Recenze: Zaslouží si film o Aretě Franklin Respect?

Životopisný snímek o Arethě Franklin si svůj název vypůjčuje z jednoho z jejích největších hitů a zároveň tak dává najevo, jak tvůrci k filmu přistoupili. Všudypřítomný respekt k této legendě sice nabízí lásky a obdivu plný portrét královny soulu, zároveň tak ovšem ubírá na působivosti. Výsledkem je standardní biopic – herecky ambiciózní, ale filmařsky předvídatelný.

Životopisné snímky se svým pojetím zřídkakdy blíží genialitě legend, o nichž vyprávějí. A přesně to je kamenem úrazu i u filmu Respect. Ten mapuje zhruba 20 let života Arethy Franklin – od dětství v padesátých letech, přes nějvětší hity let šedesátých, až po legendární nahrávku gospelu Amazing Grace v roce 1972. Spíše než její nezapomenutelné písně film připomíná učebnicový výklad – jasně strukturovaný a polopatě vysvětlený, ovšem nikterak nuancovaný a ničím charakteristický.

Poté, co Jennifer Hudson vyhrála Oscara za vedlejší roli ve snímku Dreamgirls v roce 2006, oslovila ji samotná Aretha Franklin s tím, že by chtěla, aby ji právě ona hrála v připravovaném filmu. Hudson prozradila, že si ji Franklin nevybrala jen kvůli jejímu monumentálnímu hlasu, ale i proto aby za ztvárnění královny soulu získala Oscara. Tento druh uvažování je samozřejmě pochopitelný, nevyhnutelně však i do značné míry vykalkulovaný. Respect je tak prototypem oscarového filmu – vyleštěná dramatizace skutečného osudu se silným ústředním hereckým výkonem. Ve všem svém obdivu k Arethě Franklin ovšem Jennifer Hudson, režisérka Liesl Tommy a scenáristka Tracey Scott Wilson prezentují za všech okolností sympatizující, ba až jednostranný pohled na spletitý osud geniální zpěvačky.

Příběh filmu je vystaven kolem mužů, kteří zásadně ovlivnili Franklinin život – ať už se jedná o figury otcovské, manželské nebo záhadné cizince. Zatímco všechny mužské postavy jsou (až nad míru) verbální, Aretha sama toho během filmu až tolik nenamluví. Jennifer Hudson odvádí slušnou práci, nicméně vinou scénáře se z Arethy stává vzdálená postava, do jejíž psyché pronikneme jen letmo, ale nikoliv do hloubky.

Kde Hudson září – jak se ostatně dalo i očekávat – jsou hudební čísla. Franklin i Hudson disponují výjimečnými hlasovými registry. Zatímco Franklinin hlas by dokázal rozezvučet celé Koloseum, hlas Jennifer Hudson by jej dokázal srovnat se zemí. To neznamená, že by jedna či druhá měla lepší či horší hlas; ostatně u dvou tak talentovaných vokalistek je obdobná polemika zbytečná. Hudsonin hlas je jen jednoduše kolosálnější. Pro roli královny soulu ovšem Hudson ubrala na intenzitě a upravila své frázování, aby se co nejvíce připodobnila Franklin. Výsledkem není imitace, nýbrž perfektní interpretace. A právě v těchto hudebních scénách vytahuje Hudson film z průměru.

Hudebních čísel nabízí Respect naštěstí dostatek. Mezi vrcholy patří například teskná Ain’t No Way, hitová Think nebo závěrečná Amazing Grace. Pokud by snímek sám byl jako hlasový výkon Jennifer Hudson – mix dobře míněné poklony a vlastní osobnosti – mohl by zčeřit klidné vody dramat o velkých osobnostech. Bohužel i u tohoto kousku avšak platí, že pokud jste někdy viděli jakýkoliv životopisný film, pak jste viděli i tento.

Pavel Bárta, Totalfilm.cz
foto/video: Forum Film CZ © 2021