Recenze: Paralelní matky vzdávají prostřednictvím Almodóvara hold mateřství

Po předchozím polobiografickém snímku Bolest a sláva je Pedro Almodóvar zpátky s filmem Paralelní matky a tématem, které je mu tak blízké, a sice příběhem silných ženských hrdinek. Tentokrát ale přidal ještě jednu linku příběhu. Ta se týká osmdesát let staré, ale stále živé španělské národní tragédie z dob vlády Franca. Sám Almodóvar to komentuje jako téma, kterého by se býval rád dotknul už mnohem dříve v některém ze svých předchozích snímků, ale nikdy pro to neměl ten správný scénář.

Almodóvarova hvězda Penélope Cruz účinkuje už v jeho osmém snímku, tentokrát jako fotografka Janis. Za své výtečné ztvárnění role si z letošního benátského festivalu odvezla cenu pro nejlepší herečku. Sekunduje jí Milena Smit jako ještě nezletilá Ana. Sám režisér předpovídá jinak celkem neznámé Smit velkou hereckou budoucnost. Nutno podepsat, že věštbu svým výkonem v Paralelních matkách zpečeťuje. Její role prochází velkou transformací a divák tak na plátně může posoudit její univerzálnost a schopnost obsáhnout roli mladinké nezkušené maminky, která se v čase mění ve smířenou a sebevědomou ženu, která se nebojí rozhodnutí. Další výrazná španělská herečka Rossy de Palma se ve filmu objeví jako Janisina nejlepší kamarádka Elena.

Společný příběh Janis a Any začíná momentem, kdy se setkají v porodnici. Obě těhotné, každá ale v jiném duševním rozpoložení. Už tehdy se Janis poprvé stane oporou mladinké Aně. U vlastních rodičů ji totiž dívka nenachází a divák si její situaci může několikrát ověřit na chování matky. Ta se sice tu a tam na scéně objeví, ale dává přednost své herecké práci. Zmiňovat chování Anina otce je pak už naprosto zbytečné. Janis je na tom ale jinak. Rozhodla se, že očekává-li jako zralá žena potomka, dodrží rodinnou tradici a stane se svobodnou matkou. To vše bez ohledu na to, jak se k situaci staví Arturo, biologický otec dítěte. Přichází silné momenty, které jsou ale nezbytné pro proces smíření, což v případě Janis platí dvojnásob. Cruz s emocemi zachází skvostně. Divák nemůže přehlédnout její zralé herectví a citlivost jakou do své role vkládá.

Příběh o mateřství, odvaze, a hlavně ženské solidaritě převyprávěl Almodóvar s iberijskou vášnivostí. Oproti svým dřívějším filmům ale dokázal zvraty, kterých je zde spoustu, udržet v intenzitě, jež neotravuje ani emočně umírněnějšího středoevropského diváka. Speciálně role Janis je prošpikovaná od jistého okamžiku pochybnostmi nad vlastní morálkou, a tak by se dalo očekávat, že bude její postava stižena dávkou hysterie. Janis naopak dokáže zbylou energii použít pro posun kupředu. A vlastně se to daří i Aně. A kdo z diváků si pořád ještě nebude jistý tím, na čem Almodóvar staví, ten ať si počká na nápis Janisina trička při scéně v kuchyni, kdy jí láskyplně učí připravit tortillu.

Poznávacím znamením Almodóvarových filmů je tradičně jejich barevnost a přítomnost vzorů, které se objevují na stěnách, nábytku, šatech postav. Režisér si libuje ve výrazných a sytých odstínech a své postavy obklopuje prostory zařízenými s vytříbeným vkusem. Organické kamery se zhostil dlouholetý režisérův spolupracovník José Luis Alcaine. Jeho práce na filmu působí tak samozřejmě jako „obyčejné“ dýchání. Autorem hudby je Alberto Iglesias, který se také počítá mezi režisérovy letité kolegy a ten do snímku přispívá tklivými melodiemi klavíru a houslí.

Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto/video: Bioscop © 2021