Recenze: Dokument Dreaming Walls bourá zdi bohémského hotelu Chelsea na Manhattanu

Do kin vchází nový dokumentární film Dreaming Walls: Hotel Chelsea, který umožní divákům nahlédnout za okna právě tohoto legendárního hotelu. Místo, kde pobývali umělci jako Patti Smith, Janis Joplin či Jim Morrison, totiž prochází rekonstrukcí. Jeho stálí obyvatelé se však nechtějí vzdát zvláštně temné atmosféry svého bydliště pro moderní fádnost. Jsou to právě oni, kdo jsou z posledních sil pulzujícím srdcem ukrývajícím se v hlubinách umírající budovy.

Režisérky Amélie van Elmbt a Maya Duverdier ukázaly životy tamních obyvatel bez přibarvování a dramatizace, s ohledem na rozmanité osobnosti a jejich jednotlivé osudy. Nenuceně proplouvají mezi temnotou a světlými chvilkami, minulostí a přítomností i mezi uměním a všedností každodenního života. Hotel Chelsea je zkrátka plný kontrastů a autorkám se tato skutečnost podařila autenticky zachytit. Otevírají dveře pokojů, jedny po jednom, jako zapečetěnou časovou kapsli. Melancholický dojem pak dotváří vhodně zvolený zrnitý analogový formát.

Otázkou zůstává, s jakými očekáváními divák k filmu přistupuje. Pokud doufá v barvité vyprávění drogových večírcích a skandálech z šedesátých let, měl by se naopak připravit na vybledlého ducha této zářné doby. Nejedná se totiž tolik o portrét proslaveného bohémského hotelu, jako spíše vyobrazení dopadu gentrifikace na skupinu lidí, která žije zrovna v něm. Výsledkem je pak levicově vyznívající snímek se sociologickými prvky, v němž má budování osobních příběhů větší váhu než bulvarizace.

Tereza Mažáriová, spolupracovnice redakce