Laurent Tirard: Vypadalo to, že adaptace Přípitku se nedá natočit (rozhovor)

Před pár dny si naše kolegyně mohla povídat s francouzským scenáristou, režisérem (Mikulášovy patálie, Asterix a Obelix ve službách Jejího Veličenstva) a také autorem skvělé knihy rozhovorů (Lekce filmu) Laurentem Tirardem. Do znovuotevřených českých kin totiž zavítala jeho zatím poslední komedie Přípitek, která vypráví o třicátníkovi Adrienovi, jeho bohaté fantazii a jedné nudné rodinné večeři. Našich vymezených dvacet minut pro rozhovor se mohlo protáhnout jenom na půl hodiny, ale čas strávený společným povídáním o světě filmu a životě samotném vás snad potěší, stejně jako kolegyni Dagmar Šimkovou. A vyražte na Přípitek do kina! Po všech těch lockdownech si krásně pročistíte bránici a posílíte imunitní systém smíchem.

Laurent Tirard

Co vás přivedlo k rozhodnutí natočit Přípitek?

V několika posledních letech jsem sledoval, jak se filmový průmysl přeorientovává na svět seriálů, a docela jsem to chápal. Mnohdy byly výsledky mnohem kreativnější než to, co bylo k vidění v kinech. A tak jsem došel k závěru, že jestli chceme, aby lidi zase do kina chodili, je potřeba zapracovat na originalitě scénářů a být co nejkreativnější. A když něco takového vyslovíte nahlas, potřebujete mít projekt, který daným kritérium odpovídá. Když jsem si přečetl knihu Fabrice Cara, měl jsem silný pocit, že to je přesně to, co jsem hledal a potřeboval. Když jeho knihu čtete, je většinou první reakce na ni taková, že se její děj nedá převést do filmového scénáře. Celá je psaná tak, že vlastně vidíte hlavnímu hrdinovi do hlavy a ten je lapen u večeře a čeká na smsku. To je vlastně děj celé knihy.

To ale zní dost nudně…

Přesně! Ale já v tom viděl příležitost a byl jsem celkem troufalý. Věděl jsem, že práce na scénáři nebude jednoduchá, že to bude docela výzva. Ale i tak jsem to chtěl zkusit. Tušil jsem, že když se to povede, bude to skvělé. V mojí práci, a to tak bylo i v případě Mikulášových patálií (2009) jsem se jistým způsobem pokoušel divákům ukázat, jak funguje něčí hlava. A vlastně to ve výsledku je to o tom, jak funguje moje šílená představivost. (smích) Pokouším se ostatním ukázat, jakou perspektivou vnímám svět já, ať už v tom lepším nebo horším světle. Takže-přečetl jsem tu stejnojmennou knihu, zavolal jejímu autorovi, kterého shodou okolností znám a řekl jsem, že ji přepíšu do filmového scénáře a natočím podle něj film. Na to mi Fabrice po delší pauze odvětil „a jak?“ (smích) Byl první v dlouhé řadě těch, kteří mi říkali, že jsem se zbláznil, když chci tohle točit. Musím říct, že i já jsem měl momenty, kdy jsem si říkal, jestli to není stupidní nápad a jestli to bude pak na plátně fungovat.

A s herci to bylo jak?

To bylo moc pěkné. Všichni, které jsem oslovil ke spolupráci na filmu, se mi do čtyřiadvaceti hodin ozvali s tím, že chtějí být součástí projektu. Věděli, že to bude výzva a vnímali určitou originalitu příběhu. Já jsem vždycky spolupracoval s velkými studii, ale tady u Přípitku jsem se obrátil na nezávislý trh a tam našel lidi, kteří mému projektu věřili a chtěli ho financovat. Byla to příjemná změna být obklopen lidmi, kteří nejsou tak pohlceni těmi velkými produkcemi. Každé ráno, když jsem dorazil na natáčení, jsem se v duchu modlil, aby to, co jsme chtěli ten den natočit, fungovalo. A to zcela upřímně! (smích) Tyhle moje pocity znali všichni, kteří byli na place. A naše naladění bylo stejné. Pokoušeli jsme se natočit něco nového, jiného, originálního. Byla to nádherná zkušenost. Opravdová spolupráce s herci a štábem.

Viděl už autor knihy výsledek – tedy váš film?

