Úsvit: Moderní drama převlečené za dobovku nám všem nastavuje zrcadlo (recenze)

Jsme v baťovském městečku, několik měsíců před druhou světovou válkou. Šéf místního závodu proklamuje cosi o budoucnosti a modernitě, zatímco těhotná mladá žena upřeně a s očima zalitýma slzami hledí do kamery. Pravda totiž je, jak hlásá i anglický název právě začínajícího filmu, že moderní nejsme, nikdy jsme nebyli. Pod dobovým hávem mladí tvůrci novinky Úsvit schovali zrcadlo dnešní i budoucí společnosti.

Když vprostřed radostného budování města Svit ve stínu Vysokých Tater dělníci najdou v písku mrtvé tělíčko podivného dítěte, budoucnost prosperující továrny je najednou v ohrožení a sen o kapitalistické utopii visí na vlásku. Mezi nožkama novorozence totiž vidí něco, co připomíná obě pohlaví, a Bůh přece stvořil jen muže a ženu. Do Svitu se proto na žádost ředitele rychle vydává párek vyšetřovatelů kontrašpionáže, aby prokázali podezření o tom, že jde o komunistickou sabotáž, která má poškodit pověst celého komplexu i morálku pracovníků.

Ředitelova lékařsky vzdělaná manželka Helena s tváří Elišky Křenkové ale tuší, že pravda bude složitější a méně propagandistická, rozjede tedy pátrání na vlastní pěst a zjistí, že mezi dělníky je i mladý muž, který z pochopitelných důvodů před ostatními skrývá svou intersexualitu. Tehdejším odborným výrazem hermafroditismus, chcete-li.

Jak vám asi došlo, Úsvit není úplně běžnou dobovkou, kterých u nás celá desetiletí vzniká několik. Baťovské a prvorepublikové kulisy jsou pouze kulisou, ve kterých ani ne třicetiletý režisér Matěj Chlupáček a o pár let starší scenárista Miro Šifra vyprávějí o přijetí sebe sama a dodnes tabuizované genderové problematice. Jak totiž uvádí už prvorepubliková učebnice soudního lékařství, kterou v dokumentárně laděné a kouzelně animované sekvenci film cituje, intersexuálních lidí se mezi námi pohybuje přibližně tolik, jako zrzků. Není to úplně málo, moc se o tom ale nemluví. A když už ano, nechybí ani v dnešním diskurzu rychle pronášené soudy o osudu lidí, kteří se vůči starým dobrým pořádkům provinili tím, jak a s čím se narodili.

Co si o tom všem mladí filmaři myslí je vcelku jasné, Úsvit ale nepoučuje ani neukazuje prstem… minimálně ne v takové míře a razanci, jako třeba nedávná Barbie. K genderové problematice přistupují citlivě a nenásilně, především film ale nabízí víc než ji. Co do žánru je dost fluidní a krom pohrávání s detektivními prvky a dramatem umí i hořce rozesmát nebo zkoumat zajímavou vztahovou dynamiku pana a paní ředitelových.

V roli intersexuálního dělníka se ve filmu objevuje trans neherec Richard Langdon, jehož výkon má pochopitelně jisté rezervy, své postavě ale propůjčuje autentickou křehkost. Zaujme třeba i Miloslav König v roli manžela hlavní hrdinky a ředitele nebo k nepoznání namaskovaný Ladislav Hampl jako baťovský vedoucí. Největší pozornost na sebe samozřejmě ale strhává Eliška Křenková, pro kterou tvůrci její postavu psali na tělo. V největší a bezpochyby i nejlépe zahrané roli své kariéry si tak viditelně užívá jak dramatičtější scény, tak držkaté one-linery, kterými se zcela v nesouladu s dobou neostýchá utnout šovinistické žvásty sebevýš postaveného kravaťáka.

