Pro herce Šnajdra je život jedna velká hra. Jeho žena je už na něj alergická, tak raději mizí do Olomouce, kde se chytá své první režijní příležitosti, ve které chce zazářit se svou babičkou. Oba totiž milují improvizaci. Kariéristický šéf divadla doufá, že představení bude událostí sezóny. S jeho představitelem, spoluautorem scénáře a režisérem v jedné osobě, Miroslavem Krobotem, jsme si před pár dny v Karlových Varech povídali o protagonistovi a jeho herecké tváři, původních plánech pro divadelní podobu filmu nebo vztahu mezi olomouckými a pražskými herci.
Váš film se původně měl jmenoval po hlavní postavě, Šnajdr, pak se ale přejmenoval na Velkou premiéru. Čím je nový název přiléhavější? Proč ke změně došlo?
On možná není příléhavější, šlo o dohodu s distributorem. Nám to ale nevadilo, protože pro hlavní postavu do jisté míry skutečně jde o jeho „velkou premiéru.“
Původně jste plánovali divadelní představení. Jak se stalo, že vám pod rukama nakonec vznikl film? Je jeho médium pro příběh Velké premiéry vhodnější? A změnilo se toho v něm při převodu na plátno hodně?
Mělo to být obojí! Náš sen bylo vytvořit improvizované divadelní představení, které by vyprávělo o Pavlovi a jeho babičce, a současně aby vznikl film, který by byl jeho záznamem. Dokonce jsme uvažovali, že premiéry by mohly proběhnout v jeden den.
Bylo by to hezký, ale z různých důvodů, jako že v Olomouci nebyl dostavěný prostor, kde jsme to celé chtěli spáchat, to nakonec nevyšlo.
Zmínil jste Olomouc. Vy jste samozřejmě znedaleka, je to podle vás velmi fotogenické město, jste fanouškem Sigmy. Ten příběh je o herci, co jede do Olomouce, kde chystá velké představení a potkává se s nevraživostí místních herců. Kde se vzala inspirace pro tenhle námět? Vy máte ze svého života podobnou zkušenost?
Podle mě to není nevraživost. U některých lidí – a zdůrazňuji, že v Olomouci jich ale podle mě moc není – je to spíš taková omezenost. To, že za všechno můžou Pražáci, to je slyšet všude. Jde o všeobecný problém… nebo spíš prostě o fakt než o problém.
Je to součástí koloritu celého příběhu, není to pro něj ale podle mě zas tak zásadní téma. Hlavní postava Pavel si to celé trochu zveličuje.
Pavlu Šimčíkovi prý byla hlavní postava psána na tělo. Zajímá mě, jak přesně. Stavbou replik nebo třeba určitými osobnostními průsečíky?
Já Pavla znám od doby, kdy jsem ho učil na DAMU. Je členem dejvického divadla, jsme tedy členy jednoho souboru už řadu let. Znám jeho myšlení, znám ho důvěrně a mám ho rád.
Pro tenhle film nám vyhovoval, protože jeho humor je zcela bezbřehý – netušíte, čeho se můžete v následující minutě dočkat. To nás velmi zajímalo.
Vaším spoluautorem je u Velké premiéry tradičně pan Lubomír Smékal, který je svojí profesí původně psycholog. Jak se to promítá do scenáristické práce? Umí se třeba dostat hlouběji do nitra postav, má propracovanější jejich psychologizaci?
Myslím si, že jo. Lubomír je původně psychoterapeut, pracovával v manželských poradnách, a v tomhle filmu jde hodně o manželské vztahy. Je to podle mě veliká výhoda, protože já jako divadelník mám sklony vybírat ta nejefektivnější řešení, on mě ale vždy upozorní, když by se něco nemohlo stát, jak si to vymyslím. Je to tedy takový korektiv, díky kterému jsou ty vztahy ve filmu pravdivý a uvěřitelný.
Projevil se tenhle vliv na Tourettově syndromu postavy Ivy Janžurové? Jak se vám tahle porucha do filmu dostala?
To je zrovna trošku problém a naše scenáristická licence, protože Tourett by se musel projevit už dřív, než jak to máme ve filmu.
My ale hledali pro postavu babičky nějaký problém, který by jí znemožnil hrát. Tourett nám vyhovoval svou vulgárností a nečekaností, ale i tím, jaký trauma by z něj herec měl. S ním prostě nepůjdete na jeviště.
Velká premiéra je v kinech od 21. července.
Martin Mažári, Totalfilm.cz
foto/video: Totalfilm Media, Falcon
audio: Totalfilm Media © 2022
