Recenze: Noví Krotitelé duchů jsou nesmírně příjemnou zábavou ze staré školy

Kříšení dekády starých oblíbených značek většinou končí průšvihem – Krotitelé duchů z roku 2016 by ostatně mohli vyprávět. O to hezčí podívanou aktuální Odkaz, který se zpožděním konečně vstupuje i do českých kin, vlastně nabízí.

Noví Krotitelé duchů jsou blockbuster ze staré školy. Dávají si na čas a nebojí se na úkor atrakcí zpomalit a soustředit se na postavy. Ačkoli na všechny duchy a příšeráky je radost koukat a zejména v obchoďáku se masakrující maršmelounci můžou svou roztomilou zábavností směle konkurovat malému Grootovi, jsou to postavy z masa a kostí, které celý film táhnou. Změna osazenstva ze stárnoucích chlápků k partičce malých dětí ve stylu módních Stranger Things se narozdíl od snah ženského remaku z roku 2016 vyplatil.

Zejména zábavná je patnáctiletá Mckenna Grace v ústřední roli malé vědkyně, která sice přijímá duchařské patálie kolem sebe s podivuhodným a trochu divácky rušivým klidem, jinak ale zastíní svým výkonem i obloukem své postavy i známějšího kolegu Finna Wolfharda. Nepřekvapivě baví i Paul Rudd se svým komediálním timingem i schopností vykouzlit komiku bez jakéhokoli pitvoření pouhou změnou výrazu, ten přitom dostal tak akorát prostoru, aby nezastínil ani dětské kolegy, ani staré známé.

Že se původní osazenstvo Krotitelů v určité míře vrátí, bylo jasné již dávno před premiérou. Líté zatloukání si marketéři studia Sony koneckonců užili až až se Spider-Manem. Jistá však dlouho nebyla míra, v jaké Billa Murrayho, Dana Aykroyda a Erniho Hudsona uvidíme, ani jak do příběhu promluví čtvrtý krotitel již několik let zesnulého Harolda Ramise. Film je nakonec okolo jeho Egona vystavěn jako velmi citlivý a milý epitaf a věnuje mu celý úvod, který si vystačí zcela beze slov, i emocionální vrchol v závěru snímku, který je o to dojemnější, zná-li divák okolnosti Ramisových dlouholetých sporů s Murraym a jejich usmíření nedlouho před jeho smrtí. Samý konec filmu pak láká na případné pokračování, nabízí se ovšem otázka, zda by jeho realizace byla potřeba.

Noví Krotitelé jsou v nejlepším smyslu slova staromilští, něčím až spielbergovští, nostalgičtí a vlastně i pohádkoví; jsou takovým tím feel-good rodinným filmem, na které rádi vzpomínáme z osmdesátých a devadesátých let. Nabízí dobrodružnou zápletku, sympatické osazenstvo a moc hezkou kameru i hudbu. Zároveň je pak prost jakýchkoli výraznějších dramat či traumat, kterých si vystresovaná společnost aktuálně užívá v realitě dost. Samostatnou kapitolou jsou triky, které spíš než na počítače spoléhají na praktické efekty, a vypadají díky tomu naprosto fantasticky. Připomenou milované osmdesátkové braky, přičemž však vypadají o parník lépe, než leckteré moderní CGI.

Odkaz je vším, co si nostalgičtí pamětníci původních filmů jakožto epilog za původními filmy mohou přát, užijí si ho ale zároveň i mladší diváci díky zapojení jejich vrstevníků – byť je asi nepravděpodobné, že by film aktuálně nejsilnější cílovku odrostlou na Marvelovkách a TikToku zaujal nějak masově. Ačkoliv konec a potitulková scéna otevírají dveře potenciálním sequelům, je otázkou, jestli ještě zbývá prostor, kam značku smysluplně dále posouvat a jestli by nebylo lepší tímto milým rozloučením Krotitele duchů nechat odpočívat. Uvidíme, jak si hlavouni v Sony jeho relativně slušné finanční výsledky, které jsou vždycky až na prvním místě, vyhodnotí. Bude-li u případného pokračování zase jako režisér Jason Reitman, který má dle svých slov hlavu plnou nápadů na další příběhy, my mu rádi šanci dáme.

Martin Mažári, Totalfilm.cz
foto/video: Falcon, Sony Pictures © 2022