Recenze: První láska s hororovými podtóny na hladině Falcon Lake

Zatímco většina hororů bere vztahy svých protagonistů jako pouhou záminku k rozpoutání krvavé řeže, v lehce mrazivém snímku debutující režisérky Charlotte Le Bon hraje ústřední pouto mezi hrdiny prim. Není to však jediná subverze, jíž tato žánrově rozkošatělá prvotina oplývá.

Falcon Lake (foto: Artcam)

Hned úvodní záběr nám dává najevo, jaký typ snímku nás čeká. Na hladině eponymního jezera plave tělo, avšak na první pohled není zřejmé, zdali se jedná o mrtvolu. Záhy se však tělo začne hýbat a později zjistíme, že patří Chloé, která jen zkoušela, jaké by to bylo se topit. Podobně podvratnou hru si s námi režisérka  v průběhu filmu zahraje ještě několikrát.

Vyžívat se v předstíraném utápění není jediná morbidní záliba Chloé; ta si libuje i v aranžování lidských těl tak, aby vypadala jako mrtvoly, a navrch se vyžívá i v duchařských povídkách. Třináctiletý Bastien, který přijel se svými rodiči navštívit Chloiiny rodiče, se do šestnáctileté dívky rychle zakouká. I přes tříletý věkový rozdíl začne mezi touto podivínskou dvojicí vznikat silné pouto.

Herečka Charlotte Le Bon – známá ze snímků Anthropoid, Muž na laně či Láska na kari – ve svém svébytném a překvapivě vyspělém režijním i scenáristickém celovečerním debutu umně snoubí opojné omámení a křehkost první lásky s hororově laděnými podtóny. Ze svého stylizovaného avšak neokázale poetického počinu vytvořila unikátní náladovku, v níž se protichůdné žánry vkusně mísí s osobitě vystavěnými postavami. Charlotte Le Bon nám tak dává i určitý příslib toho, že se od ní máme ještě na co těšit.

Falcon Lake (foto: Artcam)

Ambivalentní konec filmu lze do jisté míry považovat za parafrázi úvodní scény a svou nejednoznačností poskytuje snímku hloubavé ukotvení. Právě takové zakončení brilantně balancuje na hladině toho, co je oku zřetelné, a co nám naopak zůstává skryté. Obdobně jako hladina jezera Falcon může na svém sluncem zalitém povrchu hřát, avšak v hloubi skrývat cosi netušeného a mrazivého.