Síla: Kdo a co stojí za skloňovaným dokumentem o Kamilu Filovi?

Stát se hlavní postavou dokumentu chce do značné míry odvahu. Ale točí-li ho Martin Mareček, je celkem jisté, že vznikne otevřený, avšak zároveň empatický a chytrý film. Jeho Síla, která je od čtvrtka k vidění v kinech, soutěžila na podzim na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava 2021. Tam získala cenu za střih díky práci Janky Vlčkové. Dokument zachycuje pět turbulentních let filmového kritika, milovníka posilování a feministy Kamila Fily.

Síla (foto: Artcam)

Fila na sobě ve filmu nejprve páchá hraniční fyzický experiment, nicméně Marečkova pozornost se vzápětí upírá na mnohem podstatnější skutečnosti Filovy existence – a sice, že bojuje s depresí a různými vztahovými problémy. Síla vznikla jako upřímná výpověď o Filově vnitřním konfliktu i krizi středního věku, což zároveň vytváří prostor pro obecnější definování jednoho ze současných typů muže.

Mareček popisuje svůj osobní dojem z Fily takto: „Fascinoval mě jako humanistický intelektuál, který společensky staví na své „síle“. Na všechno si dokáže udělat názor, výborně analyzuje příběhy či druhé, ale velmi komplikovaně žije vztahy s blízkými lidmi. Zvláštní bylo i napětí mezi veřejnou rolí feministy a nitrem tápajícího muže, mezi jasnými slovy a nejistými skutky. Je totiž jednodušší rozumět filmům než pochopit vlastní život. Sám to znám velmi dobře. Nám mužům se někdy jeví, že síla je v rostoucích svalech nebo přesvědčivé argumentaci, ale přitom pociťujeme, že nejtěžší je „unést vlastní hlavu“.

Režisér se s Filou osobně neznal, jen přes mediální obrazy a texty. Dostal od něj text, který se jmenoval Hmota nade vše s podtitulem Cesta k temné straně síly. Ten si Mareček užasle četl, protože se nikdy předtím s takovým druhem uvažování o těle takhle zblízka nesetkal. Byl v něm zahrnutý i pětiletý transformační projekt a manifest, kde měl Fila sám sebe komentovat. Hlavním motivem bylo to, zda může mít intelektuál svaly. Marečka po dvou osobních setkáních ale začala zajímat jiná tematická rovina. Chtěl sledovat, co taková přeměna udělá nejen s vnějškem, ale především s vnitřkem takového člověka. Domluvili se tedy na pětileté spolupráci a postupně se mezi nimi vyvinulo kritické přátelství. Mareček Filovi během natáčení dával najevo své postřehy a pochybnosti, ale nikdy Filu nesoudil a nevychovával a doplňuje to slovy: „Každý autor totiž točí především o sobě, o svém vidění světa s projekcí vlastních představ. Doufám proto, že předkládám verzi příběhu, která se rozhodně netýká jednoho konkrétního lidského osudu. I proto se film nejmenuje Fila, ale Síla.“

Síla (foto: Artcam)

I když Fila a Mareček spolupracovali šest let, trval kompletní vývoj celého projektu osm let. „Původně chtěl Zdeněk Holý, producent filmu, udělat dokument pro televizi, který se měl jmenovat Tělo jako továrna. Mělo to být něco jako Byl jednou jeden život pro 21. století a mělo to být naučné. Já jsem se stal konzultantem jednoho dílu, který se týkal dopingu. Tehdy jsem taky dělal konzultanta pro cyklus Kmeny, pro díl o lidech z posiloven. Byl jsem hodně ovlivněný Bigger, stronger, faster, což je dokument přímo o dopingu, a je hodně dobrý. Je dělaný s takovou tou americkou pompou, ale zároveň mě na něm fascinovalo, jak je ta celá komunita rozrůzněná. V tu dobu jsem taky pochopil, že pokud chcete být opravdový kulturista, steroidům se nevyhnete. Pak jsem chvilku vymýšlel ten Martinem zmíněný dialogický projekt, kde jsem měl být napůl komentátor a napůl aktér a měl jsem komentovat různé filmy, komiksy, lifestylové časopisy a to, jak vypadají obrazy mužského těla, že je to nedosažitelné a zároveň nebezpečné. Měl jsem ty věci postupně a velmi pomalu zkoušet a zjistit hranici, kdy už z toho člověk potřebuje vycouvat, aby si nenávratně neublížil. Na to byl volný plán pěti let. V tu chvíli se k tomu právě dostal Martin Mareček a všechno nabralo trochu jiný směr,“ vypráví Fila.

