Nepřehlédněte

Město na řece: Brigita Cmuntová v koprodukčním dramatu (rozhovor)

Zpěvačka, herečka a textařka Brigita Cmuntová si zahrála energickou a trochu panovačnou židovskou dívku Zisele v koprodukčním snímku Město na řece lotyšského režiséra Viesturse Kairišse, který právě přichází do českých kin. Se svou filmovou postavou toho ale tolik společného nemá. Je to ve skutečnosti jemná a hloubavá dívka s jiskřivým pohledem, která miluje zpěv a učí práci s hlasem jak děti, tak i dospělé. Potkaly jsme se za ledového slunného dopoledne, abychom si chvilku povídaly o tom, jak se těšila na zahraniční natáčení, které zažila po několika českých poprvé (Bábovky, První republika) a která rovina tragikomického příběhu k ní osobně promlouvá nejvíc.

Brigita Cmuntová ve filmu Město na řece

Jak jste se k roli Zisele dostala?

Mirka Hyžíková z castingové agentury mi zavolala a zmínila se, že pro tenhle film hledají herečku a jestli bych nechtěla udělat kamerové zkoušky. Naučila jsem se scénář, došla jsem tam, natočilo se, co bylo potřeba, ona nahrávku odeslala ještě s několika dalšími a pak mi zavolali, že mě vybrali.

Předpokládám, že jste neváhala a přijala. Co vás na takové práci lákalo?

Byla to hlavně ta samotná spolupráce – to, že budu natáčet v zahraničí. Taky pro mě bylo zajímavé, že jsem si mohla zahrát zrovna židovskou dívku. Celý ten námět mi přišel hluboký, přitahovalo mě to kompletně.

Je to příběh z Lotyšska. Nelekla jste se, že se budete muset všechny svoje repliky učit v latgalštině – v jazyce dnes používaném ve východní části Lotyšska?

Ani ne. Vždycky jsem měla u repliky anglickou verzi a pod tím tu latgalskou. Taky jsem dostala nahrávky a všechno si naposlouchávala. Připadala jsem si, jako bych se učila nějaký kouzelnický jazyk. (smích) Doteď si pamatuju jednu repliku, ty ostatní jsem už zapomněla… (Brigita mi ji přeříkává – zní to jako by četla český jazykolam pozpátku.) To byla první věta, kterou jsem se naučila. Ta už je ve mně vyrytá jako drážka na gramofonové desce. Myslím, že byla ze scény, kdy můj herecký kolega Davis Suharevskis, který hrál Ansise, drží rám obrazu a já vyjdu zpoza domu a objevím se právě jako obraz v rámu.

Mimochodem to je moc krásný záběr. A takových je tam i víc.

To je práce kameramana Gintse Berzinse. Říkal mi, že několikrát natáčel v Česku a občas zkoušel mluvit česky, což bylo moc milé. Na jeho kameře je zajímavé, že všechny záběry jsou zešikmené. Když se moje maminka byla podívat na Finále Plzeň, kde se film promítal, tak jsem se jí pak právě na tohle ptala. Ona mi ale řekla, že si toho vůbec nevšimla. (smích) A právě to se mi na Městě na řece mimo jiné líbí – má vizuálně neobvyklou formu, která podtrhuje určitou tragikomičnost celého příběhu, ale diváka neruší při sledování děje.

Vraťme se ještě k vaší postavě. Ta je nakonec předabovaná. Nemrzí vás to?

Naopak. Osobně jsem za to ráda, protože ten hlas dal Zisele ještě takový dospělejší charakter. Myslím si, že ta role to vyžadovala. Moje postava měla být podle představy pana režiséra i podle scénáře hodně temperamentní, živelná. A já bych řekla, že role, které jsem zatím dostávala, byly spíš jemnější a něžnější. Hezky se to tedy povedlo spojit. A určitě i v tom mém hlase bylo zřejmé, že to není můj jazyk a možná, že tam byla i nějaká nejistota. Ale učila jsem se to poctivě. V tom to byla asi moje největší příprava na tuto roli.

Jak moc vám v učení role pomáhal váš hudební sluch?

Věřím, že zrovna v této záležitosti to byl můj velký pomocník.

Jak ve vašem případě probíhalo natáčení?

Já jsem poprvé do Lotyšska cestovala v zimě. Tehdy jenom na jeden natáčecí den. Přijela jsem někdy o půlnoci a v pět hodin ráno jsem měla nástup na plac. A tam není zima jako u nás. Přijela jsem do -15 stupňů Celsia, všude závěje, a já jsem docela zimomřivá. Tehdy jsem byla vděčná za to, že jsem měla pronést asi jenom tři slova. To byla první etapa. Pak jsem se do Lotyšska vracela v létě. Bylo to třeba na deset dnů a pak jsem se zase vracela zpátky do Česka. Bylo to tak na několikrát a na několika různých lokacích. Pak jsem tam nakonec jela ještě jednou, kdy se točila závěrečná scéna. Někoho jsem zastřelila, on zastřelil mě a pak jsem definitivně odletěla. (úsměv)

Brigita Cmuntová s hereckým kolegou Davisem Suharevskisem

Když vám bylo řečeno, že točit budete v Lotyšsku, věděla jste o té zemi něco víc, třeba právě o jeho historii?

Ne, vůbec. Moje maminka z té mé cesty měla velký strach. Dokonce se se mnou asi týden nebavila, že pojedu někam, kde nikoho neznám a byla z toho celá přešlá. Musím říct, že hlavní město Riga je pro mě taková malá Praha. Město je krásné, spousta pěkných budov. Celé je to tam ale takové poklidnější. Hodně se mi líbilo se tam vracet.

Z Rigy jste ale ještě musela někam cestovat, že?

Ano, jezdili jsme na hranice do míst, jejichž jména si už nepamatuji. Těch lokací bylo víc. Byly to vždycky vesničky. Byly to asi tak tři hodiny cesty, což pro mě byl zážitek, protože jsem mohla sledovat krajinu. Ta byl naprosto rovná, nekonečné pláně, občas nějaký strom nebo osamocená chaloupka.

Vzpomenete si na první setkání s režisérem? Jak na vás působil?

Viděli jsme se přes Skype, kdy jsme si povídali o scénáři mé role. Viesturs je dobrý člověk. A má taky dobrou ženu! (smích) Líbilo se mi, jak spolu partneřili a tvořili. To bylo hezké…

Brigita Cmuntová ve filmu Město na řece

A co jste říkala na svého hereckého partnera Davise?

Mně se moc líbilo, že si režisér do role Ansise vybral právě jeho – neherce. V civilu je to velice vzdělaný člověk a intelektuál. Celé to krásně zapadlo tou jeho hereckou prostotou, kdy se před kamerou nesnažil něco velkolepě vytvářet, ale prostě tam byl. Ta jeho přirozenost se mi moc líbila.

Měli jste možnost potkat se před natáčením, abyste se sžili?

Ano. Jak říkáte, bylo to před natáčením, kdy jsem se jela seznámit s režisérem, kameramanem a také Davisem. Zkoušeli jsme spolu nějaké pasáže a měli jsme na sebe trochu času. Pak se toho hodně tvořilo až na place.

A takový styl práce vám vyhovuje?

Já jsem taková, že mám většinou ráda, když jsou věci připravené, ale ne vždycky je to třeba. To, že to bylo teď a tady bylo vlastně taky pěkné. Mám ale i zkušenost, že jsme třeba u Bábovek Rudy Havlíka měli čas na čtené zkoušky, scházeli jsme se a hodně si povídali. Přišlo mi to dobré pro stmelení kolektivu. Když nad tou vaší otázkou teď uvažuju, tak mám asi ráda oba styly práce.

Brigita Cmuntová (foto: Česká televize)

Vzhledem k tomu, že se věnujete hlavně hudbě, tak by mě zajímalo, co jste říkala soundtracku plného nejrůznějších halekaček a folklórních motivů?

Ten se mi moc líbil. Takovou muziku mám ráda. Taky si pamatuju, že je tam spousta takových skřípavých zvuků. Tím mi připomínáte, že tam s námi na natáčení byli také čeští zvukaři. Bylo pro mě milé, že jsem tam měla krajany.

A já bych vám ještě ráda pogratulovala k ceně, kterou jste získala za svou roli ve Městě na řece.

Děkuju moc.

Jak jsem se dozvěděla, dostala jste ji navíc v roce, kdy se poprvé v její historii smazaly rozdíly mezi ženskou a mužskou kategorií, takže jste opravdu zabodovala na plné čáře!

Ani nevím, jak jsem to udělala… Jednoho dne jsem zvedla telefon a tam se ozval neskutečně nadšený hlas, který mi oznamoval, že jsem získala cenu Velký Kryštof za nejlepší vedlejší herecký výkon ve Městě na řece. Ale já se cítila, tak nějak zvláštně. Nechci, aby to vyznělo nevděčně. Já si té ceny moc vážím. A měla jsem radost. Asi za to může taky fakt, že se to všechno stalo tak daleko, a ještě v době covidu. Vyhlášení se konalo přes Skype a sošku mi potom poslali.

Kde ji máte vystavenou?

Vystavenou ji nemám. Uložila jsem si ji doma, v jižních Čechách.

Jak vlastně sama pro sebe vnímáte příběh Města na řece?

Pro mě byla nejdůležitější ta lidská rovina. Ansis, obyčejný písmomalíř se nedá zlomit nikým. Vlády kolem něj se střídají a on svůj život pořád dokáže prožívat po svém.

Ještě jsem si uvědomila, že ve filmu oblékáte spoustu dobových kostýmů. To jste už zažila také v seriálu První republika, v němž jste si zahrála. Baví vás právě tahle část vaší profese nebo ji nijak zvlášť neprožíváte?

Je pravda, že jsem natáčela většinou dobové snímky. Ta proměna, kterou vytvořil kostým, jsem měla vždycky ráda.

Co je pro vás víc, když byste si měla vybrat mezi muzikou a herectvím?

Já si myslím, že to herectví se mi přihodilo samo. Když jsem šla do Prahy, tak to bylo za zpíváním, ale přihlásila jsem se na školu, kde bylo i herectví. Dařilo se to a vlastně se to dělo samo. Hudba mi ale pořád zůstává. Je to něco, co si sama volím. Vždycky to tak bylo. A když se mi zase někdy přihodí herectví, tak se mi přihodí. (úsměv) Ale už na sobě vnímám, že se do každé nabídky nepouštím po hlavě a rozmýšlím si, na co kývnu a na co ne.

připravila: Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto/video: 8 Heads Production, Česká televize © 2022

%d blogerům se to líbí: