Horor Černý telefon je perfektní žánrovkou s nenápadnými přesahy (recenze)

Scott Derrickson se při přípravách druhého Doctora Strange kreativně nepohodl s Marvelem, mnohovesmír tedy přenechal Samu Raimimu a vrátil se ke svým žánrovým kořenům, aby natočil jeden z nejzajímavějších hororů poslední doby. V adaptaci povídky Joea Hilla vypráví o třináctiletém Finneym, který je posledním v řadě několika dětí unesených sadistickým vrahem přezdívaným Drapák. Drží ho ve zvukotěsném sklepě, kde nemá smysl volat o pomoc. Jenže pak zazvoní na zdi visící odpojený telefon a na Finneyho začnou ze sluchátka mluvit předchozí únoscovy oběti. Ty mají jeden společný cíl – postarat se o to, aby Finneyho příběh neskončil tak tragicky jako ten jejich.

Černý telefon sice na první pohled působí mnohem přímočařeji, než většina aktuálně populárních hororů s přesahem, i on je ovšem v jádru spíš společenským komentářem než jalovým příběhem o bubákovi ze sousedství. Sedmdesátá léta v Denveru zobrazuje jako béžový marast, o tolik oblíbenou současnou berličku neonové nostalgie a retra se Derrickson neopírá. Kromě jediné pasáže s pinballem a zvuky písně Fox On The Run, která ale beztak končí krvavou rvačkou, se režisér soustředí na vyprávění výstražného příběhu upozorňující na častý jev unášení dětí v USA, který je v mediálním narativu možná zastíněn přestřelkami ve školách, jde ovšem rovněž o dost palčivý problém.

Ústřední padouch, přezdívaný Drapák, je pak jakýmsi modelovým úchylem, o jehož minulosti ani děsivé masce se sice nic nedozvíme, není to ale vůbec potřeba. Bůh chraň, aby za pár let vznikl prequel, ve kterém budeme sledovat původ jeho chuti zneužívat chlapečky. Sám Ethan Hawke, který je pověstný nořením do psyché svých rolí, Drapáka popisuje jako vtělení konkrétního druhu zla, jehož motivace není potřeba chápat ani zkoumat.

Černým telefonem herec porušil své pravidlo nehrát v rámci zachování zdravého rozumu záporáky, jeho výkon tedy na sebe strhává hodně zvědavosti. Drapáka ztvárňuje s takřka jokerovskou maniakálností, pod slupkou děsivého padoucha ale lze díky Hawkovi cítit frustrovaného ubožáka, který i ke strašení dětí potřebuje masku, což roli přidává zajímavou komplexnost.

Kromě těchto podtónů ale Černý telefon funguje i čistě formálně jako precizní hororové řemeslo. Od autora žánrových pecek jako Sinister nebo V moci ďábla by sice asi málokdo čekal něco jiného, i tak ale Derrickson překvapí některými obrazovými postupy a podaří se mu dokonce nechat sebou škubnout i ty diváky, kteří jsou jinak vůči nadužívaným lekačkám již dávno imunní.

Scénář si, pravda, musí často vypomáhat spoustou zkratek či rovnou i nelogičností, jako je množství prostředků využitelných k útěku, které Drapák ve sklepě s dětmi nechal; jeho slepota k mříži vyrvané ze zdi a následkům hned několika pokusů o útěk; nebo třeba scéna s fyzikálně úsměvným posouváním lana srolovaným kobercem. Policisté jsou ve filmu až groteskně dementní, dát si jedna a jedna dohromady místo nich musí místní toxikoman a v podezřelém domě je nenapadne podívat se do sklepa. V tomto případě jde ovšem o příznačnost světa, ve kterém jsou dospělé mužské figury neumětely, alkoholiky nebo… úchylnými sadisty.

Jedinou důležitou ženskou postavou pak je malá sestra uneseného hrdiny, která se jej snaží najít pomocí svých věšteckých snů. Právě ta vnáší do příběhu pověstné kingovské nadpřirozeno, protože zatímco Finneyho telefonické hovory se záhrobím lze ještě odůvodnit jeho fantazií hledající cesty k úniku, sestřinu jasnozřivost lze racionalizovat jen obtížně. Třináctiletá Madeleine McGraw v její roli mimochodem odvádí perfektní práci; scéna, ve které dostává výprask řemenem se zaryje pod kůži svou autentičností, beze zbytku jí lze i věřit její hubaté průpovídky nebo držkování směrem k “dost možná neexistujícímu” Ježíši.

Zastiňuje tak trochu i mladého Mason Thamese v hlavní roli, který sice celý film bez problémů utáhne, spíš než svým výkonem ale zaujme svou podobností s Tomem Hollandem.

Martin Mažári, Totalfilm.cz
foto/video: CinemArt © 2022