Síla (foto: Artcam)

Střihačka dokumentu Jana Vlčková zpracovávala na natočené materiály nejenom za každý rok, ale následně musela z velkého množství témat vybrat nějakou jednotící linku. „Nejprve bylo třeba sladit se s režisérem a pak začala práce na etapy. Každý rok jsme se pak spolu dívali na to, co Kamil prožil, a následně tomu danému období dávali nějaký tvar. To se pak opakovalo ještě u finálního střihu. Práce na Síle pro mě byla jednou z nejtěžších, které jsem doposud zažila,“ popisuje. Zároveň pro ni byl Filův příběh velice zajímavý a výslednou podobu filmu založila především na kontrastech.

Důležitým architektem filmu byl také kameraman Jiří Málek. Dokument stavěl na detailních záběrech symbolických předmětů, knížek, které Filu nějak komentovaly. Pak také na detailech rukou, které nejenom že zvedají činky, ale taky píšou. Mareček se s Filou svorně udivují ale nad tím, v jakých neuvěřitelných pozicích dokázal Málek natáčet, což je dáno jeho původní profesí tanečníka.

Fila vypráví, že neměl svůj vlastní život po roce natáčení pod kontrolou. Jeho původní představa o aktivnějším přístupu k celému projektu se rozplynula. Z manické fáze se propadl do té depresivní. Pak už ztratil kontrolu úplně. Když pak nastoupil na terapii, začal si konečně říkat, že by to někdy mohlo být zase lepší, a tak společně s Marečkem točili dál a doufali, že se přání alespoň částečně vyplní. Od určité chvíle přenechal aktér kompletní kontrolu na režisérovi. Průběžně mu posílal i svůj deník, který si vedl. Naprosto režisérovi důvěřoval a věřil, že výsledek nebude exploatační, což si divák může v kině sám ověřit.

Síla (foto: Artcam)

Jaká ale byla Filova osobní zkušenost s dopingem, kterým se snímek zaobírá zejména na začátku?K těm opravdovým těžkým steroidům jsem se nikdy nedostal. Ty je těžké sehnat. Jiné jsou zase k sehnání strašně jednoduše. Měl jsem velmi dobrého dealera, který materiál dovážel z nějaké indické továrny. Regulérně jsem za těch pět let bral dva roky, a bylo to dohromady pět měsíců. Konkrétně dva a tři, víc ne. Vždycky to přihodilo nějakých sedm kilo svalové hmoty a pak to zase spadlo, protože je to prostě umělé. Můj dealer mě taky učil, jak se má správně používat jehla pro aplikaci. Je ideální mít tu inzulínovou, která je tenčí a použít ji jako šipku. Říkal „rychle, tvrdě, hluboko“. Pak ale musíte látku dovnitř tlačit pomalu, protože je hustá, většinou olejová. Taky jsem si při cvičení způsobil nějaká zranění. Na to jsem použil Stanozolol a v zadku se mi pak vytvořil zánět velikosti tenisáku. Pět měsíců jsem proležel v horečkách neschopen jíst, cvičit nebo cokoliv jiného.“

Síla (foto: Artcam)

Fila si je samozřejmě vědom také možných následků jeho mediálního obrazu, které mohou projekce Síly přinést. „Jestli mě chcete bít nějakým klackem, tak ten jsem vám do ruky já sám. Všechno, co v tom filmu je, je schválené všemi lidmi, co se ve filmu objeví. Stejně tak můžu říct, že jsme byli příčetní, když jsme podepisovali smlouvu. To, co je v Síle, je obraz částečné sebereflekse, nějakého pokání. Většina použitých materiálů ve filmu je z let 2016 a 2017. Osobně si nemyslím, že to přinese horší reakce než můj někdejší sloupek o Marku Ebenovi. Tehdy jsem měl několikrát nabouraný e-mail a hromady sprostých zpráv a vláčení Parlamentními listy. Straší mě to dodnes. Něco takového už jsem tedy zažil. V případě tohohle dokumentu se část nenávistných reakcí a komentářů vyčerpala hned po projekci v Jihlavě, kdy vlastně část těch věcí napsali ti, kteří ani nebyli na následné debatě, takže si spoustu věcí tak nějak podivně vymýšleli. Nepředpokládám nic zásadního. Navíc jsem schopný cokoliv vysvětlit. Většinu svého života mám teď už pod kontrolou.“