Při tom všem potěší, že hlavní postavy povětšinou nejsou jednoznačně definovanými figurkami, ale lidsky rozpolcenými bytostmi s dobrými i špatnými vlastnostmi. Cestu si k nim dnešní divák snadněji najde i díky tomu, že se mezi sebou baví víceméně moderní češtinou, nikoli dobově archaickou, spisovnou češtinou, která by mezi ně a diváka nepochybně postavila jistou zeď. Výsledek, včetně rezignace na místní dialekty, sice kapku postrádá autenticitu, jak již ale bylo řečeno, o tu ani tvůrcům nikdy tolik nešlo.

Na výsledném dojmu z filmu se výrazně podílí několik formálních, audiovizuálních rozhodnutí, která nemusí nutně všem divákům sednout; místy je mohou dokonce i lehce rušit.

Začněme obrazem. Po drtivou většinu Úsvitu kameraman Martin Douba snímá z ruky. Vlastnosti fyzického filmového pásu navíc jeho kameře propůjčují možnost dynamicky švenkovat i v míře, na kterou by se při užití běžnějšího digitálu nedalo dívat. I v dialogových scénách tedy neustále poletuje kolem postav a hledá stále nové způsoby, jak mluvící tváře snímat. Dost proměnlivá je i barevná paleta filmu. Od skoro až papundeklových, idealistických kulis městečka a slunce prozářených, sytě barevných luk v jeho okolí se přesouváme do zašedlých, jakoby oparem zastřených místností, kde je nálada povážlivě chladnější… a pak zase zpátky. Pestrými odstíny hýří i kostýmy. Postava Elišky Křenkové tak při své emancipaci nosí téměř výlučně a v nesouladu s ostatními ženskými postavami modrou barvu, dodnes považovanou spíš za klučičí. Šaty postav pak celkově působí dobově jen na první pohled, stejně jako ve filmu jako celku v nich lze ale odhalit moderní prvky.

A pak je tu hudba, sama o sobě nepochybně zdařilá a krásná, tu šikovně navozující futuristickou náladu Baťových snů a vizí, jinde rytmickým klepáním umocňující nervózní atmosféru. V ojedinělých případech nicméně využitý soundtrack, byť v tom nepochybně byl záměr, vůbec neodpovídá náladě dané scény. V divákovi se tak probouzí pocity podivné disonance.

Chlupáčkově režii tedy nelze upřít výraznou a na české poměry svébytnou tvář… ale může chvíli trvat se na ni napojit.

Tvůrci opakovaně prohlásili, že s Úsvitem chtěli natočit moderní dobovku. Nakolik se to vydařilo a zda film přitáhne do kin a k obrazovkám u nás i ve světě diváky, se teprve uvidí. Bez jakýchkoli debat úžasnou zprávou je ale množství mladých filmařů, kteří do české kinematografie v posledních měsících začali přispívat novými, svěžími tématy a snahou o neokoukaný autorský rukopis. Matěj Chlupáček s kolegy se mezi ně řadí a my máme radost, že v záplavě stále stejných romcomů a šedivých dobovek bude vířit i jejich tvorba.

„Společnost se vyvíjí. Dej tomu pět, deset let,“ ujišťují se optimisticky postavy chvíli před koncem filmu v očekávání zářivé budoucnosti, která přinese toleranci a porozumění. Že namísto ní přišly koncentrační tábory a masové zabíjení, a že o sto let později se dost možná nacházíme v podobném bodu zlomu historie jako před sto lety, už je příběh na někdy jindy.

Martin Mažári, Totalfilm.cz

Úsvit | We Have Never Been Modern
Krimi / Drama
Česko / Slovensko, 2023, 117 min
Režie: Matěj Chlupáček
Scénář: Miro Šifra
Kamera: Martin Douba
Hrají: Eliška Křenková, Miloslav König, Milan Ondrík, Marián Mitaš, Luboš Veselý, Martha Issová, Ladislav Hampl, Ján Jackuliak
Produkce: Maja Hamplová, Matěj Chlupáček, Rasťo Šesták
Střih: Pavel Hrdlička ml.
Zvuk: Pavel Rejholec
Scénografie: Henrich Boráros