Muž, který stál v cestě je dějepisnou učebnicí, to mu ale neubírá na významu (recenze)

Události léta 1968 bohužel nejsou v našem povědomí natolik, jak by být měly, a to navzdory tomu, jak bolestně povědomě zní při čtení aktuálního zpravodajství z Ukrajiny. O událostech dní, kdy naše hranice překročili cizí vojáci snažící se upevnit sovětskou sféru vlivu, vypráví nový film Muž, který stál v cestě. Snaží se palčivou kapitolu našich dějin připomenout, varovat před jejich opakováním a především vyzdvihnout jednoho z tehdejších aktérů, jediného československého politika, který se v zajetí a pod hrozbou likvidace postavil Leonidu Iljiči Brežněvovi a nepodepsal tzv. zvací dopis, ve kterém naši představitelé na oko invazi vítali a schvalovali. Navzdory jeho hrdinské neoblomnosti totiž zůstává pro většinu veřejnosti polozapomenutou postavou.

Příznačně ve filmu vystupuje řada ukrajinských herců. Film se ještě před válkou natáčel na dnes okupovaném území a částečně dokonce i v Buči, která se jen pár měsíců po odjezdu filmařů stala dějištěm ruského masakru. Film tematizující sovětskou rozpínavost získal další rovinu ve své neveselé symbolice.

Tvůrci si obecně zaslouží obrovské uznání za to, jak jeho existenci vydupali ze země. Žádné natáčení není legrace; jakmile ale zápasíte s dozvuky pandemie, táhnoucími se spory o práva na látku a nakonec vám mezinárodní koprodukci přeruší Vladimírova snaha léčit si vojenskou cestou své komplexy, můžeme bez uzardění mluvit o produkčním pekle.

Neštěstí, která cestu snímku na plátna provázela, pak završilo nečekané úmrtí teprve 43letého herce Daniela Heribana, který v něm ztvárňuje Alexandra Dubčeka a který podlehl srdeční příhodě pár hodin před slavnostní premiérou. Čest jeho památce.

Pokud čekáte, že titulní Muž, který stál v cestě bude zároveň i mužem, který nesleze z plátna, není tomu zcela tak; název Muž, který třetinu stopáže prosedí v kriminálu, by nicméně neprošel přes marketéry. Vzhledem k tomu, že síla Krieglovy osobnosti tkví spíše v tom, co neudělal, než v tom, co udělal, adaptace jeho životního příběhu byla nepochybně výzvou. Zjevně ale neaspirovala k tomu, aby se stala do detailu prokresleným portrétem jednoho muže, jako spíš obecnějším svědectvím popisovaných dní a seznámením s několika jeho hlavními aktéry.

Film se může opřít nejen o jímavý výkon Tomáše Töpfera, ale i silnou hereckou sestavu obecně; ať už jde o Aloise Švehlíka v roli Sovětům servilního prezidenta Svobody, Adriana Jastrabana vyměnivšího svou dvojnásobnou roli Dubčeka za prospěchářského Husáka, a zejména Zuzanu Mauréry jako Krieglovu neochvějnou manželku, silnou ženy s bolestivou minulostí, která za partnerovým rozhodnutím stojí i tváří v tvář estébáckým praktikám.

Film se snaží pracovat se svým rozpočtem úsporně a neokázale, samotný vstup vojsk Varšavské smlouvy tedy přímo nevidíme. Zahlédneme dva tanky, slyšíme přelety letadel a o událostech se dozvídáme pomocí dialogů. Většinu filmu by s nadsázkou šlo shrnout jako šedě oděné muže dohadující se v hnědých místnostech; bez nadsázky je ovšem potřeba poznamenat, že maskéři, kostyméři, lokační pracovníci a architekti se s nelehkým úkolem zprostředkovat autenticky danou dobu a vzít diváka na několik lokací včetně Kremlu popasovali velmi zodpovědně.

Kde tvůrci neměli prostředky k natočení davových scén, kulišácky pak černobílé záběry herců proložili autentickými dobovými materiály. Tento postup, kdy barvy na plátně pozvolna vyblednou a dění nabude zpravodajské stylizace, se sice s přibývající stopáží mění v lehce nadužívanou manýru, přesto ale jde o zajímavý prvek audiovizuálního vyprávění hezky symbolizující způsob, jak kolem jednotlivých postav procházejí dějiny.

Lehce zarážející může být práce filmu s krví a brutalitou. Explicitního násilí v něm není mnoho, smrt je většinou přítomna spíš jako hrozba za stěnami jednacích sálů a ve vzpomínkách aktérů. Jsou zde ale dvě výjimky.

Když na plátně dojde k dějově poměrně zásadnímu postřelení civilisty ruským vojákem, stane se to tak náhle a zběžně, že se divák na moment spolu s postavami zmateně rozhlíží a není si jist, co se vlastně stalo. Kamera od výjevu sovětské brutality v pražských ulicích jakoby odvrátí zrak. Budiž, tvůrci si zřejmě nepřejí být zbytečně explicitní, řeknete si.

Jen o pár minut později se ale film vytasí s poměrně detailním a poněkud samoúčelným a zbytným pohledem do sebevražedně prostřelené hlavy vedlejší postavy, který ději bezprostředně nic nepřináší. Proč? Kvůli snaze šokovat, nebo snad demonstrovat nezpochybnitelný um maskérů a trikařů? Nevíme.

Některé scény Muže, který stál v cestě pak končí velmi náhle, asi jako život zmíněného sebevraha. Následkem toho několik dialogů působí, jako by je tvůrci utnuli vprostřed nádechu k jejich vrcholu. Příkladem budiž v traileru ukázaná hádka mezi Krieglem a prezidentem Svobodou, ve střižně přerušená dřív, než vlastně vůbec začne. Politici si v efektní výměně předhazují hory mrtvých ze své minulosti a kde divák už už čeká debatu o příslovečném větším dobru a o etických a morálních úskalích podpisu zvacího dopisu, přijde najednou střih… a pod povrch konfliktu se nedostaneme.

Jde o obecnější problém, scénář filmu totiž stanoviska jednotlivých politiků příliš nepitvá. Jak bychom měli znát, ale bohužel spíše neznáme z hodin dějepisu, delegace v Moskvě nakonec nevyhnutelně před Sověty ohne hřbet, jen se u toho někteří zatváří o něco utrápeněji. Proč se kdo k celé záležitosti jak staví a jak přesně o ní přemýšlí, ale scénář moc neřeší.

„Podepiš,“ „nepodepíšu,“ dala by se shrnout většina scén. Svoboda k podpisu naléhá, Kriegel jej od začátku do konce neoblomně odmítá. Detailnějšího ponoru do pohnutek, dilemat či motivací postav divák nad rámec jejich základní charakteristiky ale nedostane, jakkoli by díky němu film získal další, bezpochyby zajímavou vrstvu jinak obstojného převyprávění historické události.

Podrobnější prozkoumání by si zasloužil i osudový rozpad dlouholetého přátelství hlavního hrdiny s Gustavem Husákem, který měl potenciál celý politický konflikt silněji ukotvit v osobnější, emotivní rovině. Na jejich ideové rozepři a rozchodu na životní křižovatce se nabízelo podrobněji ohledávat obtížnost ústředního dilematu, je tedy škoda, že jsme do nich nedostali příležitost nahlédnout hlouběji.

Martin Mažári, Totalfilm.cz