Síla (foto: Artcam)

Režisér Mareček nahlíží na svůj dokument jako téma vhodné k diskuzi. Podle něj je to komprimační zpráva o tématech, která jsou pro něj jako tvůrce důležitá. Každý portrét je podle něj především autoportrét a říká, že dokumentární film se neliší od příběhového chápání. „Jak by se diváci asi stavěli ke krásnému Fassbenderovi, kdyby to byl najednou skutečný bankovní úředník, a ne hlavní postava ve filmu Stud? Já si myslím, že je potřeba tohle vnímat a uvědomovat si, že Síla je nějaká verze skutečnosti. A jestli si někdo myslí, že Kamila zná z tohohle obrazu nebo sociálních sítí nebo že ho má přečteného z toho, že ho potkává na chodbě v domě, tak by si měl uvědomit, že je to jen další valér, nějaká další vlastní projekce toho dotyčného. Myslím si, že tenhle druh příběhu je důležité ukazovat v rozličných odstínech a žánrech, protože je to zase jenom nějaká varianta životního příběhu. Že to je shodou okolností Kamil Fila, který tady s námi sedí, není třeba pro člověka, který se na to bude dívat v Americe nebo Německu, podstatný. Ten uvidí nějaký univerzální příběh muže na rozcestí.“

Síla (foto: Artcam)

A jakým vývojem si prošla ve vztahu k Filovi střihačka filmu Vlčková jako zástupce ženského pohlaví? „Částečně jsem byla na začátku ke Kamilovi kritická. Přiznám se, že patřím k divákům, kteří se nedokážou smířit s nějakou veřejnou stránkou, která potom v intimním životě působí jinak. Ale zároveň chci Kamilovi poděkovat, protože si moc vážím jeho otevřenosti a odevzdanosti. To je pro mě mimořádné. Stříhám filmy s různými postavami, a mnohé z nich hodně kontrolují svůj obraz – jak při natáčení, tak i při střihu. Ta velkorysost, s jakou k sobě pustil štáb a dovolil nám pracovat s natočeným materiálem, na kterém je on, je jedinečná. Je to pak už jen o lidech, jak to vnímají. Kamil je taková projekční plocha a každý si tam promítne to, co v sobě má.“

Mareček se také svěřil, že se poprvé v životě při své práci dokumentaristy setkal s člověkem, který neměl tendenci mu do jeho práce mluvit. Fila prý neměl žádnou připomínku, což se mu ještě nestalo. Jak je výsledný film vnímán divákem, je už pak druhá věc. Záleží na čtení obrazu a mediální gramotnosti každého diváka. „Film koneckonců vzniká v naší hlavě a nikde jinde,“ dodává ještě.

Jak na výsledný dokument reagovala rodina Kamila Fily, okomentoval režisér: „Ti lidi se stali součástí mých posledních šesti let. Pro mě bylo moc důležité, jak film přijmou hlavně oni, ne diváci. Po projekci jsme seděli s Kamilovým tátou a dalšími nejbližšími Kamila a z jejich reakcí jsem měl pocit, že rodina Sílu přijala jako nástroj komunikace. Stalo se to takovým můstkem. Neříkám, že tenhle film je videoterapie pro rodinu Kamila Fily, jen jsem měl čistou radost z toho, že jsem je nezranil, což je vlastně správný dokumentaristický princip. Říká se, že dokumentarista by neměl nechat člověka v horším stavu, než když ho potká. A právě o to mi šlo.“
připravila: Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto/video: Artcam, Totalfilm Media © 2021

%d blogerům se to líbí: