Psát recenzi na letošního vítěze canneského festivalu, který rozvířil tak plamenné debaty ve Varech, je trochu paradoxní. Čím méně toho totiž jako divák při jeho sledování budete vědět, tím intenzivnější zážitek si z něj odnesete.
V podstatě jde o tři filmy v jednom, relativně dlouhá celková stopáž ale uteče jak voda. Snímek nazvaný podle prostoru mezi obočím, jehož vrásky prozrazují v tváři člověka nejednu emoci, začíná stylovým, byť trochu cynickým pohledem do světa módy. Čím luxusnější značka, tím otráveněji se ostatně modelové na propagačních materiálech mají tvářit.
V první kapitole se s důrazem na povrchnost a jalovost jejich problémů pak seznamujeme s ústředním párem, překrásnou a nedávno bohužel zesnulou Charlbi Dean Kriek a sošným Harrisem Dickinsonem z Kingsmanů. Hádka o zaplacení účtu v restauraci se nese cestou taxíkem, v hotelovém výtahu i na samotném pokoji; režie švédského oblíbence Rubena Östlunda i rozčílení a manipulace postav na plátně jsou naprosto autentické a uvěřitelné. Lepší filmovou hádku aby pohledal. Její působivost je o to úctyhodnější, jak dlouho celá sekvence trvá. V rukou méně schopných tvůrců by se rozpadla už před poločasem.
In den Wolken!
Prostřední, notně voyeristická pasáž na jachtě je nejsilnější části snímku, zvlášť díky věrohodnému a pěkně nechutnému vyobrazení třídních rozdílů mezi posádkou a pasažéry tak trochu ve stylu nechvalně proslulé reality show Below the Deck. Östlund mnohdy od hlavní dějové linie odbočuje k nejrůznějším prchavým obrazům a epizodkám zkaženosti, ilustruje jimi absurdity provázející společnost motivovanou přepychem a neustálým růstem; dělá to ale s lehkostí a vtipem, nikoli zdviženým prostředníkem provázejícím otravné moralizování. Zároveň si dává záležet na tom, aby vám jeho postavy byly natolik odporné, že se jejich neštěstí smějete s velkým gustem.
Nechutná večeře
Film na jakékoli servítky v tuto chvíli doslova rezignuje, Östlund na ně ve své upřímnosti doslova… sere. Extrémnost Trojúhelníku smutku je pochopitelně jistým kalkulem zajišťujícím filmu jeho přežívání v debatách festivalových hostů dlouho po konci titulků, daří se mu tu ale skvěle.
Kdo přežije
Trojúhelník smutku (2022) Nejnáročnější diváci se budou ofrňovat nad jeho doslovností, nejlínější konzumenti mainstreamu se jím budou cítit poučováni, Trojúhelník smutku ale přesně trefuje zlatý střed mezi uměleckým vyjádřením a diváckou atraktivitou. Östlundovi se daří filmem bavit, velmi hořce rozesmávat i znechutit, zároveň ale předat jeho prostřednictvím svou skepsi o stavu lidstva.
foto/video: Aerofilms, Totalfilm Media, Plattform Produktion © 2022