Recenze: Titina, psí polárnice je splněný sen učitelů, šikovně mixuje dokument s pohádkou

Na norského objevitele a dobrodruha Roalda Amundsena a jeho výpravy ke světovým magnetickým pólům si nejspíš vzpomíná z hodin dějepisu každý. I ti největší cynikové, kteří na svá školská léta už dávno zapomněli, na jeho jméno alespoň sem tam narazí při procházce alkoholovým oddělením v supermarketu. Nebezpečnou výpravu, kterou se ve 20. letech zapsal do historie, samozřejmě nemohl provést sám. Na ostatní členy expedice se ale bohužel často zapomíná. Na severní pól se přitom společně s Amundsenem svezl i stavitel vzducholodi Umberto Nobile a jeho milovaná foxteriérka Titina.

Titina, psí polárnice (foto: AČFK)

Příběh málo známého italského konstruktéra a jeho fenky se proto rozhodla v animované formě zpracovat norská režisérka Kajsa Næss ve filmu Titina, psí polárnice. Přestože ho velitel výpravy Amundsen v učebnicích zastínil, byl to právě Nobile, kdo navrhl a postavil Amundsenovu vzducholoď Norge a za polární kruh přivezl prvního pejska. Na poli osmdesáti minut se pak snaží norský filmeček pokrýt nejen konstrukci vzducholodě a první výpravu na nehostinný severní pól, ale také nezdravou rivalitu mezi dvěma objeviteli, která z celého dobrodružství vzešla. A to všechno samozřejmě nevinnýma očima malého hafana.

Nabízí se tedy otázka, zda si toho se svým prvním celovečerním filmem neukousla režisérka příliš. Během krátké stopáže se navíc snaží relativně obsáhlou tématiku podat hravým a zároveň hodně edukativním způsobem. Mezi oběma vyprávěcími styly to bohužel místy docela skřípe. V rozmezí několika minut se zvládnou vystřídat autentické dobové záběry s psychedelicky animovaným muzikálem a způsobuje to podobný šok, jaký možná samotní dobrodruzi zažili při prvním kroku na zamrzlé severské pláně. Když se ale snímek soustředí na svou dokumentární stránku, mohou si učitelé dějepisu vrnět blahem.

Psí polárnice totiž neskrývá svou snahu nejen vyprávět příběh, ale také líbivým způsobem divákovi přiblížit osobu Umberta Nobila a jeho přínos celé expedici. Z jeho teriérky Titiny se sice stal ve své době miláček tisku, sám Nobile ale tak trochu upadl do propadliště dějin. Oproti klasickému dokumentu ale snímek zaujme i mladší diváky svým retro 2D animovaným kabátkem a v rámci stopáže jim informace podsune atraktivnějším způsobem než jen pouhým výkladem a mluvícími hlavami. Kdykoliv se ale ve filmu objevují jakékoliv projektory či obrazovky, promítají se na nich i v animovaném světě autentické dobové záběry, které prezentovaným informacím dodávají i v rámci kresleného filmečku na věrohodnosti.

Titina, psí polárnice (foto: AČFK)

Konvenční vyprávění filmu naneštěstí nesedí zdaleka tak dobře jako dokumentární aspekty a scenáristicky mnohdy působí kostrbatě a prkenně, hlavně co se týče struktury. Scénář se co možná nejvíce drží reálného sledu událostí a o typickém hollywoodském budování zápletky, vyvrcholení a rozuzlení tu tím pádem příliš hovořit nelze. Psí polárnice to ale naštěstí kompenzuje skutečně sympatickým zpracováním s ručně kreslenou animací, s niž se tvůrci nebáli místy odvázat a mrazivou polární krajinu vyobrazit v celé její strašidelné kráse. Od vizuálu tu naštěstí příliš neruší ani dabing, který se sice o cenu Františka Filipovského nejspíš ucházet nebude, ale s ušima odejdete neposkvrněnýma.

Petr Schön, Totalfilm.cz
foto/video: AČFK © 2023