Recenze: Zpráva mezi filmy o válečných hrůzách rozhodně utkví v paměti

Novinka režiséra Petera Bebjaka vznikla na základě knihy Alfréda Wetzlera, který 7. dubna 1944 utekl společně s Rudolfem Vrbou z koncentračního tábora v Osvětimi.  Dva mladíci putovali sto kilometrů přes hory a nepřátelské hlídky do rodné země, tehdejšího Československa. Ten nejtěžší okamžik je však teprve čekal – přesvědčit svět, aby uvěřil, co se v nacistickém pekle děje. Film podle skutečné události vznikl ve slovensko-česko-německé koprodukci.

„Přestože bylo filmů na téma holocaustu natočeno již mnoho, nebude jich nikdy dost. Při jejich tvorbě je dnes potřeba cílit především na mladého diváka, čemuž je nutné přizpůsobit filmové vyprávění i vizuální prostředky,“ popsal tvůrčí záměr filmu Zpráva jeden z producentů Ondřej Zima. Bezesporu má pravdu. Snímky jako Chlapec v pruhovaném pyžamu nebo Život je krásný, které vybočují z řady svých tematických příbuzných, se urodí jen párkrát za dekádu, přesto je důležité o zločinech nacismu a snadné inklinaci k jeho pokřiveným ideálům vyprávět zas a znovu. Zpráva možná není žánrovou revolucí, režisér Peter Bebjak však doručil precizní řemeslo, které svou existenci beze zbytku obhájilo.

Působivé ve filmu jsou zejména hrátky s vizuálnem a vyprávění kamerou, přičemž Bebjak s kameramanem Martinem Žiaranem se nebojí použít širokoúhlé akční kamery v handheldu, výrazné odlesky objektivu při podhledu k tvářím postav nebo nespěchající, statický pohled na tábor z jeřábu, svou extrémní výškou evokující naprosté odosobnění nacistů při jejich bezohledném vražedném běsnění.  Nejsilnější obrazy ryjící se do paměti jsou pak kromě úvodního titulku v kompozičně dokonalém záběru na lapeného utečence houpajícího se z brány koncentráku hlavně noční záběry z momentů, kdy frustrovaní fašisté před kasárnami vyslýchají a mučí vězně kvůli informacím. Celý film se celkově nebojí ponořit do tmy a nechat své postavy vystupovat jen v konturách, červenooranžová záře táborových ohňů a působivě střídmé dávkování světla v juxtapozici s násilnými výjevy však v těchto scénách působí až surrealisticky a evokují archetypální peklo.

Zprávě chybí monumentálnost Nabarveného ptáčete nebo epické emoce Pianisty, snímek je to subtilnější, syrovější. Hudbu užívá jen diegeticky a během stopáže pouze dvakrát, jednou při živém vystoupení vězňů a podruhé v reprodukci z rádia nacistickým důstojníkem. Veselé tóny klasického valčíku jsou přitom v ostrém kontrastu se zmarem na plátně – což v zásadě není nijak objevné či dosud neviděné užití mizanscény, nijak jí to ale neubírá na funkčnosti. Děje ve filmu není příliš, a po tři dny, kdy se dva hlavní protagonisté ukrývají, musí uhnout k Janu Nedbalovi a jeho vyslýchaným spoluvězňům, aby měl v mezičase o čem vyprávět.

Jan Nedbal v hereckém ansámblu předvádí nejpůsobivější výkon, zčásti i díky fantastické práci maskérů, kteří talentovaného třicetiletého herce s jistě zářivou kariérní budoucností přesvědčivě přetvořili v zuboženou lidskou schránku na pokraji životních sil. Nedbalův výkon částečně zastínil nejen Noëla Czuczora a Petera Ondrejičku v hlavních rolích, ale i Johna Hannaha, známého z blockbusterové trilogie Mumie. Nutno však podotknout, že takřka divadelní konverzační scéna servírovaná bez střihu, kterou celý film před smutným epilogem kulminuje a která až po několika dlouhých minutách změní perspektivu z celku na reakční záběr a ukáže nám tak hercovu tvář, je velmi zapamatovatelnou a precizní filmařinou, kde od hereckých výkonů absolutně nic neodvádí pozornost.

Martin Mažári, Totalfilm.cz
foto/video: DNA, Evolution Films, Falcon © 2021