Viděl. Film jsme dokončili v červnu minulého roku, ale pak přišla zase další koronavirová vlna. Ale abych se vrátil zpět k vaší otázce. Fabrice film viděl, líbil se mu a byl dokonce až šťastný. Bylo to poprvé, kdy někdo jeho práci použil jako předlohu pro film. I když napsal a nakreslil už spoustu knih a komiksů. Co se mu opravdu na filmovém zpracování líbilo, byly emoce. Byl překvapen jejich množstvím. Kniha vypráví o někom, kdo je opravdu nešťastný a naštvaný na všechny a na všechno a humor je hodně černý. Já jsem se ale snažil vykřesat nějaký pozitivní potenciál, přidat trochu poetiky a naděje. Knížka končí tím, že Adrien dostane očekávanou zprávu. Já jsem ale cítil, že tím můj film skončit nemůže a že musí dojít na onen přípitek.

Přípitek (foto: Aerofilms)

Vy celkem často pracujete s knižními předlohami. Dává vám to větší jistotu pro práci nebo je to čistě náhoda?

Začínal jsem jako scenárista. A pamatuji si, že když jsem natočil svůj první film, který jsem i sám napsal, někdo za mnou přišel a zeptal se mě, jestli budu točit filmy i podle knížek. Na to jsem tomu dotyčnému tehdy odpověděl, že mám spousty nápadů na to, co bych chtěl točit a knížky jako mustr nepotřebuju. Ale pak se to několikrát stalo. Nikterak záměrně. Je to zvláštní, když nad tím tak přemýšlím. Pokaždé, když dokončím film, myslím si, že už vím, na kterém dalším projektu budu pracovat a pak najednou do situace vstoupí osud a všechno je jinak. (úsměv) Když jsem četl Fabricovu knihu, pracoval jsem na historickém filmu z období renesance. Velký projekt, spousta peněz. Snažil jsem se to nějak zkomprimovat, ale měl jsem potíže se studiem. A pak přišla tahle kniha a já si říkal, že to je ono! Nechal jsem tedy být ten druhý film, na kterém jsem už více jak půl roku pracoval, napsal jsem během dvou měsíců scénář k Přípitku a bylo! A o čtyři měsíce později už jsme točili.

Přípitek má výborný humor, který mi je hodně blízký. Existuje ale téma, ze kterého byste si vy sám osobně legraci nedělal, nebo nic takového není?

Hm… Já nevím… (přemítá nad otázkou několik vteřin) Nedávno jsem četl knihu, a nebyla to žádná komická záležitost. Naopak. Byl to thriller plný velice osobních psychologických momentů a mě se to moc líbilo, protože to bylo popsáno velice minimalisticky. Najednou děj té knihy ale dojde do momentu, kdy tam zemře malé dítě. A to pro mě byl vrchol. To je asi moje hranice. Ale co se humoru všeobecně týká, dostávám často otázku, proč točím jenom komedie. A já se snažím vysvětlit, že to je způsob, jakým moje mysl pracuje. Čtu si třeba v novinách nějaký článek o nějaké tragédii a moje mysl dokáže okamžitě tu situaci přemodelovat na komično. Ať chceme nebo ne, v tragédii je obsažena komedie. Komedie přichází s tragédií. Před deseti lety jsem zjistil, že mám rakovinu, a snažil jsem se přežít. Naprosto zásadní pro mě v té době bylo vnímat mou vlastní situaci optikou komična. A tak bych se teď díky téhle zkušenosti mohl cítit legitimně i ve chvíli, kdy bych si z rakoviny dělal legraci… Komedie je tady od toho, aby odlehčila ty tragické a obtížné situace. Potřebujeme komedii, odstup od seriózních situací a taky je dobré pamatovat si, že život stojí zato žít. A ještě k té hranici humoru. Ono taky záleží na spoustě dalších elementů. Jedním z nich je úroveň humoru, a pak je tu i nezbytný recipient humoru, tedy divák.

Přípitek (foto: Aerofilms)

Poslední rok a půl znamenal velké změny ve světě díky pandemii. Co jste kromě práce na Přípitku dělal?

První lockdown, těch šest týdnů, jsem si opravdu užil. To jsme byli celá rodina zavřeni v našem pařížském bytě. Pamatuji si titulní stránku časopisu, myslím, že to byl Newyorker, kde žena ležela na gauči a četla knihu a venku za oknem byl svět v plamenech. A to přesně vystihuje moji vzpomínku. My jsme byli doma, bez stresu, starali se o naše děti, užívali si jeden druhého v naší malé soukromé bublině. Naše jediná starost byla, co si uvaříme, na jaký film se podíváme a jestli si budeme čím mít utřít zadek. (smích) Občas jsem se mrknul na web, abych si potvrdil, že jsme pořád ještě v bezpečí, když existují ještě pořád obchody, ze kterých si toaletní papír můžeme objednat… Ale další lockdown už mi tak skvělý nepřišel. Natáčení Přípitku bylo v nedohlednu, a to byla celkem depresivní situace. Ale musím taky říct, že jsem nikdy nepřečetl tolik knížek jako v loňském roce. Já jsem obecně celkem špatný čtenář, protože normálně čtu hlavně spoustu scénářů.

