste tu cenu vyhrál právě letos. Četla jsem totiž váš názor pro americké filmové servery, kde jste mluvil o tom, že opravdu nemáte rád „klauniádu“, která se okolo filmových festivalů koná.
Nejsem příznivcem toho, co se kolem filmového umění děje. Všechno to fixování se na večerní róby, večírky a červené koberce, prostě celý ten glamour svět. Tohle se týká hlavně amerického filmového průmyslu. Pro mě je film mnohem důležitější jako umění. Podstatné je kinematografii vnímat jako uměleckou disciplínu, ne stavět na nablýskané tváři filmového průmyslu.
Vy se zaobíráte jak celovečerními snímky, tak i krátkometrážními filmy. Jak se rozhodujete, které téma natočíte a v jaké filmové ploše?
Je to velká věc, ale vlastně úplně nevím. Myslím si, že každé téma může být natočeno ve velké nebo i malé formě. Je to asi otázka schopností. Záleží na kapacitě filmu, kde může jeden experimentovat. U celovečerního filmu je to mnohem větší tlak ze všech stran kvůli financování a distribuci a tak dále. Krátké filmy nabízí trochu větší svobodu.
Filmy si produkujete sám?
Ne, mám většinou stejnou producentku, kterou je Ada Solomon. Občas dostaneme finance od filmového centra, někdy na filmu pracujeme zcela nezávisle.
Lampa s čepičkou – jeden z uváděných krátkometrážních snímků Radu Judeho
Všimla jsem si u těch krátkých filmů, které jsou prezentovány na Shortfilms, že se v nich opakují stejní herci. Dává vám to osobně nějakou jistotu v tom, že už víte, co můžete čekat?
Někteří herci se mi ve filmech opakují, to je pravda. Pár těch, které jsem ke spolupráci přizval, se stali přáteli a chtěli a chtějí mi dál pomáhat. Mnohé filmy vznikaly taky s velmi nízkým rozpočtem a třeba herec Serban Pavlu je vždycky nadšený pro spolupráci, a mnohdy i bez jakýchkoliv financí.
To je super, mít takové výborné kamarády, ne?!
To je! A já se snažím toho moc nezneužívat.
Také jste pracoval jako pomocný režisér u Costy-Gavrase. Co mi můžete říct o vlivu zkušeností, které jste tehdy jako téměř čerstvý filmař nasbíral. Zmiňoval jste někde, že jejich sílu jste si uvědomil až mnohem později. Jakým způsobem vás tedy formoval a posouval vaše vědomosti o filmovém světě?
Víte, když je člověk mladý, tak interakce s dalšími lidmi je nesmírně důležitá. To, co vlastně skrze ni dostanete, je velice těžké někomu dalšímu popsat slovy. Ta zkušenost je něco mnohem víc než, že jen máte možnost s někým hovořit. Sama interakce je klíčem. Ve škole jsme se samozřejmě naučili všechno, co je technicky potřeba, kam postavit kameru a další věci, ale výměna informací, která se mezi námi děla, byla moc důležitá. Nebylo to tak, že bych hltal každé jeho slovo a snažil se pak všechno okamžitě implikovat na svoji práci. Později mi došlo, jak moc důležitá pro mě byla jeho osobní vážnost a soustředěnost s jakou se zaobíral svou prací na filmech. Dělal si hodně rešerší, což pravděpodobně dělá dodnes, nevím… Tomuhle typu vážnosti člověk porozumí až později, od určitého věku.
Rozsáhlé rešerše vás taky definují, bavíme-li se o vašich celovečerních filmech…
Ano, jsou důležité. Myslím, že kinematografie je studijní nástroj reality, života a do určité míry způsob, jak se jeden může z historie něco naučit a pochopit souvislosti, jestli se to tak dá popsat. A proto, aby člověk mohl točit film, je potřeba být připraven. Kinematografie je způsob, jak vytvářet konexe, propojit kameru s herci, přidat zvuk, hudbu, kostýmy… A proto, aby to někdo mohl udělat, je buď potřeba životní zkušenost, výborná pozorovací schopnost nebo skvělá kultura. A nejlepší je mít samozřejmě všechno tohle dohromady. Rešerše dělám proto, abych byl schopen tohle všechno propojit. Osobně jsem dával dohromady historický film, takže vím, o čem mluvím. Třeba takové židle. Jak si je ale vyberete? Musíte vědět něco o historii nábytku. Samozřejmě můžete mít nebo máte k ruce architekta, ale vy jste režisér, vy ve výsledku rozhodujete o všem. Jen tak můžete vytvářet něco hlubšího a neopakovat jenom určitá klišé.
