Život v komunitě Victory je sluncem zalitá idyla, ve které bujaré večírky plné drahých koktejlů nekončí kocovinou, ale líným ránem s vůní slaniny linoucí se útulným domečkem. Chlapi se před domem přátelsky špičkují a vyprovozeni polibkem na rozloučenou se vydávají na pár hodin do naplňujícího zaměstnání, aby jejich krásné manželky doma mohly s písničkou na rtech vypulírovat každý kout, zajít si na nákup a hodinu baletu a přichystat několikachodovou večeři jen proto, aby i s porcelánem letěla ze stolu na podlahu na úkor pravidelnému sexu. Ze vší té idyly by divákovi hráblo… ostatně stejně jako Florence Pugh v hlavní roli nového thrilleru od Olivie Wilde.
„Ty a já. Napořád.“ (foto: Vertical)
Brzy se pochopitelně začne ukazovat, že život ze sedmdesátkové reklamy je jen pozlátkem na něčem hodně zkaženém, a že komunita vedená deifikovaným Chrisem Pinem možná nestojí ani tak na pevných přátelstvích, jako spíš jakýchsi zlověstných psychologických hrách. Bavit se podrobněji o antiutopickém příběhu ale nemá smysl. Zápletka stojí a padá na perfektním výkonu Florence Pugh, která znovu ukazuje, čím si ještě nedávno neznámá Britka tak podmaňuje Hollywood i diváky. Její charisma je odzbrojující a ze scénáře mačká, co se dá.
Viditelně se snaží i režisérčin partner Harry Styles v druhé hlavní roli. O přelomový objev z ranku Lady Gagy se sice nejedná a jeho výkon nepatří mezi ty nejpřesvědčivější, vyloženě hereckou ostudu si ale ve filmu neuřízne. I ty dramatičtější scény křiku či pláče ze sebe vyloudit s dostatečnou vervou zvládne. Sebelepší herci nicméně mají své limity pozdvihnout materiál, který dostali na stránkách.
[pullquote align=“left“ cite=““ link=““ color=““ class=““ size=““]Kapku toho, kapku tamtoho[/pullquote]Problém scénáře je, že pečlivě budovaný a gradující pocit čehosi shnilého pod povrchem sluncem zalité idylky šablonovitě dokonalého rodinného života nakonec vyústí v to nejjednodušší a nejpovědomější vysvětlení, jaké by vás mohlo napadnout.
Jistě, po tolika dekádách kinematografie není snadné přijít se zcela originálním námětem, nicméně To nic, drahá je neoddiskutovatelně pastišem mnohokrát viděného. Rozuzlení filmu nejen že při zamyšlení nedává smysl, z principu vás ani nemůže překvapit, pokud jste za poslední čtvrtstoletí nežili bez kina či televize.
Perfektně pečující hospodyňky známe ze Stepfordských paniček. Vynucenou iluzi šťastných životů v idylické komunitě zkoumala Shymalanova Vesnice, kultovní Truman Show nebo nedávno komiksová WandaVision. Jisté momenty tematizující všudypřítomnou kontrolu a dohled nápadně připomínají Velkého bratra i epizody Black Mirror… všechna tahle díla se vám při sledování mohla vybavit, a šlo by v jejich seznamu pokračovat. Ostatně jmenovat asi tu nejzjevnější filmovou inspiraci by znamenalo celou pointu bezostyšně vykecat, což o její originalitě přeci jen něco svědčí samo o sobě.
[pullquote align=“right“ cite=““ link=““ color=““ class=““ size=““]Retro stylovka[/pullquote]Ale to nic, drahá, o úplnou ztrátu času zase nejde. Po audiovizuální stránce jde o naprostou lahodu na úrovni filmů Jordana Peela, vyšperkovanou nespočtem obrazových nápadů, poutavou atmosférou a stylovým retrem.
Matthew Libatique je kameramanský virtuoz a mistr mysteriózních výjevů; prokázal to mnohokrát, třeba v Requieumu za sen, Černé labuti či Fontáně. Jeho hravá kamera maluje znepokojivé, symetrické obrazy. Kolem postav krouží i staticky leží na zemi v mírném podhledu. Hraje si s extrémními celky na nehostinné okolí ústřední osady, ale i extrémními detaily na syrové maso připravované k večeři. Na film je radost se koukat i díky jeho barevné paletě, zvlášť při záběrech na barevná auta nebo červené kombinézy na pozadí pouště.
To vše podkresluje kakofonická hudba užívající jako hlavní nástroj obvykle rytmizované ženské halekání. Mírně tím vykrádá Zimmerův soundtrack Duny, v jejímž pokračování se ostatně Pugh má objevit, scénám nicméně notně dodává na nepříjemné atmosféře. Otázkou je, jestli na ni a mírně naddimenzované zvukové efekty nespoléhá Wilde při stavbě napětí až příliš.
Wilde si ve filmu i zahrála jednu postav (foto: Vertical)
Navzdory jisté roztěkanosti v To nic drahá Olivia Wilde zůstává velice nadějnou režisérkou, jejíž filmy zdaleka neposadí na zadek všechny diváky, mají ale výraznou tvář, atmosféru a v záplavě obsahu, co se na nás valí ze všech směrů, se určitě neztratí. Co umí vykouzlit z nápaditější látky ostatně ukázala už ve svém debutu Booksmart, v Česku uvedeným pod ne zcela přiléhavým názvem Šprtky to chtěj taky. Co se zkušenostmi ze svého aktuálního filmu i zákulisních dramat z jeho natáčení dovede vykřesat příště, bude jistě zajímavé sledovat.
To nic drahá (2022) Cestou do kina na To nic, drahá je potřeba nedělat stejnou chybu, jakou patrně činili tvůrci, když svůj snímek při jeho tvorbě považovali za něco víc, než čím opravdu je. Arthousoví diváci se u sledování filmu rozhodně intelektuálně nezrealizují, jejich pečlivě budovaný vkus kultivovaný hodinami sledování subtilních dramat naopak bude u filmu nad jeho doslovností a myšlenkovou povrchností trpět. V rámci mainstreamu nicméně jde o sice obsahově okoukaný, formálně ale vyšperkovaný a povšechně obstojný kousek.
foto/video: Vertical Entertainment, Warner Bros. Discovery, New Line Cinema © 2022
Thriller / Mysteriózní
USA, 2022, 123 min
Premiéra: 22. 9. 2022, Vertical Entertainment
Režie: Olivia Wilde
Scénář: Katie Silberman, Carey Van Dyke, Shane Van Dyke
Kamera: Matthew Libatique
Hudba: John Powell
Hrají: Florence Pugh, Olivia Wilde, Chris Pine, Harry Styles, Gemma Chan, Nick Kroll, Douglas Smith, KiKi Layne, Timothy Simons, Kate Berlant, Dita Von Teese
Produkce: Roy Lee, Katie Silberman, Olivia Wilde
Střih: Jennifer Lame
Scénografie: Katie Byron
Kostýmy: Arianne Phillips