A co jste četl za knihy?

Všechno možné. Co mi kdokoliv doporučil, jsem si hned koupil a taky přečetl. (smích)

Můžeme teď spolu trochu cestovat do vaší minulosti?

Můžeme…

Děkuji. Přesněji by mě zajímala doba, kdy jste pracoval pro losangeleské Warner Brothers studio. Jak jste se k téhle práci dostal a co přesně jste měl na starosti?

Byla to zajímavá práce, ale žádný velký adrenalin. Studoval jsem na Univerzitě v New Yorku a samozřejmě jsem pak jako všichni chtěl vědět, jak vypadá Hollywood. Nikdy jsem v Los Angeles nebyl, ale vyrůstal jsem především na americké kinematografii.

Laurent Tirard

Jestli se nepletu, máte rád Stevena Spielberga?

Ano! (úplně se zatetelí láskou) Mám, hodně… Vkus se mi samozřejmě postupně trochu měnil, ale Spielberga mám pořád rád. Později k tomu přibyl ještě Woody Allen. Takže jsem se vypravil do Hollywoodu a začal si tam hledat práci. Jeden za studentů, který byl se mnou v ročníku tam už měl práci ve vývojovém oddělení. Pracoval pro Joe Silvera, producenta filmů jako je Matrix nebo Smrtonosná past. Slíbil mi pomoc a dostal jsem nabídku, že bych mohl číst scénáře. Byl jsem moc šťastný! Každé ráno, kdy jsem vjížděl do studia, mi připadalo úžasné! Pořád to tam vypadalo jako ve třicátých letech. Každý den do Warner Brothers chodily stovky scénářů a bylo třeba, aby je někdo přečetl. A to byla tedy i moje práce. Každý týden jsem přečetl asi deset scénářů. O každém jsem pak musel napsat hodnocení a rozhodnout, zda stojí zato, aby si scénář přečetl někdo další nade mnou. V devadesáti pěti procentech to nestálo za nic. Ale i to mi hodně dalo. Dokonce bych si dovolil tvrdit, že se člověk může víc naučit díky čtení špatného scénáře než toho dobrého. A kdybych měl mluvit o nějakém scénáři, který byl dobrý a stal se z něho film, tak můžu říct, že Základní instinkt. Když čtete takový dobrý scénář, máte pocit, že nemáte ponětí, jak by se to dalo udělat. U toho špatného si ale musíte analyzovat, proč je špatný a proč by daná věc nefungovala.

Takže i kvůli vám mohl pak svět spekulovat o tom, jestli měla nebo neměla Sharon Stone spodní prádlo v inkriminované scéně!

Tak nějak… (smích)

A pak jste se dostal do časopisu Studio Magazine.

Do Ameriky jsem šel ze dvou důvodů. Jeden byla tamější kinematografie a druhá, že jsem tam chtěl studovat. Filmařina je umění, které má pravidla. A když se vám zadaří a taky máte trochu štěstí, tak je to skvělá budoucnost. Ze všeho nejdřív ale musíte ovládat řemeslo. A to se mi líbilo. V těch osmdesátých letech, kdy jsem studoval v New Yorku, byli mými učiteli Poláci, Rusové, Češi, kteří utekli ze své rodné země před režimem. Byl jsem v Americe, ale učili mě lidé, kteří měli rozličnou životní perspektivu. Úžasně mi rozšířili obzory. A čím déle jsem byl v Americe, tím méně jsem si připadal jako Francouz. Měl jsem rád americkou filmovou kulturu, ale ne americkou kulturu samotnou. A když jsem pak chtěl začít točit vlastní filmy, věděl jsem, že je na čase vyrazit zase zpátky domů, do Francie.

Takže jste se vrátil. A co následovalo?

Byl jsem zpět a věděl jsem, že musím začít vydělávat peníze, najít si práci. Nevím, co to bylo, jestli osud či co. Dostal jsem se do filmového časopisu Studio Magazine, který právě vznikl. Nikdo z lidí v redakci vlastně nedokázal mluvit pořádně anglicky. (smích) A to byl zásadní problém, pokud měla vznikat interview s americkými filmovými hvězdami a režiséry. A tak mě najali. Byla to vlastně moc prima práce. Koukáte na filmy, jezdíte do Cannes na festival, děláte rozhovory s lidmi, které obdivujete. A vedle toho jsem měl pořád ještě čas pracovat na scénářích, posílat je a být odmítán. (smích) Po šesti letech jeden z těch scénářů, které jsem poslal, byl zakoupen produkční společností, a tak jsem opustil žurnalismus a zkusil se živit jako scenárista na volné noze. Fungovalo to, a tak jsem začal točit i filmy a dostal se trochu do podvědomí veřejnosti.

