S novinkami Christophera Nolana, režiséra Počátku, Temného rytíře nebo Interstellaru, jsou vždy spojená očekávání vyšponovaná k prasknutí. Příběh Roberta Oppenheimera, otce atomové bomby, je v rámci jeho portfolia o to zajímavější, že se jedná o jeho první biopic, že v jeho titulcích najdeme celou řadu hvězdných jmen, a jak aktuálních a těžkých témat se dotýká. Navzdory tomu, jak moc se výsledek vydařil, ale věřte, že vám cestou z kina nebude vůbec dobře.
Ještě před zhlédnutím filmu je možná na místě upravit svá očekávání. Kdo totiž čeká válečný biják o atomové bombě, jehož závěrečným vrcholem je vzrušující exploze, bude asi zklamaný. Nehledě na to, jak je sekvence testu Trinity ohromující a efektní filmařinou, o samotnou bombu tady vlastně tolik nejde. Jak název napovídá, Oppenheimer je příběhem jejího stvořitele, pořádně zamotaným, odehrávajícím se na ploše několika dekád, vyprávěným nelineárně a přeplněným postavami. Výsledek šikovně přeskakuje mezi hned několika žánry od vzrušujícího thrilleru po horor, v prvé řadě jde ale o upovídané drama a nelehkou studii viny, odpovědnosti a strachu.
Vyprávění filmu je komplexní, ale soustředěné. Vyžaduje kapku soustředění i od vás, jakkoli je Nolan vůči divákům vstřícný ve způsobu, jak zásadní pointy a myšlenky čas od času srozumitelně předžvýká pomocí několika málo replik. V průběhu toho všeho režisér, scenárista a producent v jedné osobě navíc pracuje i s barevností, kdy černobílé scény mají zobrazovat objektivní realitu a ty barevné, psané v první osobě, mají být protagonistovým subjektivním vnímáním zobrazovaných událostí.
První třetina je ještě poměrně standardní biografie, byť schovaná pod pozlátkem monumentálního audiovizuálu, a druhá třetina je strhující rekonstrukcí stvoření atomovky v pouštích Nového Mexika, vrcholících testem Trinity. To vše prokládá procedurální drama v podobě dvou politických přelíčení, které do sebe v poslední třetině triumfálně zapadnou, aby se zároveň propojily s tématem následků stvoření tak příšerné zbraně a všechny vedlejší linky tak do sebe elegantně zapadly v provázaný, ohromující celek.
Je evidentní, že Nolan chtěl dost možná „nejdůležitějšímu člověku, co kdy žil,“ poskytnout co nejkompletnější portrét a nechtěl nic vynechat. Ticho je ve filmu skutečnou vzácností. Stovky stran scénáře vedly k tomu, že v Oppenheimerovi se mluví neustále, dialog střídá dialog, pohled střídá protipohled a jednotlivé scény se na vás valí ve zběsilém tempu.
Jak děj překotně pádí od repliky k replice, může to tempo diváka poměrně rychle vyčerpat. Kdyby na kadenci jednotlivých dialogů Nolan ubral a nechal scény více dýchat, možná by mu to prospělo; film by se ale nepochybně protáhl na ještě šílenější stopáž a zároveň by tak zdárně nebudil pocit tlaku a časové urgence, se kterou vědci v Los Alamos museli projekt Manhattan dokončit.
Murphy titulního protagonistu ztvárňuje nesmírně přesvědčivě v celé jeho nejednoznačnosti a bude velkým překvapením, pokud si za tak mimořádný výkon neodnese celou řadu zlatých sošek. Jeho vědeckou zanícenost, odhodlání, ale i následnou vinu či mrazivý strach z otevření Pandořiny skříňky, kterou lidstvo nejspíš už nikdy nezavře, mu vidíte v očích po celou stopáž. Když pak děj ke konci poskočí ke sklonku Oppenheimerova života, je pak ohromující i práce trikařů a maskérů, která herce tak věrně proměnila v muže, kterého možná znáte z dobových záznamů.
Nolanova novinka je zároveň nebývale hvězdnou ansámblovkou, ve které jak o život hraje i Robert Downey Jr. jako ambiciózní politik Lewis Strauss, Emily Blunt jako Oppenheimerova manželka nebo Matt Damon jako vojenský velitel projektu Manhattan. Je evidentní, že sebeslavnější herci Nolanovi kývnou na sebemenší roli, celá řada jmen se tedy filmem mihne klidně jen na několik sekund. Výsledkem je pozoruhodná přehlídka mnoha fantastických herců současného Hollywoodu.
