Princezna zakletá v čase 2: Svět ambiciózní pohádkové fantasy se rozrůstá (recenze)

První Princeznu zakletou v čase v kinech zastihla pandemie, v televizi ji ale sledovalo více než 900 000 diváků, bodovala i na Netflixu a svět jednoho z mála relevantních pokusů o českou fantasy si tak rychle našel slušnou řádku oddaných fandů. Není divu, že ještě během lockdownu padla první klapka dvojky, na kterou se v crowdfundingové kampani vybral skoro milion korun. Daří se pokračování být po vzoru Hollywoodu, ve kterém našel inspiraci, větší, lepší a temnější?

Zatímco jednička se spoléhala na divácky vděčnou a scenáristicky osvědčenou časovou smyčku, dvojka podstatně rozmáchleji prozkoumává mytologii a pravidla pohádkového světa Oberon. Nechybí ani v rámci žánru klasické průjezdy mapou pro lepší orientaci ve fiktivním prostoru. Pro diváka s lorem blíže neseznámeného ho může být v prvních minutách filmu trochu moc; jakmile se ale děj rozjede a film nenásilně připomene události prvního dílu, znalosti z doprovodných materiálů už pro orientaci nejsou třeba.

Pokračování na příběh dva roky staré Princezny smysluplně navazuje a rozvíjí ho, když v souladu s trendem větších a temnějších sequelů z poměrně osobního konfliktu několika postav vyrostou daleko závažnější peripetie.

Z dávné minulosti se totiž vynoří nová hrozba, alchymista nazývaný Pán run, který chce veškerou magii získat pro sebe. Ústřední trojice se tedy vydává do kouzelného města Ayra, kde sídlí Společenstvo alchymistů, aby spolu s nimi kouzelné runy chránili.

Staří známí

Druhá Princezna nejlépe funguje, když se nebojí na chvíli minimalizovat pestrobarevný spektákl a soustředí se na postavy a jejich funkční chemii. Nástupníci trůnu Marek Lambora s Natalií Germani tentokrát značnou část prostoru přenechávají alchymistce Elišky Křenkové; dalo by se dokonce říct, že v pokračování vydá za dvě herečky. Její postava ve filmu nebojuje pouze s Pánem run, ale s vlastní touhou po zakázané moci, a zejména scény, ve kterých hrdinka ztrácí směr nebo se musí vyrovnávat se ztrátou sebe sama, fungují velmi dobře.

Film zdárně balancuje temnější a odlehčenější pasáže, díky čemuž u něj navzdory stopáži 134 minut bez problémů vydrží děti i dospělí. Místy dovede budovat i slušnou zvědavost po tom, jak hrdinové z celé situace nakonec vybruslí.

Humor naštěstí nikdy nesklouzává k prvoplánové pitvořivosti. Příkladem budiž komické duo rytířských sidekicků v podání Martina Písaříka a Jakuba Ouvína sice bude rozesmávat asi spíš děti, jejich bromanci ale bez problémů zkousne i dospělý doprovod, který se v kontextu dnešní přísné politické korektnosti několikrát překvapivě uchechtne její hranu brousícím gagům.

Žádný stres

Co druhé Princezně možná trochu chybí, je pocit naléhavosti, časové urgence, metaforické časované bomby, která by posílila divácké napětí.

Trefně to ilustruje scéna, ve které alchymistka v předvečer bitvy usilovně trénuje zaklínadla, zatímco ji u toho její přátelé bezelstně vyrušují svými vztahovými problémy. Zatímco film alchymistčinu neochotu věnovat se přátelům rámuje jako její krok vstříc temnotě, protože si zahrává s nepovolenou magií, divák si nemůže pomoci a vnímá její chování jako adekvátní vzhledem k situaci.

V tomhle filmu totiž zkrátka nikdo nikam nespěchá. Postavy na sebe často mlčky několik vteřin hledí, postávají nebo posedávají, ačkoli vzhledem k obsahu scéna volá po větším vypětí či dynamice. Z blížící se hrozby si větší část osazenstva nic nedělá a čekání na ni si krátí třeba  koncertem hudebníků známých z éteru českých rádií. Ti podobně jako medovníkový product placement diváka lehce vytrhávají z pohádkové fantasy atmosféry.

Odlehčenou nonšalanci postav lze ještě pochopit u klidnějších pasáží. Přeci jen primárně jde o rodinnou pohádku, které by nikoho nenapadlo vytýkat, že děti v sedačkách kin nešponuje k prasknutí. Je to dost možná občasným otočením kormidla filmu směrem k dospělejší fantasy, že divák občas cítí podivný tonální rozkol, jako by si Harry Potter zašel v předvečer bitvy o Bradavice na ochutnávku Bertíkových fazolek, zatímco Voldemort šikuje Smrtijedy před branami.

Tahle pozvolnost filmu si svou daň vybírá i na akčních scénách, ve kterých postavy trpělivě čekají, než jejich protivník dokreslí složitou runu nebo vykoná jiný útok. Akční scény na vrub toho místy působí jak tahová strategie nebo starší videohra, ve které několik vteřin trvalo, než se načetla animace.

Přitom co se CGI a efektů magie týče, nemají se tvůrci za co stydět. Obrazovou stránku věci samozřejmě není fér porovnávat s hollywoodskými produkcemi, kde se s podobnými triky potkáváme nejčastěji; čeští hračičkové při zlomku hollywoodského rozpočtu ale dokázali vytvořit důstojnou podívanou, která nepůsobí nikterak lacině. Vizuálně zajímavé je i blednutí očí kouzlících postav, a kromě maskérů odvedli výbornou práci i kostyméři.

  • Režie
  • Scénář
  • Kamera
  • Hudba
  • Herci

Princezna zakletá v čase 2 (2022)

Ambice tvůrců pokračování Princezny zakleté v čase evidentně nebyla malá, naplnili ji ale úctyhodně. Vymyslet funkční fantasy svět s vlastní mytologií a pravidly je náročný úkol; převést jeho rozmáchlost smysluplně na plátno v tuzemských podmínkách je ještě náročnější. Dvojka smysluplně pracuje s některými neduhy jedničky a rozvíjí její lore i příběh. Šikovně pracuje se starými i novými postavami, nesnižuje se pitvořivým humorem a hravě zabaví navzdory štědré stopáži. Doufáme, že případný třetí díl lépe vybalancuje rodinnou pohádkovost a fantasy osudovost, už teď se ale na něj spokojeně začínáme těšit.


Martin Mažári, Totalfilm.cz
foto/video: Bohemia Motion Pictures; audio: Totalfilm Media © 2022