Ta doba vašeho působení v časopisu byla ale zásadní. Měl jste možnost udělat postupně rozhovory s dvaceti světově uznávanými režiséry. Z toho pak vznikla kniha nazvaná Lekce filmu, kde zpovídáte takové hvězdy jako Martina Scorseseho, bratry Coeny, Davida Lynche, Larse von Triera, Miloše Formana a další.

Ano, je to tak.

Moc se mi líbil váš nápad klást všem zpovídaným stejné otázky a pak provést srovnání, analýzu odpovědí.

V určitý moment jsem se při práci v časopisu dostal do fáze, kdy mi všechny ty promorozhovory připadaly nudné. Herci, režiséři přijížděli do Francie a všichni se jich ptali pořád na to samé, což je sice normální, ale… A tak došlo na to, že jsem si řekl, tak hele, počkat, já se potkávám s takovými režisérskými formáty, ke kterým svět vzhlíží, sám chci pracovat jako režisér, tak proč jim nepoložit otázky, které mě ohledně téhle profese zajímají? Něco jako filmová škola života. Tak jsem ten nápad přednesl vedení časopisu a dostal svolení k tomu to vyzkoušet. Samozřejmě, že režisér, kterého jsem takhle pak zpovídal, byl absolutně nadšený. Byl rád, že nejdu to ohranou cestou, kdy se budu ptát jaké to bylo spolupracovat s Tomem Cruisem a podobně. Ptal jsem se třeba na to, co dělá jako první, když ráno dorazí na natáčení a podobně.

A jak byli spokojení čtenáři?

Po prvním vydaném rozhovoru přicházelo velké množství pozitivních a nadšených ohlasů od čtenářů. Bylo to nové, ale zároveň srozumitelné podání. Takže jsem pak pokračoval i s dalšími a z toho pak vznikla i ona kniha. A opravdu hrdý jsem se cítil, když jsem jel do New Yorku na tamější univerzitu, kde jsem studoval, a v knihkupectví kampusu měli na poličce moji knihu. (radostně se směje)

Ještě aby ne. Vždyť se vám povedlo vytvořit něco, co by se dalo popsat jako „kuchařka pro filmaře“!

Ano, to souhlasím.

Když se vás ještě zeptám na to, kdo z těch dvaceti zpovídaných pro vás byl největším překvapením nebo zážitkem ať už díky osobnosti nebo odpovědím, co se dozvím?

Většina z nich byla skutečně fantastická a skvěle se s nimi povídalo. Každý z režisérů měl velice osobitý způsob práce, a to bylo výborné, protože to potvrzovalo fakt, že neexistuje jedna jediná správná cesta k tomu, jak natočit film. To bylo myslím hodně uklidňující pro kohokoliv, kdo chtěl filmy točit. Kdo mi opravdu přišel, že se blíží ke genialitě, a zdaleka to nebyl můj osobní favorit, byl Jean-Luc Godard. To musím říct. Tehdy už téměř nerežíroval. Už byl velmi depresivní, ale nezapomenutelný!

Bylo vlastně těžké přesvědčit režiséry k takovým rozhovorům?

Ne, vůbec ne. Šel jsem na to docela chytře. Režiséři přijížděli do Francie, aby představili svoje nové filmy. Rozhovor pro Studio Magazine udělat museli, takže jsem jim ještě předtím poslal vždycky dopis, že rozhovor s nimi nepovedu tradiční cestou, a tak se mi vracely zpět nadšené reakce. Často se taky stávalo, že se naše rozhovory protáhly a místo původní hodiny jsme si povídali hodinu a půl nebo i dvě.

Jedním z vámi zpovídaných byl i Miloš Forman. Dokážete si vzpomenout konkrétně na váš dojem z něj?

Určitě! Forman byl velice vřelý člověk, se kterým se nádherně povídalo. Vyprávěl stovky příběhů. Byl to někdo, s kým jste mohla strávit celičký den a necítila jste se unaveně. K filmařině měl velice pragmatický přístup. Nešel po žádných přehnaně intelektuálních linkách. Byl upřímný a přímočarý, čistá duše.

připravila: Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto/video: archiv, Aerofilms, nakl. Dokořán © 2021

%d blogerům se to líbí: