Past na myši od Agathy Christie je nejdéle reprízovanou divadelní hrou na světě, a nebýt pandemie, od své premiéry v roce 1952 by se až do dnešních dní hrála bez ustání celých sedmdesát let. Je proto příznačné, že události hravé detektivky Vražda v Londýně, která si často a opakovaně dělá srandu ze sebe i žánrových klišé, začínají právě v jejích kulisách.
Jestli jste viděli jednu, viděli jste všechny, takže to dobře znáte: Na začátku se dočkáme úvodní montáže, která nás seznámí s postavami a jejich světem. Hned po pár minutách ta nejotravnější z nich něčí rukou násilně zemře, načež se k případu nachomýtne světem protřelý, vyhořelý detektiv. Díky maličkosti v chování jednoho z postupně vyslýchaných podezřelých, jako třeba způsobu zavazování tkaniček, pak identifikuje pachatele a triumfálně odhalí jeho totožnost v salonku, kam si všechny účastněné ve finálním aktu sezve.
Takhle reduktivně alespoň popisuje v úvodní montáži Vraždy v Londýně detektivní žánr americký režisér v podání Adriena Brodyho, který v 50. letech přijíždí do Londýna točit filmovou adaptaci slavné hry z West Endu jen proto, aby něčí rukou násilně zemřel. K případu se pak naochomýtne světem protřelý, vyhořelý detektiv s tváří Sama Rockwella. Spolu se svou snaživou, ale nezkušenou pomocnicí Saoirse Ronan pak postupně vyslýchá podezřelé a… asi tušíte, kam to všechno směřuje.
Vrah je zahradník
Jako detektivka, co si dělá srandu z detektivek, film ale funguje dobře. Její uštěpačné, zároveň ale láskyplné trefování se do osvědčených žánrových klišé je ve výsledku velmi milým loveletterem fanouškům, který se pohybuje v zajetých mantinelech, jezdí si ale po svém a nebere hru ani příliš vážně.
Zároveň ale klouže jen po povrchu, hraje příliš na jistotu. Utahování si z detektivkových tropů je sranda, film je ovšem pouze pojmenovává, nedaří se jí z nich vymanit ani se nesnaží je kamkoli posunout. Výsledek se ovšem tváří trochu chytřeji, než jakým ve skutečnosti je. Něco takového tvůrci evidentně neměli v plánu, chybí mu ale úderná pointa, něco, díky čemu by se z řady schematických detektivek odlišil.
Navíc, neznáte-li rozřešení v úvodu zmíněné Pasti na myši, rozřešení Vraždy v Londýně ve vás patrně zanechá daleko slabší dojem, než scenárista doufal, ba se nad ním dokonce možná i ironicky uchechtnete. Ale co, u detektivky je cesta přeci cíl, a u téhle se budete nezřídka chechtat i upřímně.
Jazz, šmrnc a glamour
Je to všechno hrozně fajn, i když výsledek při bližším zkoumání působí lehce vykalkulovaně, snaživě. Dynamika scén a výrazný ksicht filmu se sice o soundtrack opírá až moc a cosi z autentické lehkosti Wrighta a Andersona mu chybí, i tak se na něj ale kouká moc hezky. Potěší navíc několika hravými nápady, jako je prezentace konce filmu pomocí kreslených storyboardů.
Obvyklí podezřelí
Špičková a nakažlivá pak zejména je chemie ústředního dua. Rockwell jako odevzdaný, kníratý detektiv zvládá jak triumfální momenty, tak permanentní deppovskou přiožralost; Ronan je jako aspirující policistka roztomilá, její postava je ale plnokrevná a neredukuje se na okatou naivku. Jejich špičkování a buddy momenty fungují bez výjimky parádně.
Vražda v Londýně (2022) Vražda v Londýně je možná jen další detektivkou, které se navzdory sebeironizačním ambicím nedaří žánrová schémata s nadhledem překročit, jako svižná a stylová komedie ale funguje velmi dobře. Zásluhu na tom má její audiovizuální šmrnc a především perfektní herci a jejich vzájemná chemie a zábavné špičkování.
foto/video: Falcon © 2022