Nolanovy filmy jsou už tradičně velkolepou obrazovou i zvukovou událostí, a Oppenheimer jen umocňuje tento punc díky exkluzivnímu uvedení na 70mm IMAX formátu, za kterým do Prahy jezdí fajnšmekři z celé Evropy. Zážitek z něj je skutečně dechberoucí, jakkoli by film nepochybně skvěle fungoval i na běžném plátně. Fyzický filmový pás s sebou sice nese drobná úskalí, jako viditelné vločky prachu poskakující na plátně nebo kompromisní řešení českých titulků, přesto vám návštěvu jedné z mála zbývajících nevyprodaných projekcí v IMAXu určitě doporučujeme. Když se poměr stran ve velkých scénách rozšíří, aby vyplnil celé jeho masivní plátno, je prvotřídní práce kameramanského virtuosa Hoyte Van Hoytemy skutečně pohlcující podívanou.
Samostatnou kapitolou je ale i zvuk, který zase jednou smazává hranice mezi ruchy a soundtrackem, jehož hlavní motiv tísnivě pracuje se zvuky sirény, aby ve vás efektně budil vnitřní neklid kdykoli, kdy zazní. Nolan si zvukovou stránkou vypomáhá ke kulervoucí dynamice i u scén, kdy si tři chlápci povídají v malé místnosti, když to ale tak skvěle funguje, jen těžko mu to máte za zlé. Zvlášť, když vám pak ve scénách, jako když vědci projektu Manhattan po výbuchu v Japonsku oslavně dupou, zatímco Oppenheimera v panice stíhají děsivé vize, ustřelí sedačku.
Je otázka, do jaké míry Oppenheimer cítil tak spalující vinu bezprostředně po odpálení bomb v Japonsku; zmíněné znepokojivé scéně, kdy za ohromujícího potlesku spolupracovníků ze sebe vydere slavnou větu o tom, jak lituje, že bombu nevyrobili včas ještě proti Němcům, to ale nijak neubírá na intenzitě. Jde přitom jen o jeden z mnoha extrémně silných momentů, které vám díky kombinaci bezchybného herectví, monumentální formy a tíživého scénáře zůstanou zaryty v hlavě ještě dlouho po titulcích.
Dalším takovým příkladem může být kromě testu Trinity třeba znepokojivá sexuální scéna nebo třeba závěrečný rozhovor s Einsteinem, který vám dá pořádnou pěstí do žaludku, když v několika větách zdrcujícím způsobem shrne a uzavře to, co jste tři hodiny sledovali.
Oppenheimer (2023) Pokud se na Nolanovu vlnu v Oppenheimerovi naladíte, čeká vás v kině nejen formálně mistrný životopis a burácivý zážitek ze špičkového audiovizuálu, ale taky emocionálně intenzivní studie o vině a strachu a děsivé svědectví o sebedestruktivních tendencích lidstva.
Martin Mažári, Totalfilm.cz
foto/video: © CinemArt, Syncopy, Universal 2023
Oppenheimer
Drama / Historický / Životopisný
USA / Velká Británie, 2023, 180 min
Premiéra: 20. 7. 2023 CinemArt
Režie: Christopher Nolan
Předloha: Kai Bird (kniha), Martin Sherwin (kniha)
Scénář: Christopher Nolan
Kamera: Hoyte van Hoytema
Hudba: Ludwig Göransson
Hrají: Cillian Murphy, Emily Blunt, Matt Damon, Robert Downey Jr., Florence Pugh, Josh Hartnett, Casey Affleck, Rami Malek, Kenneth Branagh, Benny Safdie, Dylan Arnold, Gustaf Skarsgård, David Krumholtz, Matthew Modine, David Dastmalchian, Tom Conti, Michael Angarano, Jack Quaid, Josh Peck, Olivia Thirlby, Dane DeHaan, Danny Deferrari, Alden Ehrenreich, Jefferson Hall, Jason Clarke, James D’Arcy, Tony Goldwyn, Devon Bostick, Alex Wolff, Scott Grimes, Josh Zuckerman, Matthias Schweighöfer, Christopher Denham, David Rysdahl, Guy Burnet, Louise Lombard, Harrison Gilbertson, Emma Dumont, Trond Fausa Aurvåg, Máté Haumann, Gary Oldman, John Gowans, Macon Blair, Harry Groener, Jack Cutmore-Scott, James Remar, Gregory Jbara, Tim DeKay, James Urbaniak, Bryce Johnson, Jeff Hephner, Sadie Stratton, Jacob Taylor