A to je taky důvod, proč mluvíte o tom, že vaše filmy jsou značně ovlivněny literaturou. Z ní vlastně získáváte spoustu informací?
Ano i ne. Nejsem si úplně jistý, jestli jsou moje filmy tolik spojené s literaturou… No, možná je to proto, že jsem mluvil o jednom citátu od Stendhala. Ten mluvil o tom, že se učí o literatuře a psaní knih z dalších druhů umění jako je výtvarné umění nebo hudba. Myslím, že pak člověk dokáže lépe pochopit, jak filmové umění funguje.
Teď bych se vás ráda zeptala na krátké filmy, které jsou promítány na Shortfilms v Praze. Je mezi nimi nějaká souvztažnost?
Neřekl bych. Jsou poměrně rozdílné a vztahují se k různým pracovním i životním etapám mého života. Nikdy jsem o nich neuvažoval jako o jejich nějaké propojenosti.
Který z nich máte nejraději? Který je pro vás osobně tím nejdůležitějším? Tedy pokud máte chuť o nich takhle uvažovat…
Já si nedělám nějaký osobní seznam oblíbenosti svých filmů, ale můžeme to udělat jen tak z pro čtenářovu radost a zvědavost. Na vrchol svého osobního žebříčku umístil ten, který se jmenuje Z rána a je z roku 2007, i když u diváku měl velmi mizivý úspěch. Byl to film velmi nízkého rozpočtu, trochu kýčovitý a zároveň troufalý.
Z rána
Když divák vidí vaše celovečerní filmy, dívá se na často na sekvence propojené technikou montáže.
Montáž používám jako vyjadřovací prostředek filmu tak posledních pět šest let. Není to něco, co by vytvářelo klasický příběh. Je to spíš koncept, intelektuální záležitost. Třeba když si vezmete Chaplinovu Moderní dobu, kde jsou záběry na stádo ovcí na louce a pak střih a záběry davu lidí, který vychází z metra, aby se dostali do práce. Ona má montáž daleko hlubší tradici i mimo filmový svět. Celý modernismus je vlastně založený na koláži nebo chcete-li na montáži. V kinematografii s ní začal Sergej Ejzenštejn, používal ji Jean-Luc Godard nebo Pier Paolo Pasolini a mnoho dalších.
A montáž se vztahuje i k vaší práci na reklamách? Tam přece ve velmi krátké době musíte divákovi a potenciálnímu zákazníkovi sdělit velké množství informací.
To ano. Já už jsem ale svět reklamy docela opustil. Naposledy jsem nějakou natočil asi tak před sedmi lety. Chtěl jsem se naplno zaobírat natáčením filmů. Vytvářet reklamy je super proto, aby si člověk vydělal peníze. Stojí to taky ale hodně energie, a to koncentrované.
Mám pocit, že budeme-li se bavit o rumunském filmu, ten podle mě někam směřuje na rozdíl od toho českého.
A proč tomu tak je? Na chvilku si vyměníme role…
Nejspíš jsme ztratili koncept. Někde jsme se zapomněli a nechali jsme všechno to, co se dalo považovat za stavební kameny, rozpadnout na fragmenty a nedokážeme je, alespoň zatím, znovu posbírat. Ale to byste mi jako daleko větší odborník na film asi dokázal osvětlit vy…
Možná je celý stav dost spojen taky s financováním filmů. Já si ale zase úplně nemyslím, že by rumunská kinematografie byla právě teď nějak extra. Ano, máme filmaře, kteří jsou velice silní v kramflecích. Mají talent a spoustu energie. Taky se trochu změnila pravidla financování rumunských filmů. Co se témat současného rumunského filmu týká, máme tu nový realismus. Teď je vedoucím momentem kinematografie, který jsme někdy na konci 60. letech minulého století záhadně ztratili. Rumunsko má velice zajímavou skladbu společnosti. Je to posttotalitní země propojená s novodobím kapitalismem. Na tom se dá stavět, ale může to fungovat jenom nějakou dobu. Teď přichází podle mě čas na redefinici rumunské kinematografie a každého jednotlivého rumunského filmaře. Divák přece nechce a nemůže koukat pořád na stejné věci.
připravila: Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto/video: Totalfilm.cz, Aerofilms, Film Servis Festival Karlovy Vary, a.s. © 2021
